Jen hlupák se spálí dvakrát o stejná kamna
Vzpomínáte si? S poněkud tvrdším výrazem místo slova hlupák byla tato věta kdysi volebním sloganem republikánů, kteří jím vyjadřovali svoji maximální míru distancování se od komunistické strany. Podvědomý strach z necivilizovaných forem vládnutí, které v této zemi praktikovali komunisté pod ochrannou rukou agresorů z mimoevropského prostředí, přetrvává i po mnoha letech. Komunisté museli této zemi provést něco opravdu strašného, protože tento hrůzný zážitek má značná část populace zaryt hluboko pod kůží a zbavuje ji schopnosti racionálního hodnocení reality. Jak asi cynický musí být politik, který jako hlavní páku své volební kampaně užívá tento šrám na duši národa, přestože sám dobře ví, jak trapná je argumentace o - návratu před listopad 1989. Jak servilní musejí být sdělovací prostředky, když takového politika exemplárně neztrapní.
Komunismus jako mechanismus řízení státu je dávno oddiskutovaná věc.
Dnes už vybudování diktatury ve středoevropském prostoru není technicky proveditelné: rozvoj průmyslových technologií, vědy a technilky, výrobních vztahů, mezinárodního obchodu a finančnictví, celkové vzdělanosti společnosti, odstranění sociálních extrémů, víra lidí ve fungování demokratických mechanismů - to jsou důvody, které dnes už neumožní žádnému Leninovi či Gottwaldovi po převzetí politické moci fyzicky zlikvidovat oponenty nového režimu a potom situaci dlohodobě ustát za pomoci státního teroru jehož hlavním nástrojem je tajná policie.
Strašit veřejnost tím, že jistá politická strana po vítězství ve volbách znárodní veškerý soukromý majetek, neprodyšně uzavře státní hranice a začne vytvářet "revoluční trojky" se soudní a exekuční pravomocí je poněkud směšné. Ale vybudování a udržení komunismu není jinak možné. Jakákoliv jiná, mírnější "forma komunismu" není návratem před listopad, ale jen obyčejnou demokracií v níž načas převážily levicové tendence, protože se stále hraje podle stejných předem dohodnutých pravidel. Formulace "návrat před listopad" znamená "návrat k vládě teroru". Situace, která vládla u nás před rokem 1989, byla udržitelná jen díky tomu, že státní režim názorně předvedl zděšenému národu mrtvoly na chodnících, tanky v ulicích a díry po kulkách ve fasádách domů. A neprodyšně uzavřel hranice.
Slogan o hlupákovi, který se spálí dvakrát o stejná kamna, dnes spíš platí občanům, kteří znovu volí stejnou politickou reprezentaci, která už se jednou neosvědčila. Na začátku devadesátých let jsme si všichni uvědomovali, že se věci kolem nás zásadně mění, že budujeme kapitalismus. Chtěli jsme kapitalismus liberální jako protiklad k všeovládajícímu dusivému úřednickému státu. Chtěli jsme kapitalismus v plném slova smyslu normální a poctivě kapitalistický, kde kapitál je nashromážděná odložená spotřeba, kde čas jsou peníze a peníze vstupenka k volnému času, kde jsou zaručena majetková práva, dluhy se platí i s úroky, krádeže a podvody se trestají a kde se vyplatí žít konzervativně, myslet na zítřek, poctivě pracovat a budovat si své dlouhodobě čisté jméno.
Snad i proto dostal naši obrovskou důvěru právě profesor ekonomie, který působil velmi vzdělaně a kultivovaně a dokázal rozhodně a energicky hájit právě ty ideje, které nám připadaly přirozené a normální. Vláda se silným mandátem k vybudování tohoto normálního prostředí však svým voličům okamžitě po převzetí moci naplivala do obličeje a s cynickým úšklebkem začala systematicky budovat poněkud jiné prostředí: kapitalismus mafiánského typu.
