Popřený jazyk národní totožnosti
Tato recenze knihy Dereka Sayera, The Coasts of Bohemia. A Czech history (Různá pobřeží Čech: Historie Čechů), která právě vyšla v nakladatelství Princeton University Press, 413 stran, cena 21.94 liber, byla otištěna v sobotu 28. března v deníku Financial Times. Napsal ji Tony Barber.
Bedřich Engels v roce 1849 pohrdavě odmítl český národ. Napsal, že je to historicky "absolutně neexistující 'národ'", který "nikdy neměl vlastní historii.". A v září 1938 vyjádřil Neville Chamberlain v podstatě tutéž myšlenku, jen s minimálně menším množstvím necitlivosti, když charakterizoval Československo jako "dalekou zemi", obývanou "lidmi, o nichž nevíme nic".
Kniha Dereka Sayerse, historie Čechů od jejich konverze na křesťanství v devátém století, slouží jako důkladné a naprosto efektivní popření těchto postojů a jako post factum kritika Nevilla Chamberlaina.
Dílo je napsáno spíše z kulturní než z politické perspektivy. Všímá si skutečnosti, že nejvýznamnější česká referenční publikace, osmadvacetisvazková encyklopedie, která vyšla v letech 1888 - 1909, se počtem hesel a ilustrací ve své době umístila na druhém místě za Encyklopedií Britannicou.
Běžný český pozdrav "nazdar!" je odvozen z výrazu "Na zdar Národního divadla" - což bylo heslo v kampani, v jejímž důsledku byla stavba tohoto památníku české národní kulturní totožnosti, otevřeného v roce 1881, financována stoprocentně z darů veřejnosti.
Česká kultura byla jen málokdy těžká a neproniknutelná. Národní opera, Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany, v jednu chvíli oslavuje kvality českého piva. Bestseler z roku 1826, Domácí kuchařka neboli pojednání o masových jídlech pro dcery Čech a Moravy od Magdaleny Dobromily Rettigové, "se stal pro českou kuchyni týmž, čím byla paní Beetonová pro Angličany v devatenáctém století nebo The Joy of Cooking pro Američany ve století dvacátém."
Pivo, vepřové a knedlíky: Dobrý voják Švejk Jaroslava Haška by určitě poznal, jak solidní příspěvek činí tyto potraviny českému životu. Avšak jde zároveň o zemi, kde čtvrt se účastnilo čtvrt miliónu lidí v roce 1939 opakovaného pohřbu v Praze pozůstatků Karla Hynka Máchy, zakladatele moderní české poezie, který zemřel o 103 roky dříve ve věku 25 let. Ceremonie se uskutečnila dva měsíce po Hitlerově konečném rozbití meziválečného Československa a byla dojemným aktem veřejné odvahy.
Čechy to však nezachránilo. Předválečnou Prahu, fascinující směsici českých, německých a židovských vlivů, rozbila nacistická okupace a komunistická diktatura. "Němci zavraždili Židy, Češi vyhnali Němce a komunisté udělali vše, co bylo v jejich silách, aby byla zlikvidována vzpomínka na obojí."
Avšak nemohli zlikvidovat hrdost Čechů na jejich minulost. Jak Sayer dokumentuje - což Engels a Chamberlain měli vědět - Češi vytvořili jednu z nejrozvinutějších středověkých společností. Za Karla IV (1346-78) byla Praha hlavním městem Svaté Říše římské a domovem jedné z nejstarších evropských univerzit.
Přesto je však pochopitelné, proč, navzdory umístění Čech v geografickém srdci Evropy, byli Češi příliš často jen na pokraji evropského povědomí. Jen po dobu pouhých dvaceti let od roku 1620, roku velké národní katastrofy, k níž došlo při bitvě na Bílé Hoře, a rokem 1989, rokem osvobození od komunismu, nebyli Češi ovládáni Vídní, Berlínem či Moskvou.
Čeština jako psaný jazyk téměř zmizela běhe třistaleté habsburské nadvlády v letech 1620 - 1918. Úřady ve Vídni zakázaly téměř veškerou českou literaturu ze "zlatého věku" patnáctého století, kdy předešlo husitské národně-náboženské povstání luteránskou reformaci o celé století.
Pro Čechy bylo zoufalé, že jejich národní totožnost závisela téměř stoprocentně na jejich jazyku. "O většině toho, co dosud definovalo českou historii, a učinilo Čechy tím, čím byli, se nesmělo mluvit."
Ještě koncem roku 1871, kdy už bylo české národní obrození v rozkvětu, pražský statistický úřad konstatoval, že pracovníci, organizující v roce 1851 sčítání lidu, se pokusili příliš předčasně identifikovat lidi podle národnosti, neboť "jasné vědomí národní totožnosti je u většiny národů Rakouska-Uherska takříkajíc dosud v plenkách".
Sayer uzavírá, že byl a je český národ obětí nešťastného umístění na hranici mezi rozdílnými, proti sobě postavenými světy: protestantským a katolickým, německým a slovanským, kapitalistickým a komunistickým, demokratickým a totalitním.
Ani není Sayer stoprocentně přesvědčen, že bude mít česká historie "šťastný konec". Dnešní Česká republika je mladá demokracie, která se chystá vstoupit do NATO a do Evropské unie. To jsou pravděpodobně milníky na cestě k trvalé integraci do západního světa.
Ale měli bychom odolat pokušení líčit českou minulost jako jednu dlouhou celonárodní pouť od Jana Husa k Václavu Havlovi. Kdyby byla historie tak jednoduchá, nebylo by zapotřebí tak inteligentních a myšlenkově stimulujících knih jako je Sayersovo dílo.
