Jak se mladí lidé v dnešním světě těžko uplatňují

Děti dnes dospívají tak rychle. Vědí o sexu skoro dřív, než se naučí abecedu. Puberta u nich začíná stále dřív a dřív a jakmile k tomu dojde, už se nedá nic nikam jezdit s celou rodinou. Od té doby nechtějí dělat nic jiného než jezdit s kamarády do Ibizy. A pak, dříve než máte vůbec šanci se jich zeptat, co chtějí v životě dělat, vystudují na univerzitě v jiné části země a získají ta fantastická zaměstnání v reklamě, u PR firem, v informační technologii, v médiích a ve finančnictví, takže vydělávají daleko více peněz, než jste kdy vy osobně viděli třeba i jen ve snu. Je to skutečně tak?

Jsou všechny ty dospělé děti, o nichž se dovídáte od známých a příbuzných, kterým se jaksi nikdy nepodařilo odejít z domova anebo které odejdou na pár let, a pak se najednou zase vrací - to jsou jen výjimky?

Potíž je, že těchto výjimek začíná být jaksi až příliš mnoho. Vznikají znepokojující vzorce chování. Vezměme si například jednu výjimečnou rodinu, kterou znám. Devatenáctiletý syn chtěl strávit rok mezi střední a vysokou školou cestováním po světě, ale jaksi se nikdy nikam nevydal. Jeho rodiče semu snažili pomáhat, aby si vytvořil konstruktivní plán a přidržoval se ho, ale nebylo to na nic. Byl jenom stále iritovanější a vyvolával hádky.

Jednoho dne uprostřed takové hádky práskl doma dveřmi a šel za svou dívkou. Nikdo nebyl znepokojen, že se toho večera nevrátil, ani že nezatelefonoval, že nepřijde, protože už dlouho to stejně nedělal.

Když pak jeho matka druhý den ráno zavolala jeho dívce, zjistila, že její syn u ní nestrávil noc, protože se taky pohádali. Rozešli se. Trvalo tři dny zjistit, kde je. Když se chlapec vrátil domů, měl na těle podlitiny a třásl se po celém těle, páchl po alkoholu. Nakonec se přiznal, že se pokusil podřezat si žíly. Dostal se včas do nemocnice, ale nyní odmítá jít k psychiatrovi. Matka se ho snaží přesvědčit, aby tam šel, ale on nechce - a je teď dospělý, takže se nedá nic dělat.

Stejné je to i s jejím starším synem, který vzdal studium na vysoké škole a nyní taky bydlí doma, u rodičů, vydělává si kapesné občasnou prací a je tak zmatený, že si nedokáže zorganizovat ani čtrnáctidenní dovolenou. "Vidím, že je naprosto dezorientovaný a chci mu pomoci. Vím ale z trpké zkušenosit, že mě nebude poslouchat. Když mu cokoliv navrhnu, je to vždycky špatně."

Tato matka má pocit, že ji nespravedlivě odsuzují sousedé, kteří jsou si jisti, jak tvrdí, "že jsem udělala něco, čím jsem to způsobila."

Jejím jediným zdrojem uklidnění je přítelkyně, jejíž dcera žije ve stejném zmatku a chaosu, přestože se loni vrátila domů z univerzity, kterou vystudovala s vynikajícím prospěchem. Okamžitě také získala zaměstnání, ale s ním to dopadlo špatně, a i když se nezdálo, že je zdeprimovaná tím, že ji brzo propustili, její obory, biologie a chemie, ji přestaly bavit. Myslí si, že by se raději měla stát spisovatelkou. Anebo vystudoval lékařství a jít pracovat pro organizaci Lékaři bez hranic. Předtím ale chce strávit rok - dva tím, že bude pracovat jako číšnice v baru na pláži v Austrálii. Mezitím doma nedělá nic, všude nechává za sebou ležet špinavé prádlo a špinavé nádobí a málokdy vstává před třetí hodinou odpoledne...

