Britské listy

Vášnivé spory nad případem pana Peciny vznikají ze střetu dvou koncepcí - absolutního práva na vyjádření vlastního názoru a popíráním tohoto práva zdůvodněným nějakým vyšším hlediskem, např. etickým.

Úskalí koncepce omezeného práva na vyjadřování jsou zjevná. Co je to vyšší hledisko? Kdo o něm rozhoduje? Není snadno zneužitelné? Naproti tomu absolutní právo svobody vyjadřování se zdá být sice hůře stravitelné, protože připouští říkat beztrestně "hnusné" věci, avšak, přinejmenším v podání Britských listů, nutné pro odlišení se od diktatury. Pokusím se ukázat, že pohled Britských listů je poněkud zjednodušený.

V BL se ve čtvrtek 20. září uvádí:

Je zásadní rozdíl mezi vyjádřením názoru a - trestným - činem. Za slova se v demokracii netrestá. Britský ministr vnitra David Blunkett ve středu ráno v pořadu rozhlasu BBC Today odmítl názor, že by měl být stíhán islámský duchovní, šejk Omar Bakr Mohammed, který vydal fatwu a opakovaně v rozhlase BBC v rozhovorech požadoval vyvraždění "těch, kdo vedou válku proti Allahovi". Šejk Omar Bakr Mohammed žije v Londýně, kde před časem dostal politický azyl. Ministr Blunkett konstatoval, že je důležité udržovat rovnováhu mezi podněcováním k násilí a dodržováním práva na svobodu projevu. Varoval také, že je možné, že se extremisté snaží vyvolat nepokoje tím, že chtějí vyprovokovat úřady, aby je zatkly a poskytly jim status mučedníka.

Blunkett zdůraznil: "On to dělá schválně, aby proti sobě vyvolal zásah úřadů a tím chce schválně vyvolat ve společnosti rozbroje. Až dospějeme k závěru, že to už není přijatelné a že skutečně podněcuje ostatní, aby prováděli činy, které by ohrožovaly životy jiných, tak proti němu zasáhneme."

Povšimněme si, že Mr. Blunkett nehovoří o apriorní nepostižitelnosti za vyjádření názoru, nýbrž o rovnováze mezi podněcováním k násilí a dodržováním práva na svobodu projevu. V poslední větě říká jasně, že míra shovívavosti může být překročena. Nezdají se mi proto oprávněné ty redakční věty, jimiž úryvek začíná. Mezi vyjádřením názoru a trestným činem nemusí být tak zásadní rozdíl a demokracie může trestat i za slova.

V úterý 25. září se BL vyjadřují zcela zásadně: Podstatou není, zda jsou názory Jana Kopala hnusné, ale že demokratická svoboda projevu znamená i právo vyjadřovat hnusné názory - toto právo je nutno energicky hájit. ... Jakmile totiž demokracie začne nějaké názory trestně stíhat, stává se diktaturou.

Diktatury provádějí lecjaké kousky, vezměme se však za zřízení, které je víceméně nenásilné, jen stíhá nějaké názory. Podle BL je to diktatura. Je život obyvatel v této diktatuře těžký a trudný? BL to neříkají otevřeně, ale z kontextu se dá usoudit, že předpokládají, že ano, že přinejmenším se na obyvatelích páše zlo.

Avšak tak tomu vůbec nemusí být. Co když se ony stíhané názory zdají být hnusné 99,999% obyvatel? Pak 99,999% lidí v uvězněném mluvčím nevidí hrdinu, ale právem potrestaného lotra, který zamořoval společenské ovzduší hnusnými řečmi (třeba o tom, jak si Židé a Romové zasloužili plyn).

Taková společnost se necítí být kopána diktátorskými botami (až možná na těch 0,001%), dokud nepřijdou věrozvěstové z osvícené ciziny a nevysvětlí ji, že bez trpění chvalozpěvů na plynové komory nemůže být šťastná. To sice potěší oněch 0,001%, avšak zbytku tak otráví život, že bude s lítostí vzpomínat na svou bývalou diktaturu.

