Lidové noviny ukazují na příkladu žižkovské školy, jak vyřešit romský problém?
Co se týče Romů, obávám se, že je asi nutno opustit stereotypizovaná ideologická řešení a přistupovat k tomuto problému individuálně. Paradox. Romský problém se totiž skutečně týká minoritní komunity, která je zjevně ztraumatizovaná a jedná patologicky, nejen vůči vnějškové většinové komunitě, ale vůči svým vlastním členům.
V této souvislosti v pátečních Lidových novinách zajímavý článek o žižkovské základní škole na Havlíčkově náměstí, která si vypracovala učební metody a velmi úspěšně učí romské děti. Zaprvé, neromské děti vůbec ve škole nevnímají, že spolužák, který vedle nich sedí, je Rom.
Učitelky jsou na romské děti přísné, ale zároveň vytvářejí dojem, že romské děti mají u nich spravedlivé zastání, je-li to třeba. Právě tento přístup, spolu s tolerancí k obtížné situaci romských dětí, zdá se funguje. Romové chodí z žižkovské školy i na střední školu.
Zajímavá je tato pasáž:
Čím se taková speciální vyrovnávací romská třída liší od ostatních?
Jiným přístupem k žákům. Učitelé například nepočítají s tím, že by se žáci něco naučili doma. (To je potíž, české školy často odkládají velkou část břemena učení na doma na rodiče, atd.JČ) A když přijde romské díte do školy místo v osm v deset, neudělují se poznámky a snížené známky z chování. Učitelka se ptá proč. Často se dozví, že byl v rodině dlouhý mejdan. Od romských dětí lze sice jen těžko striktně vyžadovat přesnost, na druhou stranu se právě ony daleko více drží školy než jiné. Je to pro ně jistota, kterou postrádají. Postávají před školou i odpoledne a paní školnice je pouští na školní dvůr často i o prázdninách.
Od první třídy nabízíme Romům nepovinnou angličtinu. To zabralo.
Jak vnímají bílí žáci romské spolužáky?
Když s nimi o Romech mluvíte, je to jasné: Romy neberou, protože kradou. Pak se jich ale zeptáte, a nevadí ti, že sedíš vedle Romana a před Sylvií, kteří jsou Romové? A oni se zarazí a řeknou: to přece nejsou Romové, to jsou naši spolužáci.
