Le Soir: Brežněvova doktrína jako bumerang
Leonid Brežněv nezanechal v historii nesmazatelnou stopu. Přestože byl do funkce vybrán pro svoji průměrnost, Brežněv přesto svou éru poznamenal: zůstala po něm doktrína nesoucí jeho jméno. V jisté době byla synonymem feudálních vztahů, panujících uvitř komunistické "rodiny". Ale nakonec tato doktrína přispěla k zániku SSSR.
Ve skutečnosti Brežněv nic nevymyslel. Jeho "doktrína" pouze teoreticky zdůvodňuje existující stav. Byla formulována ve zvláštní chvíli: zrodila se z potřeby "ideologicky" zdůvodnit, ještě k tomu a posteriori, rozdrcení Pražského jara. Vytvořením pojmu "omezené suverenity" doktrína stanoví, že členské země Varšavské smlouvy, vojenské aliance Sovětského svazu, mohou činit jakákoli rozhodnutí, jestliže ovšem... neohrozí Moskvu a socialismus neboli, jinými slovy, sovětské zájmy. Tato formule byla míněna tak, aby si "spojenci" nechali zajít chuť na jakékoli další "jaro" a zabránilo se tak opakování pražských událostí. Tanky v Praze říkaly zemím "osvobozeným" SSSR, že Moskva již nebude tolerovat nic, co by mohlo být nebezpečné pro její dominanci nad východními zeměmi.
Skutečně... Po intervenci sovětských tanků v Berlíně v roce 1953 a po budapešťském masakru v roce 1956 bylo potlačení Pražského jara v roce 1968 třetím pokusem, jak násilím rozdrtit aspirace obyvatel středoevropských zemí. Všechny tři daly SSSR čas navíc. Žádná nezachránila komunismus. Naopak.
Když nastoupil Gorbačov, nemohl než konstatovat katastrofu: SSSR stojí před zhroucením, jeho hospodářství bankrotuje, sovětská ideologie je prázdná. Sovětská supervelmoc prohrála studenou válku. Gorbačov si to vše uvědomoval, věděl, že je třeba za každou cenu najít cestu ven. Cenou mělo být zachování SSSR.
Příliš pozdě. Systém nemohl být nikdy reformován. Brežněnova doktrína, krédo sovětského imperialismu, byla za tento stav věcí do značné míry odpovědná. V roce 1989, když padla berlínská zeď, si musela Moskva přiznat, že její "prostor" netvoří spojenci, ale vazalové, že tento prostor nedrží pohromadě díky společným zájmům (nebo dokonce přátelství či ideologii), ale díky teroru. V tomto nesmírně těžkém okamžiku své historie bylo sovětské Rusko samo, opuštěno svými "spojenci" z roku 1968, obklopeno nenávistí a pohrdáním.
Stejně jako v době carů, sovětské Rusko bylo pohlceno vlastním impériem. Pochopilo to demokratické Rusko? Není snadné oprostit se od takového dědictví SSSR: Čečna, odmítání nezávislosti Ukrajiny a vydírání pobaltských republik jsou toho důkazem.
Naději přináší jedině ruská demokracie. Ať vůči němu máme jakékoli výhrady, Boris Jelcin a jeho tým reformátorů tuto šanci představují. Nevíme, zda uspějí, ale je to poprvé, kdy si hlava ruského státu uvědomuje, že s otroky se dají stavět pyramidy, ale ne konstruovat počítače. V Rusku stejně jako kdekoli jinde.
(Le Soir, 20.8.1998, z francouzštiny přeložil Tomáš Pecina)
Poznámka Tomáše Peciny:
Je pozoruhodné, že zatímco francouzský tisk - včetně na zahraniční politiku orientovaného Le Monde Diplomatique - věnoval 30. výročí československých událostí v roce 1968 mizivou pozornost, belgický