Abychom naše dialogy trošku odlehčili. Zatím jste nikdy nejmenoval ani jednu ženu, která by na vás jako na pedagoga měla vliv. Vaše paní ale byla, pokud vím, kantorka. Vy už zase víc jak čtvrt století jste vdovec a žijete sám. Vzpomínáte si na Legendu Emöke od Josefa Škvoreckého? Tam je český učitel vylíčen jako blb a sexuální- maniak? Bylo „harašení“ ve školství běžné a bez následků? Já bych vám o tom mohl vyprávět pěkně pikantní historky, ačkoliv jsem nejméně polovinu aktivního života prožil v jiných povoláních. Apropó. Jinde to ale nebylo o moc lepší. Za totality to byla i jistá režimem tolerovaná forma úniku. Přesto mi jedna inteligentní a pohledná paní ředitelka ve druhé polovině devadesátých let po svém úspěšné konkursu ještě jako inspektorovi vysvětlila, co nabídne mužům, aby se u ní ucházeli o místo. „Příjemnou práci, hezké prostředí a krásné kolegyně“. Byl to jen vtip? Jak hodnotíte převahu žen ve školství, kterou jste zažil na vlastní kůži ? Nepodepsala se feminizace na defektech, které dnes vidíme v osobnostním vybavení nastupující nejmladší mužské populace? Pověstná je vaše galantnost k ženám a vím, snad to mohu říci, že jste byl obdivovatel ženské krásy a už za totality sběratelem nejen uměleckých děl , ale i erotických časopisů přivážených zvenku. Chcete se k tomu aspoň několika větami vyjádřit?
Začnu anekdoticky. Můj žák Tonda Smíšovský odešel do Švédska legálně. Jednou na Silvestra zašel k Hlaváčovům, moje kolegyně jej také učila, a já už jsem měl upito a před společností se zmínil o těch tajemných tiskovinách. Moc se divil a řekl, že tohle by ode mne nečekal. Ptal se, jak znám švédsky a jak dlouho jsem se švédštinu učil. „Asi tři hodiny“, pochlubil jsem se. To jsem přeháněl, ale moc se to od skutečnosti nelišilo. Příbuznost s němčinou je nápadná, stačí se seznámit s hláskovými změnami. Slovní zásoba autorů oněch „ textů“ je asi tak velká, jako pověstných bretaňských rybářů. Ty časopisy mi pašoval Mirko Paráček, který byl trenérem v Suune. Tu vaši dotěrnou otázku bych sprovodil ze světa veršem J. Seiferta: „Jsou rty dívek, je tu sklínka a hezké věci na zemi...“
Až do roku l922 platil celibát učitelek. Slečny učitelky se měly věnovat jen škole, ne erotice, rodině,domácnosti a dětem. To bylo kruté, i když se to dalo zdůvodnit. Věděly, do čeho jdou. I po zrušení celibátu, tuším ministrem Habrmanem, zůstávaly často svobodné. Ve Vlčnově v roce 1930 bylo osm učitelek a jen dvě se vdaly. Samozřejmě za učitele.
Dnes se ve školství muži musí většinou smiřovat s ženami v nadřízeném postavení. To jindy pravidlem nebývalo. Jestli dobře počítám, já jsem měl celkem 17 ředitelů a z toho jen dvě ředitelky školy. Nemohl jsem si na ně ale stěžovat. Asi jsem netypický případ. Několik ředitelek, které mě imponovaly, jsem už jmenoval. Poznal jsem ale i šéfky velmi nesympatické: Takové opory režimu byly obávaná zemská školní inspektorka M. Drástová a ředitelka odboru 20 ministerstva školství M.Hechtová. O skvělých odbornících, kteří ale neuspěli u prověrek v roce 1970, zásadně mluvila jako o „vyškrťácích“. Dusila je tím, že jim znemožnila veškerou jejich činnost a rychle se jich zbavovala.
