Britské listy

David Liddiment, šéf televizních okruhů britské komerční televize ITV, kritizoval v pátek 24. 8. na letošním edinburském televizním festivalu, což je významná debatní platforma pro britský televizní průmysl, politiku veřejnoprávní BBC. Zde jsou podstatné výňatky z jeho přednášky, jak je přinesl v sobotu 25.8. deník Guardian. (Nedovedu si dost dobře představit, že by takto promluvil v České republice na adresu ČT ředitel nějaké komerční televize, třeba Vladimír Železný, pozn. JČ)

Na začátku měla televize duši. Komunikovala divákům individuální tvůrčí projevy: myšlenky, výjevy a inscenace, která sdílel pozorný a unesený národ. Profese televizního vysílání zosobňovala hodnoty, které neměly nic společného ani s finanční odměnou, ani s veřejnou službou - i když i toto obojí bylo její součástí. Jako pracovníci televizních stanic i jako televizní diváci jsme právem očekávali, že v ohnisku zájmu televizního vysílání jsou pořady a lidé, kteří je vyrábějí. A že duše televizního vysílání závisí na odvaze odpovědných osobností, které musejí dávat pořadům a tvůrčímu procesu přednost přede vším ostatním.

Ani toto očekávání, ani naše schopnost ho splnit dosud nezahynuly. Avšak duše britského televizního vysílání je ohrožena. Zdá se, že se jediným měřítkem údajné kvality pořadů nyní stala čísla: kolik, jak často. Ztrácíme povědomí ohledně skutečné vnitřní hodnoty pořadů, protože jsme posedlí úspěchem, který lze měřit jen zisky či sledovaností.

Komercionalizace televizního vysílání veřejné služby zploštila onu rozmanitost nejrůznějších hlasů a vlivů, které kdysi definovaly BBC i komerční televizi ITV jako odlišné, avšak navzájem se doplňující mainstreamové, vysílatele pro masové publikum. Vzniklo posedlé úsilí zjišťovat, co diváci chtějí, a poskytovat jim právě jen to. V důsledku toho ovládla televizní vysílání konvence a jednotvárnost.

Vysílají se teď hlavně detektivky, Top 100 všeho možného a nespočetné pořady o zahradní architektuře (jak si zmodernizovat vlastní zahrádku). Nepostihuje to jen mainstreamovou televizi. I údajně menšinové, kulturní okruhy jako BBC 2 a Channel Four se nyní zaměřují - třeba ve svých dokumentárních seriálech o historii - hlavně na odhalování záhad a apokalyptických tajemství.

Skutečné dobrá televize musí dokázat daleko víc než jen poskytovat lidem to, co chtějí. Musí umět udělat daleko víc než jen zvýšit sledovanost. Musí existovat prostor pro neočekávané, nové věci, prostor pro pořady o skutečnostech a záležitostech, o nichž dosud veřejnost nic neví. Musí existovat prostor pro odvahu postavit se za vlastní úsudek a riskovat ve věci talentu. Musíme se nejen nechat diváky vést, ale musíme zároveň sami vést je.

Ale jaká rizika nyní na sebe bere britská komerční televize ITV? Viz všechny ty zábavné pořady jako Frost a Heartbeat a Peak Practice? Neomlouvám se za tyto věci. Budou vždycky součástí programové struktury televizní stanice vysílající pro široké masy. Ale jestliže zastáváme názor, že televize hraje širší roli než jen získat co největší sledovanost, musíme přinést i něco jiného, než co chtějí průzkumy veřejného mínění a co můžeme okopírovat od konkurence.

Jak tedy zajistíme, aby byla televize pro diváky vzrušujícím zážitkem a poskytovala jim víc, než co si mysleli, že chtěli? Jak můžeme zajistit, aby měla televize i nadále kulturní, nikoliv jen komerční hodnotu? Jsem přesvědčen, že je nutno obnovit rovnováhu ve vztahu mezi výrobcem televizního pořadu a televizním vysílatelem a posílit samostatnost výrobní a tvůrčí komunity.

Nejlepším způsobem, jak podpořit britskou tvůrčí komunitu, je otevřít BBC volnému trhu. Existují dosud nějaké důvody, proč by měla výroba pořadů televize BBC zůstávat nákladnou, uzavřenou, veřejně financovanou operací? Ta čísla slyšíme často, přesto nás však stále ohromují svou velikostí: BBC dostává ročně 2,4 miliardy liber ( 132 miliard Kč) z koncesinářského poplatku, má 24 000 zaměstnanců a ovládá 43 procent veškeré rozhlasové a televizní sledovanosti v britských domácnostech.

Jsme ochotni i nadále krmit toto monstrum, pokud budeme i nadále přesvědčeni, že nám poskytuje něco cenného, něco, co nám volný trh poskytnout nemůže. BBC je možná obří organizace a má některé hodně neatraktivní rysy, ale toto monstrum je zárukou přežití duše britské televizní kultury. Nikdo jiný to udělat nemůže.

Věřím v BBC, podporuji ji, používám ji. Ale jsem znepokojen, že ve snaze porazit komerční konkurenci ztrácí ze zřetele své kulturní povinnosti.

Toto selhání je přímým důsledkem selhání jejího vedení. Kdo je odpovědný za vedení BBC? Rada BBC. Jsou to tři průmyslníci, dva ekonomové, dva univerzitní profesoři, dva státní úředníci, odborář a divadelník. Právě Rada BBC určuje celkový strategický směr této obří veřejnoprávní organizace. Právě jen Rada BBC má pravomoc zastavit pomalý úpadek BBC směrem ke komerčnosti a obrátit tohoto obra jiným směrem, pryč od nynější, katastrofální cesty.

Důvěřuji Radě BBC, že svůj úkol dokáže splnit? Ne. Není v tom nic osobního, ale takhle se nedá řídit v jednadvacátém století obrovská veřejnoprávní rozhlasová a televizní instituce, která má nejen zásadní kulturní povinnosti, ale i podstatné komerční zájmy. Rada BBC může být buď regulátorem, anebo ředitelem. Nemůže být obojím.

BBC selhává, protože nemá dostatečně tvůrčí ředitelský tým. Do značné míry je to vysvětleno tím, že nemá řádné manažerské vedení. BBC je příliš bohatá, příliš mocná a příliš cenná na to, aby jí řídil výbor pracovníků na část úvazku, kteří přece zároveň nemohou sami hodnotit výsledky strategie, kterou vytvořili.

Potřebujeme nový způsob, jak řídit BBC, který by byl informovaný, profesionální a otevřený veřejnosti. V BBC stále ještě najdete tu a tam ambiciózní program, a další nám byly slíbeny. Ale existuje množství znepokojujících signálů, že tyto kvalitní pořady brzo začnou vypadat jen jako fíkové listy, které mají zakrývat nahotu čistě komerční bestie.

Očekávám, že nám v ITV bude BBC konkurovat co do sledovanosti, ale očekávám i víc: že nám bude konkurovat kvalitou. BBC má obrovskou povinnost podporovat tvůrčí talent i v dnešní době tvrdé konkurence, ani já sám neodmítám, že i my máme v tomto směru povinnosti. Zachránit duši televizního vysílání není totiž úkolem jen pro jedinou televizní instituci: je to úkolem pro nás pro všechny.