Matení veřejnosti aneb inventura dluhů se konat nebude?

Martin Kunštek

Nejlepší formou vlády je taková vláda,
která nejlépe vyhovuje tomu, co lidé chtějí dělat,
nikoliv vláda, která vyhovuje jejich ideálům.

Jedním z hlavních témat dnešních dní je zadlužení. Především veřejné. Soukromým se z makropohledu nikdo nezabývá, i když by nebylo až tak od věci, kdyby (z našich daní placený) Český statistický úřad zveřejňoval kromě veřejného - fiskálního zadlužení i zadlužení privátního sektoru. Ale nejspíš chceme příliš. Rok před volbami se zřejmě ani politikům, ani ekonomům moc nechce diskutovat na téma, nakolik k oživení růstu HDP zaznamenané v posledním roce přispělo zadlužování domácností a podnikatelské sféry. Oficiálně se přiznává, že vedle sice zpomalujícího, ale stále ještě rostoucího exportu a modernizace průmyslové sféry cestou příchodu zahraničních investic je hlavním tahounem oživení růst spotřebitelské poptávky. Domácnosti více nakupuji. Z části proto, že musí (jelikož investice do praček a ledniček mohou sice o pár let odložit, ale jednou je prostě koupit musí), z části i díky výsledkům oživení ekonomiky. Zde je však malý háček. Růst spotřeby domácností je větší, než o kolik vzrostly příjmy domácností! Při neexistenci, nebo nezveřejňování přesných statistických údajů příslušným úřadem (ČSÚ) a centrální bankou můžeme jen spekulovat, nakolik je rozdíl mezi zvýšením příjmů domácností - tedy růstem platů - a zvýšením výdajů domácností kryt na úkor likvidace soukromých úspor a kolik k růstu prodeje přidaly spotřebitelské úvěry. Zadlužování domácností však je realitou. Stačí si jen prolistovat webové stránky bankovních ústavů a zjistíte sami, že objem všech forem úvěrů fyzickým osobám - občanům se za poslední dva roky vlády ČSSD ztrojnásobil (!). Kromě státu se tedy zadlužují i občané. Politici pravicových stran ale křičí pouze na dluhy vlády, o dluhy soukromého sektoru se nezajímá nikdo... Férové by bylo hovořit při diskusích o zadlužování našich potomků i o tom, jak budou (v případě zpomalení, nebo zlomení křehkého hospodářského růstu) domácnosti splácet dluhy nejen za ledničky či pračky, ale zejména za domy a byty, které si rodiny musí pořizovat - většinou na úvěr - do osobního vlastnictví, protože trh s nájemním bydlením neexistuje (byl zablokován mj. při nenaplnění Státního fondu podpory bydlení příslušnou sumou peněz). Férové by bylo hovořit i o tom, kterak se vinou totálního převisu poptávky nad nabídkou podobá tento stav šmelině, jak to již v minulosti výstižně nazval Jean-Jacques Montesquieu...

A tím se již přes malé odbočení dostávám k otázce pravdivosti zveřejňovaných údajů o veřejném zadlužení. Respektive k jejich relevantnosti. Konsolidovaný veřejný dluh je statistiky evidován na úrovni 274 miliard Kč. To znamená, že stát, jeho instituce (včetně státních fondů a všech možných transformačních institucí, dnes sdružených do skupin Konsolidační banky a Českomoravské záruční a rozvojové banky) a zdravotní pojišťovna si společně s obcemi museli na své výdaje půjčit 274 miliard korun českých. Konsolidovaný deficit veřejných rozpočtů činil ke konci loňského roku něco přes 71 miliard. Jinak řečeno - loni veřejný sektor utratil o 71 miliard více, než na daních, poplatcích a dalších nefiskálních příjmech vybral. Zdánlivě hrozivá čísla. Ve srovnání s hrubým domácím produktem - HDP, čítajícím loni 1433 miliard - však nejde o žádnou katastrofu. Deficitem veřejných financí ve výši okolo 4% HDP sice ČR nesplňuje I. maastrichtské konvergenční kriterium pro přístup k evropské měnové unii, ale jde jen o velmi těsný výsledek. Maastrichtská smlouva nařizuje zemím, které své platidlo chtějí vyměnit za €uro, deficienci veřejných výdajů na úrovni 3% HDP, ale při uzavírání této smlouvy členské země EU nepočítaly se situací transformujících se ekonomik, které na modernizaci musí mnoho peněz vydat. S jeho plněním mělo značné potíže i samotné Německo, které ještě za kancléře Kohla navrhlo právě takový limit. Plnění tohoto limitu stálo celý "€uroland" nemalý podíl růstu HDP. I přesto ČR zatím stále ještě bohatě splňuje II. kritérium, které je neméně důležité - a to je míra veřejného zadlužení do 60% HDP. Se splněním druhé podmínky přitom měly velké obtíže i země jako Belgie nebo Nizozemí.