Potíže mívaly ale i kolegyně-učitelky se svými ředitelkami. Vše odvisí od školní atmosféry, kterou ředitel nebo ředitelka školy vytváří. Ta se na školách velmi liší. Připomněl bych zde jednu skvělou češtinářku . Tu po její dvaceti pětileté praxi dala ředitelka základní školy k dispozici jako neschopnou. Doporučila ji na nějakou vesnickou trojtřídku v Podkrkonoší. Naštěstí jí nabídlo místo okamžitě místo gymnázium v sousedním městě. Víte proč k tomu došlo? Její žáci uspěli při přijímací zkoušce na střední školy, zatímco v matematice, kterou vyučovala paní ředitelka, pohořeli. Co s takovou nežádoucí konkurencí na škole?
Jedna učitelka na základní škole v Písku napsala na moji výzvu do časopisu ČJL článek, jak vyučuje skladbu v 6. ročníku. Když to zjistily její kolegyně, dívaly se na ni „skrz prsty“ a začaly jí všemožně ztrpčovat život. Nyní učí na obchodní akademii.
Běda tomu, kdo vynikne v Čechách nad průměr, toho zde nemůžeme potřebovat.
Chci tím říci, že s předpoklady k „harašení“ to bylo někdy i ve školství všelijaké, nebyl na to čas a někde ve sborech ani nálada. Tím netvrdím, že by ho nebylo dost.
Znal jsem koncem 50. let inspektora a ředitele K., kterého nezjímalo vyučování , ale mladé učitelky. Jeden čas si z nich-svazaček dokonce utvořil pěvecký sbor. Zkoušky bývaly večer na škole v Kobylisích a dost se o nich vyprávělo.
Po sledované hodině dokázal ten soudruh říci bez obalu mladé kolegyni Vandě F., která učila samotinká první třídu v provizorním pavilonu: „Máš hezké nohy, ale měla by ses víc opalovat. Přijď odpoledne na plovárnu.“ Co asi měla holka udělat?
O dvě desetiletí později proslul „harašením“ jiný ředitel K., který povil nemanželské dítě se svobodnou učitelkou ve svém sboru a pak vždy vozil před okny školy kočárek, zatímco si maminka na mateřské dovolené něco vyřizovala. To americké „ harašení“ v kariéře soudruhům nevadilo. Asi se ještě nevědělo, co to je.
Souhlasím s vámi, že převažující ženský vliv v základním školství na výchovu mládeže, bez mužské protiváhy, má důsledky, které zatím nedomýšlíme.
Nedomnívám se ale, že by převaha žen ve školství byla hlavní příčinou poklesu úrovně české školy. Za řadu let jsem viděl učit jen čtyři vynikající češtináře - J. Lacinu v Bráníku, Z. Vychodila v Olomouci, J. Kropáče v Rohatci, V. Kučeru na G Praze-Libni - ale na dva tucty vynikajících češtinářek. Z pražských to byly dr.M. Čížková, M. Kafková, M. Hošťálková, E. Hlaváčová, J. Vaněčková, V. Mottlová, E. Holá, H. Svěráková, M. Kodadová, J. Prunerová, z mimopražských V. Průchová v Nepomuku, M. Blechová v Trutnově, M. Součková ve Slaném, dr. A. Seifertová v Chomutově, A. Plachá v Nymburku, I. Šmelhausová , moje žákyně z Jeremenkovy , v Písku. Omlouvám se, že si hned na všechna další jména nevzpomínám.
