Britské listy

Pánové, všechny pojmy mají své dějiny a v jejich kontextu je radno je používat, jinak to budou paralelní monology. Navíc zařazování do jakýchkoli -ismů vede buď k povrchní sociologické kategorizaci, nebo k ideologizaci diskursu, tedy pokaždé do pekel.

Marx sám odmítal být zařazován mezi "marxisty" - odmítal, aby výsledky jeho vlastního myšlení se staly pro něho dopředu a provždy závaznými. Jeho životní zásadou bylo "De omnibus dubitandum" (volně: Lze pochybovat o čemkoli).

Marxisty se na přelomu devatenáctého a dvacátého století zvali jeho následovníci, zejména z řad Druhé internacionály - sociální demokraté, socialisté, fabiáni.

Po První světové válce a schizmatu v internacionalistické levici se řada i docela politicky protikladných proudů pokládala za autentické marxisty. Jedněmi z nich byli stoupenci Lenina a ruské říjnové revoluce 1917.

Po Leninově smrti se v Rusku stoupenci Stalinovy cesty vlasteneckého budování nekapitalistického řádu v jedné zemi prohlásili za leninovce (leninisty); své extrémní odpůrce nazývali většinou trockisty, prosazujícími světovou revoluci za jakoukoli cenu.

Leninismus jako systém vytvořili tvůrci postavy Stalina jako myslitele - akademici, jako Pjotr Nikolajevič Pospělov, kteří jsou pravými autory teoretických děl, podepsaných Stalinovým jménem.

Nicméně vlastenecké a internacionalistické tendence existovaly vedle sebe nadále a dělily se o moc v Rusku, přičemž vrchu nabývala tu jedna, tu druhá. Silnou mocenskou pozici měli internacionalisté vždy například ve vojenské rozvědce GRU.

S návratem internacionalistů do čela v Rusku a odsouzením Stalina jako autora všeho zla začaly rehabilitace jeho obětí - politicky začasté z řad internacionalistů. Podobně tomu bylo i v zemích závislých, především ve střední a východní Evropě.

V teorii a ideologii mezinárodního prosovětského hnutí druhé poloviny padesátých let byla snaha vrátit se k pojetí marxismu z doby předválečné, oživil se pojem marxismus-leninismus, interpretující leninismus jako marxismus nové epochy, termín nyní již odděleně a samostatně nepoužívaný (viz porady v Moskvě 1957 a 1960).

Tento pojem později různě interpretovali jak internacionalisté Pražského jara, brzy cynicky plující na vlně vlastenecké hysterie před a zejména po srpnu 1968, tak pozdější ideově sterilní normalizátoři, kteří ve službě velmocenskému zájmu, kontrolovanému za pozdního Brežněva vojáky a GRU, zcela vyprázdnili pojem marxismu-leninismu, takže se stal vymlácenou slámou.

Vlastenecké levicové síly, prosazující vedle internacionalismu i národní hrdost a zájmy, však od začátku šedesátých let už nikdy nedostaly v Československu šanci, přes podporu Andropova a jemu podobných lidí, a to i mimo sféru sovětského vlivu.

V Evropě nyní politicky vládnou většinou sociálnědemokratičtí fabiáni, spříznění s americkými demokraty. Fabiánský socialismus vítězí.

S pozdravem "Dnešek je váš, zítřek bude náš!"