To je ale jen jedna strana příběhu. Slyším velmi často druhou stranu příběhu od studentů, které učím na vysoké škole. Téměř všichni z nich jsou inteligentní, zdvořilí, optimističtí, schopní, mají vynikající výsledky, projevují intelektuální zájem o nové myšlenky, ale zároveň jsou plni sebepochybností, sebenenávisti a obav z budoucnosti. Mnoho studentů má reálné a vážné problémy. Často nemají dost peněz na úplně základní životní potřeby. Pokud zrovna nestudují počítače či finančnictví, vůbec nemají zaručeno, že po absolutoriu získají vysoce placené zaměstnání, i když budou mít vynikající studijní výsledky. Namísto toho dělají různé krátkodobé "brigády", zabloudí, propadnou panice, přesto ale nejsou schopni vytvořit si nový životní plán, protože ztratili sebedůvěru.

Příliš často se potýkají se svou krizí sami, protože nechtějí znepokojovat rodiče. Vědí, že rodiče chtějí věřit, že jsou jako všichni ti úspěšní mladí lidé, které vidí v televizi. Protože i oni v to chtějí věřit, skrývají se i oni sami za tímto mýtem.

A podle sociální psycholožky Terri Apterové právě nejde o nic jiného než o pouhý mýtus. Ve své vynikající nové knize The Myth of Maturity: what teenagers need from parents to become adults, Mýtus dospělosti: co teenageři potřebují od rodičů, aby se stali dospělými, argumentuje Apterová, že právě tento mýtus mladou generaci nesmírně poškozuje.

V dnešním světě jsou rodinné vztahy velmi slabé a dál slábnou. Když děti odejdou z domova, jsou ponechány zcela samy sobě. Nejsou to jen rodiče, kteří očekávají, že děti se najednou stanou okamžikem, kdy dosáhnou osmnácti let, stoprocentně dospělými. Totéž předpokládají jejich učitelé a zaměstnavatelé.

Bez vedení od dospělých není překvapující, že "thresholders", mladí lidé na prahu dospělosti ve věku od 18 do 24 let - se začnou tak silně spoléhat na síť přátel. Jenže tyto sítě přátel mohou jen obtížně nahradit rodinné zázemí, protože přátelé se spolu hádají, nechávají se navzájem na holičkách a stěhují se do jiných zaměstnání a jiných měst. Apterová je přesvědčena, že právě proto byl televizní seriál "Friends" (Přátelé) tak úspěšný. "Využívá nerealistické představy, že se můžeme vydat do světa a přitom být pořád obklopen přáteli, kteří nám odpustí všechny naše chyby."

Ale ve skutečném světě - kde jsou všichni přátelé jen dočasní, zaměstnavatelé nechtějí nic slyšet o vašich potížích a rodiče vám zmizí ze života - neexistuje pevná podporu pro mladé lidi na prahu dospělosti, když dojde k vážnějším problémům. Apterová vidí souvislost mezi rostoucí izolací mladých lidí a rostoucím počtem sebevražd, poruchami stravování, alkoholismem a užíváním drog v této věkové skupině.

Podle Mental Health Foundation, Nadace pro duševní zdraví, stoupl počet sebevražd mladých lidí ve Velké Británii natolik, že je to nyní hlavní přičina smrti pro tuto věkovou skupinu, zejména u mladých muží. Počet sebevražd u mužů ve věku od 15 do 25 let stoupl za posledních dvacet let o 85 procent. Nadace pro duševní zdraví přitom odhaduje, že skutečný počet sebevražd je možná až třikrát vyšší než oficiálně udávaná statistika, protože mnoho případů je z důvodů taktu vůči rodině klasifikováno jako "nerozhodná smrt".

