Život kolem Pražského jara
Viktor Knapp a Miroslav Holub mají společné dvě věci. Jednak to, že už nikdy nic nenapíší, protože se jejich čas navršil, a pak nejistotu kolem jejich chování za minulého režimu. Recenzi pamětí prvního z nich, kterou napsal Jan Čulík (BL, 9.7. 1998), prolíná otázka podílu Knappovy viny na fungování komunistického režimu. Nekrology k odchodu Miroslava Holuba pak jeho údajné charakterové selhání v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Oba zmínění mají mnoho společného se všemi, kteří část své plnoletosti prožili ve stejném režimu. Patřili ovšem mezi "viditelné", což nám ostatním umožňuje, abychom je, vcelku bez rizika a s tvrdostí sobě vlastní (k jiným), hodnotili.
Začal jsem psát úvahu o tom, jak my "neviditelní" snadno hodnotíme a odsuzujeme ty ostatní, ale po chvíli jsem klávesnici odložil - jakou má cenu připomínat a vysvětlovat určité věci a situace, když se černobílost názoru tak dobře uchytila. Po přečtení článku Jana Čulíka "Antikomunistická fobie v Událostech ČT" (BL, 23.7. 1998) a výměně názorů mezi ním a Alešem Zemanem (BL, 31.7. 1998) jsem se ke psaní vrátil.
Komunistický režim, stejně jako jakýkoli jiný, měl příčiny svého vzniku, postupný vývoj a zánik. Nevznikl proto, že Jan Masaryk "šel v únoru s lidem" nebo proto, že to tehdy pravicové strany s Benešem zbabraly - to už byla koncovka dlouho rozehrané partie. Ta nepochybně začala ještě dřív než poddaní báťušky cara našli způsob, jak se zorganizovat a převzít moc. Dokázali to i komunisté v Československu. Nesmí se ovšem zapomínat na to, že jim v tom významně pomohly poměry v první republice. Není zrovna v módě mluvit o bídě, sociální nespravedlnosti a třeba střílení do stávkujících, ale tyto věci velmi reálně existovaly a nepochybně přiměly řadu lidí k tomu, aby hledali útočiště v komunistické straně. Pokud se to někomu zdá příliš schematické, dovolím si upozornit na to, že třeba kanadský občan dává důvěru "nové" politické straně kvůli daleko menším zlům.
V roce 1948 se tedy komunisti dostali k moci a po dobu 41let ji různými prostředky, s tichým souhlasem západního světa, který si hrál na svém písečku, udrželi.
Stalo se módou sezóny dávat rovnítko mezi slova komunistický a zločinecký. Máme-li ono období pochopit, nemůžeme vystačit s tímto, podle mě velmi omezeným, zorným úhlem. Domnívám se, že musíme především sledovat vývoj moci samotné (včetně jejích zločineckých projevů) a interakci občanů s ní. Co dělalo několik tisíc lidí z nomenklatury je jedna věc, co dělalo zhruba čtrnáct miliónů lidí, v tomto systému průběžně žíjících je věc druhá a daleko významnější.
Čtyři generace (lidé narození v roce 1908, 28, 48 a 68) prožily v tomto systému nejméně dvacet let. Během té doby se měnily vnitřní i vnější ekonomické, politické a ideologické poměry a tyto změny se odrážely na životě uvnitř republiky. Máme-li pochopit svoji minulost, musíme analyzovat i tyto faktory.
