Britské listy

Život i dějiny tropí naschvály, když nastavují zrcadlo našim chybným rozhodnutím. Málokdo z veřejných činitelů má ale odvahu to přiznat. Jsou i výjimky. Vzpomínám na zhodnocení našich sportovních výsledků po Olympiádě jedním sportovním funkcionářem: „ Ledacos jsme opustili, mnohé zanedbali. Je čas dobré věci znovu oživit.“ Ministerstvo školství je i ministerstvem sportu. Nikdo už tam medaile neplánuje, není prý důležité zvítězit, stačí se zúčastnit. Takový pohodlnický návod nyní slýcháváme i ve spojení s moderním přístupem ke vzdělávání. Soutěživost a náročnost naše děcka frustrují. Jeden investigativní týdeník před časem uvedl, že vysoký školský funkcionář se stihl nejen podívat do té Austrálie , ale už prý za dva roky navštívit nejméně 50 zemí. Vyhodnotil jej jako nejzcestovalejšího šéfa resortu. Ironie, ctižádostivost a pracovní horlivost na český působ? Proč asi nemáme dostupný nezávislý audit zhodnocování obrovských finančních prostředků proudících do školství, mládeže a tělovýchovy za minulé desetiletí? Byla by to zajímavá účetní analýza. Obdobně je to s návrhy a opatřeními na transformaci dalších resortů i na reorganizací státní správy. U občanů to už vyvolá dílem rozhořčení, dílem opovržlivou útrpnost. Jiný ministr se neovládl a zaklepal si při jednom z takových nápadů na čelo. Už není ministrem.

Už nemáme také Měsíc knihy . Je to dobře nebo špatně? Máme jiné priority a hitem ve školství je internet! Překvapením byl proto koncem dubna program „Naše téma“ Rádia Vltava. Otevřel diskusi o svátku Světového dne knihy, vyhlášeném loni ( jako nám na potvoru) v Evropské unii na podnět Španělska. ( V Katalánsku je prý tuším zvykem na den sv. Jiří obdarovávat růží a knížkou...) Dobře informovaný redaktor se přimlouval, abychom znovu navázali na naše starší zkušenosti , zavedli tento svátek i u nás a obnovili cílevědomou propagaci kvalitní literatury. Přemýšlivé otázky kladl třem ženám - spisovatelkám z různých generací - E. Kantůrkové, B. Nesvatbové a T. Boučkové. Ta nejstarší dáma ,s praxí z ministerstva kultury, předvedla předsudky zablokované myšlení ve stylu: Co tu dělali komunisté , nemůžeme dělat my a kdo by to zaplatil? K propagaci knížek jí stačí květnový knižní veletrh v Praze! Dvě další paní spisovatelky se shodly, že kniha je zboží jako každé jiné,ale přiznaly , že se necítí moc kompetentní vyjadřovat. Nejmladší šokovala posluchače svojí triviální, pokleslou češtinou. Byla zcestovalá a věděla, že tam venku je „cvrkot docela velkej“ a že čtenáři knih tam umějí diskutovat, zatím co „v našich školách žáci diskutovat nesmí“. Nejstarší z dam ji poučila, že žáci tu debatovat budou, když se budou ptát anonymně na lístcích a pan profesor nebude vědět, kdo jakou otázku položil.

I na elektronické České škole a jinde je např. nápadný nepoměr mezi články o knihách a o internetu. Zmínit Světový den knihy proto neuškodí. (Kanada pro tento účel zřídila prý dokonce funkci národního koordinátora.) Až se převalí dobově módní vlna multimediálního okouzlení , klasické knihy a knihy jako CD zůstanou dále tím hlavním zprostředkovatelem a základem naší vzdělanosti , kulturně hodnotové orientace a národní identity. Diskusím o jejich nových rolích bychom se neměli proto vyhýbat. Spolehlivým a kompetentním místem, kde se kultivuje vztah ke knize by měla zůstat škola. Školní a veřejné knihovny bychom neměli budovat jako informační skladiště bez zřetele na jakost a hierarchii hodnot. Takový vývoj je pro národní tradici sebezničující zejména v obecních knihovnách. Ty se asi celoplošně nejvíce podrobují pokleslému vkusu a poptávce masového konzumenta. Klíčová díla a nová vydání našich básníků nebo prozaiků v nich proto sotva najdete kompletní.

Před desetiletími v jedné 9. třídě učitel češtiny , dějepisu a zeměpisu, legionář a bývalý koncentráčník , třídní učitel pan Rudolf Slováček v Rokycanech , nám dával před rozhodováním o odchodu na školy, do učení nebo do života jednoduchou radu. „Každý jsme udělaný pro něco jiného. Být dobrým řemeslníkem není hanba , ani být starostlivou maminkou v domácnosti. Kdo chce jít studovat , musí mít knížky opravdu rád. Tak, aby pro něj byly tak potřebné, jako je denní chléb. Jestliže to tak necítíte, na studia nechoďte.“

Ministerstvo školství bývalo i ministerstvem kultu. Rozumí se, že i pro mládež a sport. Dnes máme pro kulturu , knihovny a knížky další ministerstvo. Tím ale starost o osud české knihy z ministerstva školství a jeho úředníků nikdo stejně nesejme. Platí to zvláště o učebnicích. Býval dobrý zvyk, že každou pátou školou nakoupenou učebnici měla škola zdarma. Byla určená pro chudší žáky. Dnes se stává nákup knih pro školy noční můrou ředitelů zase z jiných důvodů. A pak že nejsme na prahu 3. tisíciletí.