Češi mají strach, jak muži roku 1968 odcházejí z politického jeviště
Havlův úpadek vyvolává pesimismus
The Times, 20. srpna 1998
Píseň Street Fighting Man není nejoblíbenější skladbou Micka Jaggera, ale hlučně ji zahraje stejně, až tento týden dospěje turné Rolling Stones do České republiky, jako svého druhu poctu potlačení Pražského jara před třiceti lety.
Během posledních několika dní se živě telefonuje mobilními telefony mezi impresárii a kanceláří prezidenta Havla. Mick by se chtěl zase setkat s Václavem, a Václav prý také s Mickem. Ale dovolí to doktoři?
Cesta do Jihoafrické republiky rozloučit se s Nelsonem Mandelou byla odvolána. Jednašedesátiletý Havel trvá na tom, že příští měsíc pojede do Washingtonu - lékaři jsou stoprocentně proti tomu. Co se jich týče, první zahraniční cestou by měl být až v říjnu Londýn. A co se týče Stonů, no, nemělo by se podporovat žádné zvláštní rozrušení.
Úpadek Václava Havla vyvolal v Praze trochu zmatek. Vydáme-li se po pražských hospodách, kam prezident chodíval, zjistíme, že tam existuje už jiný svět, svět bez inteligentního, drsného kavárenského intelektuálství, v němž Havel vládl dávno předtím, než se stal hlavou státu.
Poté, co se v roce 1989 nastěhoval na Hrad jako prezident, pokusil se dodržovat své staré zvyky a rezervoval si stůl u Tří pštrosů pro jídlo s knedlíky, spolu s poradcem s copánkem a jedním či dvěma ministry. To byly doby, kdy Havel jezdil po chodbách Pražského hradu na koloběžce, aby ušetřil čas, a kdy byl jeho poradcem rockový hudebník Frank Zappa.
Nyní je Zappa mrtev, koloběžka už není a Havlova charakteristická rychlá chůze člověka s krátkýma nohama se proměnila v opatrnější kráčení, jako když se stařec bojí, že uklouzne na ledě. Je obtížné argumentovat, že je velký dramatik, ještě obtížnější je tvrdit, že je Havel velký politik - bezpochyby Havel v červnových parlamentních volbách prohrál, při následujících koaličních jednáních byl odsunut zcela na okraj. Přesto je to však velký Čech, kterého lze srovnávat s Tomášem Masarykem, předválečným státníkem.
To je hlavně proto, že Havel umí umístit politický diskurs do morálního kontextu. Je to také částečně proto, že Havel je prostřednictvím své dobře etablované středostavovské rodiny spojnicí s Československem před druhou světovou válkou, dále je to kvůli roku 1968 (po němž musel pracovat v pivovaře, aby měl razítko v občance) a také je to kvůli vnějšímu světu, který si Havla během minulých devíti let vážil často více než jeho vlastní spoluobčané.
Avšak omezení prezidentského úřadu jsou už nyní příliš zjevná. Stejně zjevná jsou nyní hranice Havlovy fyzické energie. Češi však nevidí žádnou jinou alternativu a obávají se, že je Havel, ať je slabý jakkoliv, zanechá v obtížné, nezáviděníhodné situaci.
Havlův úpadek má dva rozměry. Zaprvé představuje konec politické generace, kterou formoval rok 1968. Na scénu přichází nová generace, která už nemá mnoho společného s Rolling Stones ani s Frankem Zappou.
Zadruhé, jak Havel slábne, zároveň slábne i pověst českého modelu transformace postkomunistických společností. Havlovovy choroby jdou ruku v ruce s ekonomickou stagnací a poškozenou důvěrou ve schopnosti českých politických a hospodářských nejvyšších činitelů.