Chtěl bych se ještě jednou vrátit k otázce zločinnosti. Jaké podmínky musí být splněny, aby se určitý systém stal zločinným? To není řečnická otázka, na niž si umím odpovědět. Když se komunisti dostali k moci, začali prosazovat svou víru ve vlastní historickou předurčenost (inspirovanou marxleninskou doktrinou) a v jejím rámci postihli část obyvatelstva, která jim připadala nebezpečná. Tento postih měl různou formu od zabití (poprav) přes politická vězení, omezení různých svobod až po sebezáchovnou emigraci. Když si za komunisty dosadíme židy a za marxleninskou doktrinu Starý zákon, máme co do činění s Izraelem. Jde rovněž o zločinecký systém a pokud ne, tak v čem je rozdíl? Prosím čtenáře, aby v uvedeném příkladu nehledal žádný skrytý úmysl. Chtěl jsem jen naznačit, že věci jsou daleko složitější než jak vypadají na první pohled. Tato skutečnost by nám neměla uniknout, protože zneužití moci není vskutku vázané na komunistický systém a je víc než naivní domnívat se, že v postkomunistickém světě se demokracii nemůže nic stát.
Vraťme se ale ke vztahu československých občanů ke komunistické moci a jeho proměnám. Text, který následuje, odráží moji osobní zkušenost ze života v komunistickém režimu od roku 1948, kdy jsem šel do první obecné, do mé emigrace v roce 1986. Ačkoli si myslím, že mnohé z uvedeného má vcelku obecnou platnost, snažím se zůstat v rovině osobních postřehů, jejichž platnost je omezena na prostředí v němž jsem se pohyboval (například míra komunistické indoktrinace na školách).
Období, o němž je řeč, je možné rozdělit na několik fází, které se od sebe liší přístupem lidí k moci (ztělesněnou KSČ), jejich reakcí na mocenské projevy včetně teroru, relativní důležitostí členství ve straně a tím vztahu mezi straníky a nestraníky.
1945-1947
Tuto dobu si osobně nepamatuji. Podle toho, co jsem se dozvěděl později, se zdá, že pro další vývoj nastupující (komunistické) moci a vztah občanů k ní bylo významné to, že se ke komunistům z přesvědčení začali přidávat komunisté z nutnosti. Někteří chtěli zamaskovat máslo na hlavě, které se jim tam usadilo během okupace, a jiní asi šli (jak se to dělá i na Západě) s potenciálním vítězem. Je pravděpodobné, že v té době hodně lidí věřilo ve spravedlnost programu KSČ. Ostatně podstatná část populace se i po rozchodu s politickou mocí nepřestala identifikovat s jeho sociální složkou.
1948-1955
Toto období je zřejmě charakteristické směsí zklamání a strachu z vývoje "třídního boje" a hmotným a existenčním postihem mnoha lidí (konfiskace živností, měnová reforma, rušení finančních závazků, které na sebe komunistická vláda původně vzala, přesuny nepohodlných lidí do pracovních táborů, věznění potenciálních odpůrců režimu, atd).
Domnívám se, že to, co se tehdy dálo, je často vykládáno velmi zjednodušeně. Podle mého názoru bylo hlavním (a možná vědomým) hříchem komunistické vlády to, že dali obrovskou moc do rukou lidem "dole" - svým způsobem tím předešli Maovu revoluci Rudých gard - a současně se vzdali podstatnější kontroly nad nimi. Jinými slovy, klíč k pochopení padesátých let je daleko víc v tom, co dělal soused, než co Kléma na Hradě a u Prašné brány.
Udělám zde malou odbočku do současnosti. V českém tisku se kolem voleb objevil výrok připisovaný presidentu Havlovi. Týkal se údajného ohrožení základních zájmů republiky (bamberskou aférou) - BIS to vyšetřuje a Havel něco z informací, které dostal, pustil do světa. Možná, že někdo z BIS přišel za Havlem a řekl: "Pane presidente, ještě to nemáme všechno pohromadě, ale vše naznačuje tomu, a naši přátelé z CIA mají podobné informace, že proti republice pracují nepřátelské síly Š atd". Je dost dobře možné, že v roce padesát přišel někdo z Stb za Gottwaldem a řekl mu: "Soudruhu presidente, jestě to nemáme všechno pohromadě, ale vše naznačuje tomu, a naši přátelé z KGB mají podobné informace, že proti republice pracují nepřátelské síly Š atd". Touto drobnou spekulací jsem chtěl naznačit, že moc opřená o neprůhledné instituce neskýtá žádné záruky do budoucna. A co vlastně víme o lidech, kteří nám vládli?
