Susan Sonntag: Protestuji proti infantilizaci amerického veřejného života
Toto je reakce známé americké spisovatelky Susan Sonntagové, která vyšla - mezi reakcemi jiných významných osobností amerického veřejného života - v časopise New Yorker.
Propast mezi strašlivou dávkou skutečnosti z úterý 11. září a samolibým žvaněním a otevřeným lhaním politiků a televizních komentátorů je šokující, deprimující. Hlasy, které mají profesionální úkol, analyzovat to, co se stalo, se, jak se zdá spojily v úsilí proměnit veřejnost v nemluvňata. Proč nikdo neříká nahlas, že tohle nebyl "zbabělý" útok na "civilizaci" nebo na "svobodu" nebo na "lidskost" nebo na "svobodný svět", ale že to byl útok na stát, který se sám prohlásil největší světovou supervelmocí - a k tomuto útoku došlo v důsledku konkrétních amerických aliancí a činů?
Kolik občanů vůbec ví, že Spojené státy dále systematicky bombardují Irák? A jestliže máme užít slova "zbabělý", daleko vhodněji je to slovo užito pro ty lidi, kteří zabíjejí z nedotknutelného postavení, z pozice vysoko na obloze, než pro lidi, kteří jsou ochotni sami zemřít, aby zabili druhé. Hovoříme-li o odvaze (je to morálně neutrální ctnost): ať už říkáme cokoliv o pachatelích masakru z úterý 11. září, tito pachatelé nebyli zbabělci.
Naši vedoucí představitelé nás chtějí intenzivně přesvědčovat, že je všechno v naprostém pořádku. Amerika se nebojí. Náš duch je nezlomen, i když tohle je den, který vejde svou hrůzou v historii, a Amerika je nyní ve válce. Avšak všechno není v pořádku. A tohle nebyl Pearl Harbor. Máme prezidenta - robota, který nás ujišťuje, že Američané stále stojí hrdě se vztyčenou hlavou. Široké spektrum veřejných osobností, zastávajících vládní funkce i mimo ně, které jsou v ostré opozici proti zahraniční politice této vlády, nyní jak se zdá nemá nic jiného co říct než že tito lidé stojí jednotni za prezidentem Bushem.
Je potřeba, aby se začalo hodně přemýšlet, a možná se skutečně už intenzivně přemýšlí, ve Washingtonu i jinde, o neschopnosti americké rozvědky i kontrašpionáže, o alternativách, které jsou k dispozici americké zahraniční politice, zejména na Blízkém východě a o tom, co je inteligentním programem vojenské obrany.
Ale od veřejnosti nikdo nechce, aby na sebe brala břemeno reality. Sebeoslavné černobílé fotografie jednohlasně tleskajících účastníků sovětských stranických sjezdů se zdály být opovrženíhodné. Jednohlasnost svatouškovské rétoriky, která skrývá realitu, jakou plodí v posledních dnech američtí politikové a komentátoři ve sdělovacích prostředcích se zdá být - no, nehodná zralé demokracie.
Osoby, které mají politický úřad, nám daly na vědomí, že dospěly k názoru, že jejich úkolem je manipulace: budování sebevědomí a řízení smutku. Politika, politika demokracie, jejíž nutnou součástí je nesouhlas, která podporuje otevřenost, byla nahrazena psychoterapií.
Ano, musíme všichni společně truchlit. Ale nemusíme se všichni společně chovat jako pitomci. Pár záblesků historického vědomí nám snad pomůže pochopit, co se právě stalo, a co se možná bude dít i dál.
"Naše země je silná," nám pořád opakují. Mě to tedy zvlášť neuklidňuje. Kdo snad pochybuje o tom, že je Amerika silná? Ale to není všechno, čím Amerika musí být.
