Kam spěje vývoj
Můj velmi vzdělaný a moudrý otec říkával, že nezadržitelně k horšímu. Tento výrok se zdá být v rozporu s poučkou, že všechno je jinak (než jak se nám říká), ale protiklad je jen zdánlivý. Spojenim obou výroků se totiž dostaneme k celkem logickému závěru: všechno je jinak - vývoj spěje ... atd. Je ovšem zřejmé, že ani tato kombinace nemá jednoznačnost zákona platícího v jakékoli situaci.
Věren zásadě, že děti (to zní politicky korektněji než "synové") mají pracovat na odkazu svých rodičů (což zní korektněji než "otců") rozšiřuji původní definici o svůj díl: všechno je jinak - vývoj spěje nezadržitelně k horšímu, chybí-li politická vůle tento stav změnit.
Zdá se, že politická a ekonomická situace ČR platnost tohoto zákona potvrzuje. Vůle politiků něco po roce 1989 změnit vydržela jen krátce. Jakmile se nová moc etablovala, stalo se základním programem jejích protagonistů udržet se u koryta.
Vyčichnutí politické vůle ovšem není českou specialitou a tak by bylo nesprávné hodnotit domácí poměry odtrženě od toho, co se děje ve světě.
Vezměme si k ruce třeba rubriku "Co je nového v České republice" (BL, 24.3. 1998). Dozvíme se z ní, že nemocnice po celé republice nemají peníze na provoz a budou od prvního dubna 1998 zřejmě poskytovat jen neodkladnou akutní péči. Pojišťovny nechtějí platit. A v Kanadě? Nemocnice se zavírají, protože nejsou peníze na jejich provoz. Pro nově přijímané pacienty často nejsou k dispozici lůžka a tak jsou poskládáni po chodbách na lehatkách a čekají, pokud to přežijí, až se něco uvolní.
V obou uvedných příkladech chybí politická vůle problém řešit. Chudší ČR má na svých 10 milionů obyvatel jednu neschopnou, či v lepším případě bezmocnou, ministryni zdravotnictví. O něco bohatší třicetimilionová Kanada má deset provinčních ministrů (a ministerstev) zdravotnictví a k tomu jestě jedenáctého, federálního. Stejně neschopné či bezmocné.
Další zpráva sděluje, že ČSSD manipuluje veřejnost, čímž se zřejmě brzo zdiskredituje. To ovšem není žádná výsada ČSSD. Všechny politické strany neustále manipulují veřejnost. Obětování poslance (Machovce), který se špatne choval, je běžná praxe (má-li strana poslanců dostatek). Kanadský liberál, poslanec John Nunziata byl například vyhozen ze strany, protože si dovolil hlasovat (v zájmu svých voličů) proti rozpočtu vlastní liberální vlady. V každé politické straně je boj o koryta. Výroky typu: XY považuje případné odstoupení politika XY za nevhodný strategický tah Š. zatím není vhodná doba na výměnu předsedy (ve zprávě je citovan Josef Průša) se objevují v kanadských sdělovacich prostředcích zcela pravidelně.
Zmíněná rubrika rovněž glosuje dříve uvedený článek manželů Stroehleinových o údajném zvýšení platů českých učitelů. Jde o událost hodnou Radia Jerevan: Dotaz: Je pravda, že čestí učitelé dostanou o 800 korun měsicně víc? Odpověď: V zásadě to pravda je. S tím rozdílem, že nejde o 800, ale o 220 korun a platy se nezvýší, ale sníží.
Ontarijská obdoba: Je pravda, že se rozpočet pro školství v příštím roce nezmění? V zásadě to je pravda. Školy dostanou 14 miliard jako loni. S tím rozdílem, že 500 milionů bude stát rozpuštění přebytečných školních rad. Proto bude potřeba propustit nekolik tisíc učitelů, aby se školství vešlo do onoho "nesníženého" rozpočtu.
Troufám si říct, že opak je pravdou. Víme přece, že kde je vůle, tam je cesta.