Po roce 1948 se nepochybně objevila řada lidí, kteří vstoupili do strany z čistého kariérismu, případně ze strachu o zaměstnání. Osobně jsem skeptický ohledně mladické nerozvážnosti, kterou se později omlouvali tehdejší svazáci. Pokud jde o politické procesy na počátku padesátých let, je nutné vidět, že byly zaměřeny především proti členům KSČ, patrně k velkému uspokojení všech antikomunistů.
Míra komunistické indoktrinace zřejmě závisela na místních poměrech. Zdá se mi, že oficiální linie daná stranickými (vládními) dokumenty byla často ponechána k interpretaci lidem "dole". Tato skutečnost by neměla uniknout naší pozornosti, protože do značné míry vysvětluje, proč se někde dalo lecos udělat a jinde byl život nesnesitelný. Považuji rovněž za nutné upozornit na to, že paralelu tohoto postupu lze vidět už v Protektorátu. V roce 1968 jsem četl několik článků o tom, jak se samotní Němci divili, jaké svině jsou Česi k sobě navzájem.
Aleš Zeman píše ve svém článku (BL, 31.7. 1998) o komunistické indoktrinaci na školách. Má naprostou pravdu, psala se psaníčka strýčkovi Stalinovi a nadšené učitelky dělily žactvo do skupin dětiček z dobrých a špatných rodin (to ostatně dělají hloupí pedagogové všech systémů) . A v čítankách se objevily básničky Pavla Kohouta a dalších.
Jenže tento obrázek není úplný, neřekneme-li například to, že v letech 1948-53 (a možná o rok déle) byla na základní škole povinná náboženská výchova - což vím z vlastní zkušenosti, protože mě maminka zaregistrovala do první třídy jako katolíka. Několik dalších let museli rodiče děti pro předmět "náboženská výchova" registrovat (to vyžadovalo jistou osobní statečnost rodičů). Takto stimulovaný "nedostatek zájmu" se později projevil tím, že z náboženské výchovy byla udělána soukromá záležitost, která byla v kompetenci dané farnosti. Nechci tím samozřejmě říct, že situace katolické církve byla v té době lehká. Šlo mi o to naznačit, že situace byla daleko složitější než by se mohlo zdát.
Chtěl bych na závěr této pasáže dodat, že osobní slušnost a statečnost mnoha lidí byla, podle mého názoru, významným prvkem v postupném odklonu od teroru "zdola". Tito lidé si dokázali udržet značnou míru osobní svobody - jako třeba moje maminka, která nikdy nepřestala chodit v neděli do kostela, přestože jiní se v týchž Hodkovičkách báli - a svým příkladem ovlivňovat druhé.
Odbočím poněkud od tématu. Strach z moci a jeho význam pro její udržování - to by mohlo být docela dobré téma pro sociology.
1956-1963
Maďarské a polské události v roce 1956 byly nepochybně předznamenáním éry omezené suverenity - dlouho před Brežněvem. Jejich vliv na československé občany je těžko odhadnout. Myslím však, že v té době málokdo věděl, o co vlastně jde a kdo je v Maďarsku kdo, takže se na celou věc poměrně rychle zapomnělo. Nicméně tento rok je nutné považovat za mezník, a to kvůli projevu Chruščeva na sjezdu KSSS. Tyto dvě události totiž zapracovaly, jak se mi s odstupem času zdá, dohromady. Na jedné straně doložily "definitivnost" rozdělení světa a na druhé straně ukončily mýtus neomylnosti komunistické doktriny a naznačily ochotu ke změnám. V Československu jsme si ještě dostavěli Stalinův pomník (mohl být světovou turistickou atrakcí, kdyby nepodlehl dynamitu v roce 1959 nebo 60).