Americký autor David Levinson konstatuje, že více než polovina mladých lidí zažije velmi podstatnou životní krizí mezi 18 a 25 lety. V mnoha případech vyvolá krizi něco, co rodiči nepřipadá jako něco tak vážného, jak to připadá mladému člověku. Příčinou krize může být rozchod s partnerem, nebo ztráta zaměstnání nebo náhlé zjištění, že jsem si vybral na vysoké škole nesprávný obor ke studiu. Mladí lidé trpí daleko víc proto, protože trpí sami. Mnozí, kteří by se z toho s trochou podpory dostali, zcela selhávají, a i ti, kteří krizi překonají, utrpí podle Apterové takovou ztrátou sebedůvěry, kterou už pak nikdy nepřekonají.

Kniha Apterové se soustřeďuje na situaci v Americe, ale autorka, která vyučuje na univerzitě v Cambridgi, tvrdí, že se to také týká situace mladých lidí v Británii. Mladí Britové mají v osmnácti mnoho stejných handicapů jako mladí Američané. "Je pravidlem, že jejich život v dětství byl velmi silně reglementován, příliš silně organizován dospělými, a byli pod tlakem za každou cenu být úspěšní, nejen ve škole, ale i v baletu, ve fotbale, v klavíru, a tak dál. Mají velmi málo zkušeností se zvládáním vlastního času. A protože si nikdy v dětství vlastně nehráli na ulici, mají velmi omezenou zkušenost s tím, jak si poradit s vnějším světem.

Vysoké školy se o ně absolutně nestarají: očekává se, že si studenti budou schopni sami zvládnout svůj společenský život, stravování i spánek a zároveň budou umět studovat na daleko vyšší úrovni než dosud.

Po ukončení studia na vysoké škole je velmi nepravděpodobné, že až jim bude třicet, budou stále ještě v prvním zaměstnání, které získali po absolutoriu vysoké školy. Je pravda, že mladí lidé v některých sektorech vydělávají velké peníze a jsou rychle povyšováni, nedostává se jim však od jejich nadřízených skoro žádného poradenství a jejich dlouhodobé vyhlídky jsou nejisté. Zaměstnavatelé zneužívají nadšení mladých lidí a jejich pocitu nejistoty.

Apterová cituje nedávnou americkou studii, která sledovala osudy 600 "thresholders", mladých lidí na prahu dospělosti v Evropě a v Americe za posledních pět let. Studie zjistila, že 28 procent mladých lidí podstatně snížilo během tohoto období své původní ambice a 50 z nich si uvědomilo, že se jim nikdy nepodaří dosáhnout ve věci zaměstnání svého původního cíle. Čtvrtina z těchto mladých lidí uvedla, že trpí depresí a třetina přiznala, že pomyslela na sebevraždu.

Charakteristickým rysem selhání, v očích rodičů i mladých dospělých, je jejich návrat do rodinného domova. Ukazuje se, že tyto návraty jsou častější než si myslíme. Čtyřicet procent mladých žen a padesát procent mladých mužů se po několika letech vrací k rodičům.

Nedávná studie zjistila, že téměř šedesát procent mladých lidí ve věku 22-24 let a třetina mladých lidí ve věku 24-30 let stále ještě žije u rodičů. Je to ale tak špatné, ptá se Apterová. Většina z nich má dobré důvody proč žít u rodičů. Mladí lidé většinou nemají dostatečně velké platy na to, aby si mohli financovat veškeré náklady nezávislé existence.