S diktaturou to tedy není tak prosté, a tam, kde ji vidí jedni, mohou jiní spokojeně žít.

Jiná situace ovšem nastane, když stíhané názory za hnusné považuje, řekněme, 20% obyvatel a zbytek se s nimi ztotožňuje. Pak se ve společnosti jistě rozmůže pocit útlaku.

S právem vyjadřovat hnusné názory je to těžké i v jiném ohledu. Ono je ve slušné společnosti vlastně možné jen jako určitý luxus a jen tehdy, jestliže těch hnusných názorů není mnoho. Pak je totiž naděje, že podlehnou palbě pobouřené slušné většiny. To ovšem předpokládá už dosti vyvinutou a v mravních kramflecích pevnou společnost. Jinak se totiž může stát, že těch hnusných názorů bude přibývat, a pak už se samozřejmě vždycky najde někdo, kdo se nespokojí s pouhými slovy a přejde i k hnusným činům. Vždyť už vlastně nejsou hnusné, když jen realizují to, o čem se tolik a veřejně mluví. O tomto nebezpečí se BL vůbec nezmiňují.

Ostatně se domnívám, že vzdálenost mezi slovem a činem není tak velká, jak ji vidí BL. Slovo může působit jako těžká plíživá nákaza a způsobit mnoho zla a utrpení. Proto i ten, kdo ho vyřkl, by za něj měl být odpovědný.

S absolutním právem projevu jsou spojeny i další nesnáze. V případě hnusných řečí se snadno dostává do kolize s jinými hodnotami, jež považujeme za pilíře demokracie, např. s úctou k jedinci nebo ke skupině, s odpovědností, se vcítěním, atd. A tam, kde se interpretace základních hodnot dostává do kolizních situací, tam nejsou jednoduchá řešení. BL je však mají.

Tím vším nechci naznačit, že se snad těším, až pana Pecinu zavřou. Jen si myslím, že postoje, jež on a vlastně celá redakce Britských listů zastává, jsou poněkud křečovité, povrchní.a nedomyšlené. Nedomnívám se totiž, že svoboda projevu uplatňovaná za všech okolností jako rigidní pravidlo patří k zaručeným lékům na složitě propletené bolesti tohoto světa.

Poznámka JČ: Ne, David Blunkett velmi přesně rozlišoval mezi vyjádřením názoru a organizováním určitého činu. Z tohoto hlediska vyjádření názoru v rozhlasovém rozhovoru, že by se měli křesťané zabíjet, k trestnímu stíhání v Británii nestačí. Tento rozdíl je nesmírně důležitý. - Podle mého názoru nechápe pan Chleboun základní princip demokracie, jímž je neustále kriticky zpochybňovat společenský konsensus, "skandálními" i "hnusnými" názory (Galileo, Giordano Bruno) a v otevřené kritické debatě posunovat myšlení dopředu. Spokojíme-li se s tím, že 99,999 procent národa bude souhlasit s trestním stíháním zpochybňujících názorů, k pokroku nikdy nedojde, neboť společnost bude stagnovat u těchže konvenčností. - Co se týče obav, že nezakážeme-li podvratné názory, povedou k likvidaci naší civilizace "zhoubnými myšlenkami", v těchto obavách spočívá v podstatě nedemokratická nedůvěra ve zdravý rozum občanů, kteří - pokud dochází k systematické racionální kritické debatě - "zhoubné" myšlenky odmítnou. Fascinuje mě, jak se česká společnost touto debatou znovu a znovu vrací na přelom devatenáctého a dvacátého století, kdy se silně debatovalo, před zavedením všeobecného hlasovacího práva, jestli není nebezpečné dát lidem svobodu rozhodovat o vlastním osudu. Všechny tyhle snahy omezovat trestním stíháním svobodu projevu jsou vlastně projevem nedůvěru v demokracii a ve zdravý rozum řadových občanů. Jenže většina demokracií má už tuto diskusi mnoho desetiletí za sebou.