Maďarské události měly nepochybně velký vliv na vztahy mezi SSSR a USA tím, že si velmoci daly navzájem najevo, že jejich zájem nesahá za hranice Maďarska. Přes další krize (U-2, Berlín, Kuba) se vztahy mezi těmito velmocemi začaly pozvolna zlepšovat. Zmíněná světová definitiva (těžko si kdo mohl v té době představit, že by ke změně mohlo dojít bez třetí světové, nejspíš jaderné války) zjevně přinesla i určité smíření značné části československých občanů s režimem.
Moc se necítila příliš ohrožena a tak do značné míry relaxovala. Nastala doba symbolismu nebo spíš masovosti. Co nejvíc lidi v průvodech, na Spartakiádě, v pionýru a ČSM - zřejmě v představě, že to automaticky znamená masovou oblibu režimu a politickou podporu.
Došlo ovšem k něčemu jinému. Masovost vedla k odpolitizování těchto institucí. Vstup do pionýra a ČSM byl považován za samozřejmost (dělají to přece všichni), stejně neškodnou jako společenská angažovanost v Červeném kříži nebo Spolku zahrádkářů. Občan poznal, že si u svého okolí nijak nezadá, když se dostaví k průvodu a sní u stánku párek a vypije pivo. Spartakiáda byla u některých skupin obyvatelstva odpolitizována až na úroveň všesokolských sletů.
Byl jsem v té době na střední a pak na Přírodovědecké fakultě KU. Obě školy byly naprosto apolitické. Na střední škole bylo masově formální ČSM, nikdo nic nedělal a nikdo taky nikoho do ničeho moc nenutil. Na fakultě byla situace trochu jiná, protože se pod hlavičkou ČSM daly podnikat různé akce. Svaz mládeže mohl být například "zřizovatelem" hudebních skupin, případně poskytnout razítko na žádanku o slevu na železnici. S politikou to ale nemělo nic společného. Několik studentů z našeho ročníku dostalo nabídku a vstoupilo do strany. Pokud mě paměť nemýlí, šlo asi o tři nebo čtyři lidi z padesáti. Postoj nás nestraníků k nim byl shovívavý. Věděli jsme, že si fakulta nemůže dovolit straníky nemít, a tak jsme to brali spíš jako jejich oběť než cokoli jiného.
Existoval ještě jeden důvod, proč si se stranictvím několika kolegů nikdo hlavu nelámal. V té době totiž, a to zdánlivě paradoxně, přestala mít placka na klopě původní (a budoucí) smysl pro budování kariéry. Ne že by snad škodila, ale přestala být nutnou a postačující podmínkou. Ostatně mnoho mých spolužáků nestraníků udělalo lepší kariéru než zmínění straníci.
Domnívám se, že k tomu došlo z několika důvodů. Především žádná společnost nemůže delší dobu fungovat bez lidí, kteří něco umějí. Komunisti v rámci třídního boje mnoho lidí odsunuli (jako třídní nepřátele) na místa, která považovali za méně nebezpečná. Jenže ti odborně schopní si našli cesty, jak se uplatnit jinde. V době relaxace moci se pak stalo, že se řada z nich dostala do významných pozic právě kvůli odborným schopnostem a bez placky.
Tak se stalo, že třeba chemik továrnického původu Otto Wichterle (firma Wichterle-Kovařík například vyráběla luxusní automobil WIKOV) postavil vlastní ústav ČSAV. Chemik Rudolf Přibil Sr., kterého v padesátých letech vyhodili z fakulty pro přílišnou orientaci na západ (v době hesla "SSSR náš vzor" údajně přednášel způsobem, který popuzoval - třeba že sovětští vědci objevili vynikající metodu, ale Američani ještě lepší a tak že bude mluvit o té jejich), postupně vybudoval světově uznávanou analytickou laboratoř a stal se členem korespondentem ČSAV. Spolupracoval rozsáhle s několika britskými vědci a byl regionálním editorem špičkového chemického periodika Talanta.