Největší změnou ve školství po listopadu 1989 je v postavení ředitelů škol. Naznačil jste, co všechno si ředitel může ve škole ke svým lidem dovolit. Lze říci, že úroveň ředitele = úroveň školy. Ředitelé jsou dnes jedním z hlavních článků v řetězu uvažovaných reforem. Já si nejsem jist, že novou roli zvládají. Mají příliš velkou moc a často ji zneužívají i k soukromému obohacení a zvláštním výhodám. Existují celé ředitelské mafie ve školství. Není snadné je odhalit a zneškodnit jejich vliv. Úřady tento stav většinou tolerují. Ředitel je dnes zaměstnavatelem (uzavírá pracovní dohody, propouští z práce, profesionálně hodnotí a finančně odměňuje tzv. nadtarifní složkou mzdy). Pro české školství to má nedozírné následky. Vy jste mi už v roce 1997 vyprávěl o skandálním počínání jednoho pražského ředitele, který bohatě přeplácel jakési tři průmyslovačky, mladá děvčata, která se rozhodla vyučovat angličtinu, ačkoli byla ve znalostech sotva vždy jednu lekci před žáky. Přesto měla skoro dva tisíce osobního hodnocení. O tom se v jeho učitelském sboru lidem před důchodem ani nesnilo. Týž ředitel nutil kolegyni v důchodovém věku, aby pracovala jen na poloviční úvazek. Vynikal i vymáháním horentních částek od rodičů na zájezdy a na školy v přírodě, aniž je kdy pořádně zdůvodnil a vyúčtoval. Měl jste už před pěti lety svoje šokující poznatky od zcela spolehlivých lidí. Doslova jste mi tehdy o té škole řekl: „Je tam podvod na podvod. Ředitel ve škole skoro vůbec není. O výuku se nezajímá. Stále má nějaké kšefty. Měli byste s tím něco dělat.“ Byl jste velmi rozhořčen a to u vás není běžné. Je o vás známo, že když nesouhlasíte, tak buď mlčíte nebo nesouhlasně mručíte, mám to i na magnetofonovém pásku. Tenkrát jste nelibě nejen mručel, ale lakonicky a znechuceně poznamenal: „Je to špatné. Je to moc špatné. To jsou vám dnes ve školství neuvěřitelné poměry. Je to úplné znemravnění školy!“ Myslíte si , že se stav se od té doby aspoň trochu nezlepšil? Vím, že máte stále dobré informace díky neformálním přátelským důvěrným kontaktům.
Když jsem přišel do Květné, byl můj pan řídící postaven před hotovou věc, nevěděl, kdo mu přijde na učitelské místo. Ustanovil mne tam Okresní školní výbor v Uherském Brodě a ředitele se na nic neptal. Bylo to správné.
Dnes ředitelé zaměstnají především svoje příbuzné , kamarády a známé a taky kohokoli jiného, když mají nouzi. Pak mívají problémy, jak se takové síly zbavit. O konkrétní kvalitě kantora se vlastně dnes nic neví a ani to nikoho nezajímá. I ve školství se rozbujel klientelismus jako je v jiných resortech. Nahradil bývalé kádrování, které mi bylo zas z jiných důvodů odporné. Zvláštností minulého režimu ale bylo, že dobře věděl o schopných lidech ve školství a snažil se je různými způsoby získat ke spolupráci.
Dnes zase platí, jako v 19. století, kdo nepozdraví u vrbiček, tak má smůlu. Že je dnes ředitel školy zaměstnavatelem učitelů, vidím jako moc a moc špatné. Čím jsou tak významné pravomoci delegovány níže, tím je to horší. Má to i jiné záporné stránky související s právní subjektivitou a nízkou efektivností řízení a kontroly škol.
Znám ředitele, který vyměňuje zařízení školy a „staré“ odváží do bazaru. A to nemluvím o podnikatelských aktivitách ředitelů a „jejich“ lidí. Kam jdou všechny ty peníze? Myslím si, že některé školy, nevím, zda úplně všechny, se změnily na místo kšeftování.
Rozkladný účinek má na vnitřní vztahy i výše osobního hodnocení a zvláštní odměny. Podstatné je, že výše odměn se neřídí často úrovní a výsledky vzdělávací a mimoškolní práce. Mám čerstvou zprávu o nespravedlivém vysokém odměňování jedné neaprobované mladé kolegyně cizího jazyka, která přízeň ředitele umí odměnit i jinak.
Znám také případ ekonomky střední školy, která musela pod existenčním nátlakem podepsat fakturu na sportovní vybavení, ačkoliv se jednalo o sportovní výstroj pro děti pana ředitele. Kde by sehnala místo, kdyby to neudělala?
Jak asi funguje ve školství dnes kontrola, to si každý umí představit. Hodně se postupně dovídáme o finančním plýtvání a machinacích v bankovnictví, zdravotnictví a nyní v armádě. Bylo by načase věnovat pozornost větším a malým zlodějíčkům ve školství.
Tím myslím i školství vysoké. Mám informace, jak vysoké částky se zde vynakládají například na reprezentaci. zejména, když jde o pohoštění čestného doktora nebo významného politika. Jen kytice pro manželku stává kolem 2000 Kč.
