A když se demonstrace rozešla?

Prošel jsem po Staromětském náměstí už dost dlouho po demonstraci, kdy tam postávalo už jen několik hloučků diskutujících lidí.

To je strašně zajímavý a povzbuzující jev: po demonstraci zůstali na náměstí lidi, kteří se spolu dlouho a vášnivě bavili o politice. To se dělo v Čechách v roce 1968 - lidi dneska jsou možná zmatení a nevědí, co si počít, ale jedna věc je jasná - už se nebojí o svých pocitech mluvit.

Úroveň debaty byla však spíše lidová. Tak v jednom větším hloučku byl velmi intenzívně chválen jako vzor průbojného českého podnikatelství Tomáš Baťa, a bylo zdůrazňováno, jak dnes nemá Česká republika podobné lidi. (Tento způsob argumentace byl sice dosti lidově tradiční, příliš extrémně levicový mi však nepřipadal.)

V  jiné skupince se lidi bavili o Chartě 77. Jestlipak Chartisté vědí, jaké obrovské morální trauma svým neohroženým vystoupením v roce 1977 proti komunistickému režimu jménem etiky a lidských práv způsobili českému národu? Jestlipak vědí, že toto trauma v něm zřejmě existuje dodnes, navzdory tomu, jak ho mnozí bagatelizují (možná, že ho bagatelizují právě proto).

Jeden debatér mluvil o tom, jak hrozná byla za komunismu československá státní policie, a jak byla schopna "každého bez rozdílu rozdrtit a zničit". Debatér podrobně líčil různé druhy mučení, které Stb údajně používala na svých obětech. Zdůrazňoval: lidé, jako já a vy, kteří nebyli hrdinové jako chartisté, by se pod tímto nelidským tlakem Stb naprosto rozložili.

Tento silně zdůrazňovaný morální příklad byl zjevně příliš mnoho pro jiného člena hloučku, který oponoval: "Nesmysl. Chartisté byli bez výjimky všichni samí fízlové státní policie."