Chtěl bych se v této souvislosti ještě zmínit o svém otci. Byl světově známým parazitologem, profesorem na Karlově universitě a ředitelem Zoologického ústavu, který sám založil. Byl tak dobrý, že se, ač nestraník, stal nejen akademikem, ale v šedesátých letech i předsedou lékařsko-biologického kolegia, což byla jedna z nejvyšších funkcí v ČSAV zastávaná vědci. I jeho osud (chcete-li kariera) je symptomatický pro vývoj moci (nahoře) a celkových poměrů (dole).
Jan Čulík ve své recenzi knihy Viktora Knappa píše: "Stále ještě souhlasím s názorem Václava Žáka, že hlásí-li se člověk k nějaké politické filosofii či ideologii, nemůže to být považováno za vinu. Zdá se mi však, že je situace složitější, pokud člověk jako Viktor Knapp své příslušnosti ke komunistické ideologii nepřímo využíval k tomu, aby udělal od padesátých až do konce šedesátých let dost závratnou kariéru. Může člověk zastávat prominentní funkci v režimu, který vězní nebo popravuje nevinné lidi? Václav Havel - pro dnešní Českou republiku nepopulárně - argumentoval ve svém eseji Moc bezmocných, že za existenci komunistického režimu jsou vinni všichni. Každý občan byl nucen komunismus podporovat a zároveň ho podporoval do určité míry z vlastní vůle, chtěl-li žít. Odpovědnost za komunistická bezpráví asi roste, podle toho, čím významnější místo člověk v totalitním režimu měl, i když se osobně ničím konkrétním neprovinil. Ne?"
Uvádím tento citát jako velmi dobrý důkaz neochoty (v tomto případě hlavně Havlovy) vnímat složitost věcí. V rámci jeho logiky by jistý farář Wojtyla, který udělal docela dobrou kariéru ve Vatikánu, musel mít svrchovanou zodpovědnost za bezpráví, kterých se církev po léta dopouštěla, i když on sám se ničím konkrétně neprovinil.
Období fyzického násilí je jen jednou ze stránek života v letech 1948-89. Není nic snazšího než otevřít archivy a na jejich základě určit míru viny těch, kteří moc jim svěřenou zneužili. To samé by ovšem mělo platit i o protektorátu. Nejde ani tak o potrestání, jako o poučení do budoucna.
1964-67
Z hlediska vývoje moci je toto období pokračováním předešlého. KSČ má stále věci pod kontrolou, nebo si myslí, že je má, a navíc je zaneprázdněna přestavbami ekonomiky. Do ostatního dění příliš nezasahuje. Na obtíž samozřejmě zůstávají (některá) kádrová oddělení , pasová oddělení a přežívající cenzura. Pravděpodobně nejpodstatnější mocenský zásah té doby se týkal sjezdu československých spisovatelů v roce 1967.
Celkové společenské klima této doby bylo snesitelné a projevilo se velmi příznivě i v kulturní sféře. Divadlo, film i literatura prožívaly renesanci a stály v popředí evropského zájmu.
S jazykem maličko ve tváři (abych použil anglický eufemismus pro ironii) si lze připomenout i to, že v té době dostudoval buržoasní synek Havel dramaturgii na komunistické AMU a dostal svoje hry na jeviště komunistických divadel. Podivný to způsob boje přesvědčeného antikomunisty proti zločineckému zřízení. Nebo ne?
Na vysoké školy se postupně dostali další a další "vytrvalci", jimž se podařilo chabý třídní původ vylepšit v různých pracovních poměrech. Tato oklika ovšem vnesla zmatek do celé kádrové politiky. Například syn jednoho známého pražského lékaře pracoval po ukončení jedenáctiletky nějakou dobu jako dělník v továrně (na důvod si už nevzpomínám). Pak začal studovat vysokou školu a po jejím dokončení a nástupu do zaměstnání mohl psát do dotazníků původní povolání - dělník , současné povolání - vědecký pracovník. Jeho syn se tak dopracoval dělnického původu.