Starat se o člověka na prahu dospělosti ale není totéž jako starat se o mladistvého ve věku 12-19 let. Nejde jen o to, že tito lidé se zastavili na půl cestě mezi závislostí a nezávislostí. Je také daleko obtížnější číst jejich signály. "Lidé na prahu dospělosti nejednají jako teenageři. Jsou dostatečně zralí na to, aby vypadali, že svůj život zvládají, ale nejsou dostatečně zralí na to, aby ho skutečně zvládli. Neradi žádají o pomoc, zejména když vědí, že by to od rodičů znamenalo podstatné oběti. Velmi se stydí za to, že se jim nepodařilo ukončit vzdělání na vysoké škole anebo že byli neúspěšní ve svém prvním zaměstnání. Pokud rodiče dokáží přijmout, že tato léta nejsou nejlepším obdobím života těchto mladých lidí, hodně to pomůže. Také, jestliže si rodiče uvědomí, jak zranitelní jsou tito mladí lidé, dokáží přečíst varovné signály včas. Jde o pasivitu, letargii, odmítání jídla, to všechno jsou signály nebezpečí."

Jestliže rodiče identifikují tyto signály včas a jestliže si uvědomí, že většina mladých lidí nepřechází do dospělosti bez problémů, dítě má daleko lepší šance.

Proto Apterová koncipovala svou knihu tak, aby poskytla rodičům i dětem informace o tom, co je "dnes normální": Nabízí celou řadu konkrétních osobních příběhů. Mnohé z nich jsou velmi deprimující.

Carlos byl prvním člověkem z rodiny, který se dostal na vysokou školu. Jeho rodiče byli na něho hrdí, ale také považovali jeho úspěch za "zradu". Všechno prý mu jde tak lehce. Jsou si tak jisti, že je Carlos nepotřebuje, že i když jeho otec cestuje 300 km na Carlosovu univerzitu a stojí dvě hodiny před jeho kolejí, nedá Carlosovi najevo, že přijel. Rodiče jsou šokováni, když Carlos jde na flám a přijde o stipendium na plavání. Jejich nepochopení Carlose destabilizuje a zanedlouho Carlos odejde z univerzity, aniž by ji ukončil.

Velmi podobné je to pro Christu, která byla na střední škole nejlepší ve třídě a byla hvězdou každého školního představení. Začne studovat na elitní univerzitě, kde patří k horšímu průměru, a to ji destabilizuje. Když v sobě najde odvahu svěřit se s tím matce, ta to považuje za tak nepravděpodobné, že se začne smát.

Je zajímavé, že vysoké školy, které poskytují silné sociální sítě pro studenty (jako například Cambridge University v Británii se svým systémem kolejí) mají jen 1 - 2 procenta studentů, kteří odejdou z univerzity bez ukončení vzdělání. Z jíných vysokých škol, které se o sociální aspekty života studentů nestarají, odchází před ukončením vzdělání až 40 procent studentů.

Jestliže svět není ochoten zaznamenat známky nebezpečí u mladých lidí, je to proto, že jsme se jaksi přesvědčili, že mladí lidé se automaticky s dovršením osmnácti let stávají dospělými. Proto, domnívá se Apterová, se většina průzkumu týkajícího se mladých lidí, zabývá jen jejich zvyky jako spotřebiteli. Málokdo se zajímá, co mladí lidé skutečně cítí.

Nedávná americká stidue zjistila, že thresholders, lidé na prahu dospělosti, kteří jsou nakonec nejúspěšnější, jsou ti, kdo dostávají od svých rodičů pevnou podporu. Apterová je přesvědčena, že musíme změnit svou představu rodičovství. Odepřít mladým lidem pomoc v nich nepodporuje skutečnou nezávislost. Nechat je napospas samým sobě v době, kdy přestávají existovat společenské sítě mimo rodinu, je podle Apterové "strašlivá alternativa".

I mladí lidé, jimž se, jak se zdá, daří dobře, stále potřebují rodiče, a to často mnohem více, než by byli ochotni přiznat. I když je po většinu doby odmítají a obracejí oči k nebi, kdykoliv rodič promluví, přesto mladí lidé vědí, že jejich rodiče jsou jediní lidé na světě, kteří si o nich myslí, že jsou skutečně jedineční.

Knihu Terri Apterové The Myth of Maturity vydalo nakladatelství W.W. Norton, cena 19.95 liber.