Investování do vzdělání, tedy do budoucnosti Kanady (v níž údajně zuří ekonomický rozkvět), má v popisu práce deset provinčních ministrů (každý na vlastní pěst). Jejich nekompetence (či bezmocnost) se projevuje v místním měřítku třeba tím, že moje děti (pátá a sedmá třída) tráví tři hodiny týdně v péči dobrovolníků z řad rodičů (na učitele nejsou peníze), kteří zadarmo dohlížejí na tak zvané výběrové aktivity, které se vcelku slušně shodují s náplní pionýra. Není dost peněz na provoz škol, omezují se počty učitelů i ostatního personálu.
Otočíme pár stranek a je řeč o Tošovském. Recept na jeho popularitu jako vystřižený z článku o kanadském ministerském předsedovi Chretienovi: " Moc se neobjevovat na veřejnosti a neprojevovat se. Občas se s kamennou tváří (to tady neplatí, politikové se neustále usmívají, ledaže jde o pohřeb) mihnout před kamerami a říkat toho co nejméně. Image pracovitého a poctivého premiera je na světě."
V této souvislosti stojí za zmínku, že největší faux paux Chretiena v minulém roce bylo, že se, při návstěvě rozvodněné Red River v Manitobě, mihnul před kamerou s pytlem s pískem a přihodil ho, kvůli positivní publicitě, na budovanou hráz - že jako taky přiložil ruku k záchrannému dílu. V následujících volbách ho toto ukvapené gesto patrně stálo několik poslanců.
S příklady chybějící politické vůle (či neschopnosti) politiků, manipulace s veřejným míněním a dalšími paralelami mezi ČR a jinými státy by se dalo pokračovat dál a dál.
Zajímavější ale spíš je, kde v této hře stojí volič a jaká je jeho šance vrátit alespoň některým politikům vůli dělat něco pro zvrácení současného trendu vývoje k horšímu. Přes všechna propagandisticka prohlášení o skvělosti demokracie v ČR se zdá, že opak je pravdou. Občan nežije v pravdě, abych parafrázoval Vaclava Havla, ale ve lži a podvodu.
Demokracie je synonymum pro podíl na moci, ne pro velký počet, většinou bezvýznamných, politických stran, vedoucích žabomyší války. Je synonymem pro přístup k informacim, fungujících nezávislých sdělovacich prostředků a fungujících nezávislých kontrolních mechanismů omezujících zvůli politiků.
Zastavme se na chvili u přístupu k informacím. V souvislosti s přijetím ČR do NATO se mluví o referendu - tedy o neochotě vlády nechat občany, aby vyjádřili svůj názor. Zdůrazňuji slovo vyjádřit, protože znamená něco jiného než schválit nebo zamítnout - referendum přece může být vyhlášeno jako nezávazné. Zdá se mi, že pravý důvod odmítání referenda není v obavě z jeho výsledku, ale v obavě z diskuse, v níž by zastánci vstupu museli informovat veřejnost, proč jsou pro a odpovídat na otázky svých oponentů. Odmítáním referenda se povinnosti informovat vláda vyhýbá. Vůdce si to přeje a basta - to je jejich odpověď.
Význam fungujících nezávislých sdělovacích prostředků nelze nikdy dost ocenit. Nedávný údiv Václava Klause (nepamatuji si přesně zdroj), co že je špatné na tom, že v době jeho premierování byla jeho žena v různých spravních radách, je jen malou ukázkou toho, co politikovi projde před neinformovanou veřejností. Kdyby totiž české sdělovací prostředky informovaly o tom, jak se vyspělé kapitalistické státy starají o to, aby politikové neupadali v pokušení využít svoji moc pro vlastní obohacení, nemohl by Klaus předstírat že neví o co jde, když se mluví o možném konfliktu zájmů.
Jak se zdá, je nejvyšší čas, aby lidi začali znovu používat vlastní rozum. Zajímat se o to, co se děje jinde a jak se bránit, pokud to vůbec jde, proti zvůli politiků. Trénink z předsametového období se bude hodit. Možná, že se jim k tomu bude hodit i něco z Havlovy občanské společnosti, přestože on to možná tak nemyslel.
