Britské listy

pane Jirso, omluvte mě, ale domnívám se, že jste záměr autora článku nepochopil. Naopak jste se nechal zmást poměrně lacinou poznámkou na konci článku. Poměrně lacinou ? Ano, jejím autorem jsem totiž já, přestože to v textu vypadá, že ji učinil autor článku. Ta poznámka nebyla určena ke zveřejnění a podle mého účel článku pokazila. Dokonce jsem už přesvědčil autora o tom, jak zbytečnou udělal chybu, když ji tam dal.

Takovéto poznámky, pane Jirso, lidé v soukromí dělají. Mnohdy je myslí ironicky a v nadsázce - něco jako „sranda musí bejt i kdyby fotra věšeli“. Takový cynismus nám totiž pomáhá přežít v tomto „divném světě“. Pane Jirso, možná budete nesouhlasit, ale já po 10 dnech mediální propagandy mám už problém vnímat všechny ty mrtvé jako něco osobního (jaký to rozdíl oproti prvním dvěma dnům). Dokonce jich prý bylo „jen“ necelých 7000.

Nicméně se chci vrátit k původnímu článku. Jeho cílem (dle mého názoru) bylo uvažovat nad tím, že teprve až lidé budou umět a chtít vnímat utrpení i té „nejmenší formy života“ na zemi, budou schopni ukončit utrpení člověka. Vše ostatní považuji za balast.

Závěrem dodávám, pane Jirso, že jsem 120 kilový masožravec. Obdivuji svůj mozek, že dokáže při konzumaci např. salámu, vyvolávat příjemné chuťové reakce a potlačit obrazy, ve kterých jsou zvířata zaživa podřezávána, krutě dušena (ryby), atp. Jsem si vědom, že se na tomto zvěrstvu podílím svými nákupy v marketech, a jsem si cynicky vědom toho, že to nezměním, dokud můj mozek bude dál produkovat ony příjemné pocity. Možná, že až ten „velký US tanec“ začne, budeme pane Jirso pojídat jeden druhého. To už tu taky bylo. Dovolím si předpokládat, že v tom spolu budeme na jedné lodi - řekl bych totiž, že máte ústa od krve stejně jako já.