Podstatně horší čísla nás teprve čekají v podobě skrytého deficitu. A ty bohužel čekají stále ještě na zveřejnění. Ani po 10 letech transformace ještě nevíme, v jakém stavu se naše ekonomika nachází. Komplexní seznam a cena investic, které je nutné vynaložit, aby naše silnice, železnice a další infrastruktura svým stavem odpovídala alespoň našim (když už ne evropským) normám, nebyla zveřejněna. Ani deset let po listopadu 1989 nevíme, kolik peněz potřebujeme, aby se po silnicích dalo slušně jezdit, aby školy nepadaly žákům na hlavy, nebo aby lékaři mohli pacienty léčit v nemocnicích s potřebným vybavením. Nejenže nevíme, kolik peněz jsme jako veřejnost ušetřili na výdajích veřejných rozpočtů (tím, že náš stát řádně neudržoval a nerekonstruoval - což s postupujícím časem bude stát více), natož abychom se dozvěděli, kolik budememe potřebovat peněz na to, abychom úrovní a kvalitou dohnali EU, kam podle politiků směřujeme. Směřujeme? Poslední konsolidovaný údaj pochází z "disidentské" dílny prof. Kadlece z Vysoké školy ekonomické. Jeho skupina vyčíslila, že do roku 1985 socialistické Československo zanedbalo výdaje na údržbu a modernizace v rozsahu 5 bilionů tehdejších Kčs. Od té doby žádný komplexní údaj znám není, přestože většina vládních ekonomů všech polistopadových vlád prošla Prognostickým ústavem. Ten však byl zrušen, a žádná náhrada za něj není. Dnešní premiér a bývalý prognostik ing. Miloš Zeman (ČSSD) sice do vlády chtěl předložit zákon o strategickém plánování, který by počítal se zřízením vládního Institutu strategických studií, jež by takové údaje zpracovával a zveřejňoval. Jenže premiér byl vládou "ukecán", že by to stejně neprošlo Parlamentem... Takže ani občané, ale (což je horší) ani vláda či státní úředníci nevědí, jaký je stav věcí, které mají spravovat. Tuší, ale nevědí. Sice Parlamentu a prostřednictvím médií i národu vláda předkládá zprávu o stavu ČR - kde však bere údaje, je otázka. Na pováženou pak je, jak vlastně určuje svoji hospodářskou politiku, když ani nezná základní údaje, ani kolik na zlepšení vlastně potřebuje. Někdo snad možná ví, ale nezveřejní. Pak je ale na místě, aby jednotlivá ministerstva před dalším projednáváním rozpočtu vyložila karty na stůl a řekla: Stav ekonomiky se má tak a tak, na uvedení věcí do řádného stavu potřebujeme celkem tolik a tolik, a z toho tolik letos a kolik v dalších letech. Jinak si nelze než myslet, že politikové s veřejnými statky hrají podivnou formu hazardní hry, nebo v ní přímo švindlují. Stav veřejných statků celkem výmluvně vypovídá o tom, že "péče řádného hospodáře" (definice obchodního zákoníku - pozn. red.) jim není věnována a stav veřejných výstupů vlády naznačuje, že se tím ani nikdo nechce "zdržovat".

Ale teprve tehdy, až budeme znát stav ekonomiky státu a potřebu peněz na uvedení věcí do stavu, jaký nařizují normy EU, můžeme pravdivě a otevřeně diskutovat o zadlužení. Do té doby jsou diskuse jen planým žvaněním a matením veřejnosti. Věrohodnou formulaci další hospodářské politiky nám politikové budou moci předložit teprve, až budou sami znát a zveřejní CELOU PRAVDU o stavu naší ekonomiky. Do té doby jsou veškeré jejich diskuse o fiskální politice jen mlhavými a více méně nepodloženými ideologickými frázemi. Bude to bolet, ale jiná a přitom k národu upřímná cesta není. Fakt, že současná rozpočtová politika je dlouhodobě neudržitelná i při růstu HDP je zjevný už z toho, že veřejná kasa hospodaří trvale se schodkem. Dokud však nebudeme znát celou pravdu o výdajových potřebách veřejné kasy, tak nemůžeme relevantně diskutovat, jak nastavit rozpočtovou a potažmo i daňovou politiku. Stejně jako kterákoliv domácnost mohla odkládat dobu koupě nové ledničky nebo opravu střechy rodinného domku jen po nějakou dobu, a dříve nebo později tento výdaj musí uskutečnit, tak se ani stát nebo samospráva nevyhne opravám silnic, škol, nemocnic a dalším investicím. Čím později, tím dráž - což jistě potvrdí každý, kdo nechal do svého domu zatékat byť jen o rok déle. Čím dříve bude veřejnost vědět pravdu, tím dříve se snad národ dočká prací na skutečném zlepšení situace. Každý rok, o který takové práce započnou dříve, vyjde levněji, než když náš stát necháme chátrat. Najde se ale ve společnosti potřebný konsensus k výdajům z kapes každého občana?

Pro pravdu není žádná doba špatná, jak někdy tvrdí politikové, pro které je správa věcí veřejných jen způsobem obživy a nikoli službou veřejnosti. Ke zveřejnění pravdivých údajů však není vhodnější doby, než v roce před volbami. Proto, aby se občan ve volbách mohl odpovědně rozhodnout, jakou politiku si pro další léta zvolí. Chápu sice, že pro některé politiky (hodlající se ucházet o další poslanecký či vládní mandát) taková pravda nemusí být zrovna příjemná. Zvláště proto, že řada z nich pro nezhoršování (když už ne zlepšování) stavu nic nedělala, pokud rovnou netolerovala či neumožňovala zhoršování situace. Nejen zanedbáváním investic, ale i legislativním umožněním krádeží, tunelování a podvodů. Zveřejnění inventury dluhů by však mohl a měl iniciovat alespoň politik, který deklaroval, že vypršením svého nynějšího premiérského mandátu v české politice končí. Už proto, že se jako prognostik nebál zveřejnit pravdu o stavu ekonomiky v době před listopadem 1989, kdy za to hrozilo i trestní stíhání. Co vy na to Miloši Zemane? Budete držet ústa a "basu" s ostatními? Necháte ostatní politiky všech "demokratických" stran dále balamutit veřejnost lživými a zkreslenými údaji, nebo nám (občanům a voličům) dáte šanci vědět celou pravdu a nic než pravdu, abychom mohli (jako voliči) odpovědně rozhodovat?

Autor je ekonomický publicista.