Provázanost politických představelů a podnikatelských špiček zákonitě přináší tento druh dlouhodobě neefektivního prostředí. Dlohodobé cíle byly za režie toho ekonomického odborníka obětovány krátkodobým osobním cílům politické elity. Komunisté po celou svoji vládu neumožňovali lidem činit konkrétní osobní mikroekonomická rozhodnutí a odebírali jim většinu peněz, aby s nimi mohli nakládat sami. Investovali tento kapitál mnohdy neefektivně, ale přesto není pochyb o tom, že tento společný kapitál (jehož základem byl mimochodem majetek konkrétních lidí, kterým byl ukraden - vyvlastněn) existoval a za dobu jejich vlády se mírným tempem i zvětšoval.
Rozhodující otázkou dnešní postklausovské reality je otázka, co se stalo s tímto kapitálem. Koncem osmdesátých let jsem si v našem socialistickém státě, kde všechen výrobní kapitál byl společným majetkem občanů tohoto státu, pokládal otázku, jaká je asi hodnota tohoto kapitálu připadající na jednoho občana.
Jednalo se o hodnotu průmyslové základny znárodněné po druhé světové válce, průběžně zhodnocované kapitalizací vytvořeného zisku po celou dobu dobu vládnutí komunistů a samozřejmě i znehodnocované jejím vlastním provozem a odčerpáváním peněz pro financování potřeb sociálního státu. Rovný podíl jednoho občana na státním majetku jsem odhadoval řádově na statisíce až miliony korun.
Dnes je náš společný majetek prakticky nulový.
Vždycky jsem považoval za samozřejmé, že privatizace znamená normální změnu vlastnických vztahů: že stát vlastnící fyzické výrobní prostředky jen provede změnu ve struktuře jím vlastněného kapitálu, se zachováním jeho výnosové hodnoty - místo fyzického bude vlastnit finanční kapitál, a ten v plné výši shromáždí na jistém účtě, kde bude použit pro financování celospolečensky potřebných aktivit.
Jedná se o obrovský kapitál hodnoty tisíců miliard korun, který by tedy měl nést roční kapitálový výnos řádu stovek miliard. Nezanedbatelný příspěvek do státního rozpočtu, nemyslíte? Mohli bychom podstatně snížit daně, tím přilákat zahraniční kapitál a zažít období značného technologického rozvoje. Nebo profinancovat změnu důchodového systému a tím opět snížit daně resp. sociální odvody za stejným účelem.
Ptám se tedy Václava Klause: pane profesore, jak naložila vaše vláda s tímto kapitálem? Ano jistá část byla občanům rozdána v kupónové privatizaci (mnozí ani nepochopili, že výnos, který stržili za kupónovou knížku, není zhodnocením vložené tisícikoruny, ale výnos za 40 let jejich nedobrovolného investování do společného "podniku"), ale to byla část poněkud malá: průměrný výnos pro jenoho občana činil řádově desetitisíce korun.
Společný majetek prostě zmizel vládě pod rukama, což se dá chápat tak, že Klausova vláda stihla za 6 let udělat tomuto státu škodu v řádu tisíců miliard.
Najde se vůbec v civilizovaném světě obdoba tohoto výkonu?
A pak mi něco povídejte o odborné fundovanosti našeho bývalého předsedy vlády - profesora ekonomie, trpícího iracionální komunistofobií.
Dvaceti sedmi procenům voličů, kterým jeho politická praxe vyhovuje, bych chtěl vzkázat dvojí poselství. Jedné části z nich větu: bohatsví získané nepoctivým způsobem je vžycky jenom krádež, ať už je to technicky provedeno jakkoliv. A té druhé části heslo z úvodu tohoto článku.
V letošních volbách jsem volil levici, protože je to v dlouhodobém zájmu pravice v tomto státě - je to totiž jediná cesta, jak ji zbavit mafiánských politiků a praktik.