Nepřiměřené jsou také částky vynakládané na inauguraci nově zvoleného akademického funkcionáře. Ten pak vyhází zařízení svého předchůdce (nábytek, koberce, lustr i lampy) a nechá navézt nové podle svého vkusu až za několik set tisíc.
Na dostatečný počet skript ovšem korunky nejsou a vysoké školy žádají od státu další a další peníze. Nemám-li pravdu, že jde o úplné znemravnění školství? To jsou jen některé mé poznatky předané mi naprosto důvěryhodnými lidmi. Vývoj k lepšímu ve školství zatím nevidím. Není mi příjemné říkat takové věci.
Když jsem souhlasil s tímto rozhovorem, protože vás znám od kolegů i z vašich článků , předpokládal jsem, že mi položíte asi moc nepříjemné otázky. Zakončím to sebeobranou.
Vy jste si sám na vlastní kůži vyzkoušel, že pojem loajality k zaměstnavateli má v každém režimu trochu jiný obsah a její nedodržování má praktické důsledky. Uvěřil jste na „obrodný proces“, to nebyl můj případ, taky jste na to doplatil svou zničenou existencí. Musel jste přehodnotit životní plány a slevit z odborných ambicí.
Při posledním rozhovoru před pěti lety jsem vás varoval, abyste nepsal o školství tak ostře, když jste školním inspektorem. Moc takových inspektorů před vámi zde nebylo. Vaše názory mi byly ale blízké. Nakonec jste se stal nepohodlný a ministr, dokonce z vaší bývalé strany, když jste to nejméně čekal a počítal se zlepšením poměrů v rámci „akce čisté ruce“, vás odvolal.
Jak jsem já dokázal ve školství přežít a něco dokázat? Také to souvisí s pojmy „loajalita“ a „hrdinství“. Bývalý režim neměl ve školství tolik oddaných a nemohl se obejít bez „nás ostatních“, kterých byla většina.
V některých letech bral do funkcí ředitelů i inspektorů takové lidi. Ale nevěřili nám a hlídali nás. Uznávám, že to nebylo počínání nejčestnější, ale přežít se nějak muselo. Nebyl jsem jen sám za sebe odpovědný, měl jsem odpovědnost i za jiné a blízké. Všichni lidé nemohli být Václavové Havlové. L. Dufek mě prověřil za asistence „kocourka malého...“ OŠI M. Kafkové na místo ředitele v roce 1970. Za tři roky jsem jej prověřoval já, když byl zbaven funkce v OV KSČ i ředitele školy. Švejk by to podrobně okomentoval a mnul si při tom ruce. A co by asi napsal Juvenalis?
Neuvědomuji si momentálně, kdo řekl, že „ hrdina je člověk, který zbytečně umírá proto, aby jiní mohli zbytečně žít“. Měl jsem zážitek, který je pro mne mementem pro celý život. Můj nejmladší bratr Jaroslav byl v roce 1942 odsouzen na 8 let káznice „ gegen Hochverrat“, "za velezradu". Zemřel 1.3. 1945 ve věznici Brandenburg-Havel. Bylo mu 25 roků.
Zemřel proto, aby si pohodlně mohli žít pochybní mocipáni ne tak vzdálené doby.
Vzpomínám si v této souvislosti i na původní nápis na náhrobku Františka Halase na hřbitově v Kunštátě: „ Zemřel šťasten štěstím své smrti, zatím co jiní byli mrtví zaživa“. Dlouho tam nevydržel, ministr Kopecký dal pomník odstranit. Že by potrefená husa?
Kolik bylo a je takových?
Jak vidí české školství na počátku třetího tisíciletí muž přáteli označovaný „nestor češtinářů“, „chodící encyklopedie“ a „svědek století“? „Mít dobrou paměť je i dnes velký dar, škola by ji neměla zapomínat cvičit“, „ řadu věcí, které sleduji v českém školství, děláme špatně“, „za poměrně značné znalosti z nejrůznějších oborů vděčím ministrem školství Eduardem Zemanem a jeho ochotnými přitakávači zatracovanému osmiletému gymnáziu“, tvrdí zde v zatím nejúplnější „bilanční životní uzávěrce“.
První část tohoto rozhovoru je 