Osobní svědectví z Manhattanu

Amerika: Je tohle naším osudem?

Todd Gitlin, severoamerický editor intelektuálních stránek opendemocracy.net reagoval včera v tomto příspěvku na teroristické útoky ve Spojených státech.

Spadla na nás mlha terorismu - na Ameriku, na New York, na všechny, které znám. Stali jsme se postavami ve fantasmagorickém příběhu. Tupý strach - strach z toho, co se už stalo, strach z budoucnosti. A více než cokoliv jiného, odmítání uvěřit - je to tak deprimující a chabé odmítání, že i v něj je obtížné uvěřit. Osobně se asi od devíti dnes ráno pohybuju v mlze, když má žena ukázala z okna na odporně žlutohnědý oblak kouře táhnoucí se východním směrem, asi kilometr odsud. O dvě minuty později, výbuch - druhý, první jsem neslyšel - a od té doby propadáme do surreality.

Civíme do neznáma a hledáme zoufale v minulosti oporu v precedentech - hledáme katastrofy pociťované tak hluboce a společně, že definovaly společný odrazový můstek pro celé další generace. Pearl Harbor, hlavní událost v životě a v éře mých rodičů. Zavraždění prezidenta Kennedyho, kdy se svět najednou stal vážně podivným a věděli jsme, že už nikdy nebude svět jako dřív. Měli jsme pravdu. Ale samozřejmě jsme si nedovedli představit, co všechno se ještě v budoucnosti může stát.

Právě jsem se vrátil z procházky po Manhattanu. Je to teď nejtišší Manhattan, skoro jako za sněhové bouře. Lidi chodí pěšky pod pozoruhodně modrou oblohou, je to jedno z těch občasných požehnání, kterého se městu dostane na jaře a na podzim, navzdory veškeré jeho mánii, agresi a zaujatosti samým sebou. Lidé se chtějí podívat co nejblíž k blokům, postiženým katastrofou, které byly izolovány od vnějšího světa. Většinou vypadají naprosto šokováni. Pár lidí se pokouší o vtip, ne mnoho. Mobilní telefony, pupeční šňůry do vnějšího světa. Skupiny lidí po hospodách se dívají na televizi. U nemocnice svatého Vincenta, kam jsou odváženi zranění z dolního Manhattanu, se shromažďují lidé, kteří čekají na zprávu o svých milovaných. Dva lidé, telefonující mobilem, pláčou.

Známá telefonuje z Brooklynu. Nechala ráno v bytě otevřená okna, když šla do práce na Manhattanu, teď má byt plný popele.

Po politice přichází násilí

"Tohle je vážné," říká mi soused, s nímž jsem se dosud nikdy nesetkal, odpoledne ve výtahu. Je to asi vážnější než Pearl Harbor. Tehdy to byla válka, dvě armády proti sobě. Amerika měla být nezranitelná. Pro generaci mých rodičů rozbil Pearl Harbor ten starý mýtus, onu starou koloniální přestavu, že jsou oceány jako bezpečné hradby. Mýtická představa, že je Amerika nezranitelná, se vrátila, ale ve slabší formě. V šedesátých letech se v Americe hrstka šílenců - tedy, ono jich zas nebylo tak málo - obávala, že se na plážích v San Diegu vylodí Vietcong, pokud tomu americká armáda nezabrání. To bylo nesmyslné. Nyní nelze ani nejšílenější představy odmítnout jako nesmyslné. Očekávání toho nejhoršího teď bude normální. To je náš osud. To je součástí traumatu, který jsme utrpěli a budeme jím i nadále trpět.

V televizi - jak můžeme prožívat své katastrofy bez televize? - se propalují do mozku tytéž záběry, desetkrát, stokrát, přestává to už být i banální. Televizní stanice spolu soutěží o to, kdo odvysílá nejdrastičtější záběry pořízené kamerami amatérů, což nám připomíná katastrofické filmy. (Neměla by být digitální kvalita záznamu teď už lepší?)

Avšak jedna dobrá zpráva: sdělovací prostředky, i když se občas mluví o tom, že toto je vyhlášení války - podivné, bezprecedentní války, je obtížné se tomu vyhnout - nepropadají nacionalismu. Je úlevou slyšet, jak se opakuje: nikdo neví, kdo je za to odpovědný. Státní činitelé, moderátoři televizních stanic a odborníci na terorismus si dávají velký pozor, aby nepřehnali to, co vědí o tom, kdo spáchal tyto hromadné vraždy. (Právě jak toto píšu, starosta Giuliani, který se nikdy nechoval lépe, varuje před obviňování celých etnických či rasových skupin.) Vyskytují se dohady o Osamu bin Ladiinovi, ale hlavním tématem je pomáhat postiženým v katastrofě. Politikové vystupují pompézně - to není překvapení - ale televizní stanice se poučily ze zbrklosti, kterou projevily po bombardování Oklahoma City v roce 1995, kdy začaly obviňovat muslimy [a ukázalo se, že pachatel byl Američan, pozn. JČ].

Špatné zprávy: Washingtonští vládní činitelé perverzním způsobem zneužívají jazyk. Opakovaně a znepokojujícím způsobem hovoří o svobodě - že je prý tohle útok na svobodu. Bush se tak vyjádřil večer v televizi. To není než ideologie. Zakrývá to podstatu násilí a pohřbívá ji v abstraktních výrocích. Ztotožnit Ameriku se svobodou znamená opičit se po slepotě atentátníků.

Pod povrchem dřímá intenzivní rozhořčení. Vrazi, pokud budou nalezeni, budou zavražděni. To není politická reakce, ale bude to reakce, jíž nebude lze odolat. Jak napsal nedávno izraelský spisovatel Nissim Calderon, který je právě na návštěvě v New Yorku, politika ustupuje symbolismu. Jak na to poukázala Hannah Arendtová, když politika selže, dochází k násilí Někde se rozhodli masoví vrazi, že Amerika - nebo kapitalismus? západní civilizace? Velký Satan? - musí být poražena. Pro ně je Amerika nesnesitelné Ono, systém, mašinérie, už mrtvá věc. Usmrtit tuto mrtvou věc, vždyť o nic nejde. Pro tuto velkou radost zemřou s jásáním v srdci.

Co se stane po teroru?

Nový prezident v Bílém domě si až doteďka myslel, že si Spojené státy mohou dovolit izolovat se od světa, obklopit se bublinou raketové obrany, ignorovat Blízký východ a ať ostatní svět třeba zešílí! Nevím, zda se jim dostalo moudrosti alespoň teď svůj názor změnit - no, nejsou to moudří lidé. Intelektuální tupost je jejich normální stav. Jak vidíte, optimistou nejsem.

"Terorismus" je přesnější slovo, než si lidi někdy uvědomují. Je to ismus, je to víra - v teror. Někteří zapálení racionalisté odmítají zabývat se skutečností, že na světě existují lidé, ochotní zemřít, aby tím vyvolali hrůzu celých národů. Tato ochota zemřít, dokonce nadšená ochota zemřít, poráží všechny argumenty. Pokud této mentalitě rozumím, je to víra, která se aktivizuje, když došly argumenty. Vyžaduje soustředěnou vojenskou reakci - přesnou nikoliv hysterickou křeč odvety, nikoliv útok na farmaceutickou továrnu, ale akci, která bude schopno odlišit vrahy od civilistů. Nebude to lehké. Nemělo by se to uspěchat.

A pak?

Dnes s námi zůstává jen smutek.