Dějí se dříve nevídané věci. Třeba můj dobrý přítel, jehož otec byl komunisty jako třídní nepřítel vězněn, jede do městečka v Texasu na návštěvu spojenou s předáním čestného občanství. Cestuje na pozvání skupiny amerických turistů, kterou měl jako externí průvodce Čedoku na starosti v Praze. Udělal na dojem svou angličtinou, historickými vědomostmi i vystupováním.
Tahle historka dokresluje nejen to, že se původně monolitická moc postupem času změnila, ale i to, že bylo možné žít ve vlastním světě, na moci vcelku nezávislém.
V druhé polovině šedesátých letech se otevírají dveře i pro studijní pobyty na zahraničních universitách. Řada mých nestranických kolegů v tomto období jela na stáže do západní Evropy a USA - a vrátila se zpět. Kolem roku 1966 se do jisté míry uvolňuje i soukromé cestování. Výjezdní doložku je možné získat na základě zvacích dopisů, které nikdo neověřuje.
Příslušníci mé generace si jistě pamatují na klišé dovršování. Dovršila se výstavba socialismu, přechod na novou soustavu toho či onoho. Jedna věc, která byla dovršena stojí za zmínku - nejen proto, že se o ní moc nemluví (pokud vůbec), ale hlavně kvůli tomu, že umožňuje pochopit vztah lidí k roku 1968 a období normalizace.
Dovršen byl vznik dvou nových vrstev ve společnosti - socialistických soukromníků a socialistických zemědělců. Obě vrstvy vznikly proto, že u moci byli komunisti, ale ta první současně i přesto, že byli u moci - jinými slovy jako nechtěný produkt.
Socialistický soukromník by se dal definovat jako občan, který přišel na to, že schopnosti, které má, se dají zpeněžit, aniž by bylo zapotřebí vlastnit soukromou autodílnu, instalatérskou firmu, lékařskou ordinaci, zelinářský nebo řeznický krám, hospodu nebo směnárnu. Socialističtí soukromníci se těšili velké společenské poptávce i vážnosti a jejich ekonomický úspěch nepochybně nechal mnoha lidem zapomenout na příkoří likvidace jejich živností po roce 1948.
Reakce moci na tento vývoj byla trojí. Některé druhy drobného podnikání ve službách legalizovala, některé tolerovala (protože je nepochybně sama využívala) a některé (hlavně směnárníky) tu a tam přiskřípla.
V té době koloval vtip, že policie může zatknout kohokoli v Mercedesu a on už bude vědět za co. V reálu ovšem moc pomáhala soukromníkům realizovat jejich příjmy. Pamatuji se například na akci, při níž bylo dovezeno nekolik set Mercedesů 200 a 200D, pro volný prodej za koruny. Podle tehdejšího tisku byli někteří movitější soukromníci dát za místo ve frontě úplatek na úrovni ceny nové škodovky.
Socialističtí zemědělci byli naopak pro komunistický režim produktem vítaným. Dřív než se dostanu dál, chtěl bych zdůraznit, že jde o zpětný pohled, který vychází nejen z vlastní zkušenosti z Československa, ale i z jejího porovnání s kanadskou realitou, která mi dává jiný zorný úhel.
Dlouhá léta jsem jezdil do rodiště své maminky, malého městečka na Českomoravské vysočině - tam co Vojtěch Jasný natočil Všechny dobré rodáky. Měli jsme tam známé, dvě sestry, kamarádky mé maminky. Jedna byla svobodná, druhá provdaná. Obě měly vlastní hospodářství, něco mezi 5-10 hektary. Když došlo v padesátých letech ke združstevňování, řekla svobodná ze sester, podobně jako hrdina Jasného filmu, že jen přes její mrtvolu. Její sestra a pantátou, jak jsem hospodáři říkali, zastávali stanovisko podobné. Když na přelomu padesátých a šedesátých let ovdověla, podepsala se svou dcerou vstup do JZD. Nevím jakou roli v tom hrál nátlak a jakou racionální úvaha, že udržet hospodářství nebylo ve fyzických silách zbytku rodiny (navíc pomáhala udržovat hospodářství sestře). Tyto tři ženy v podstatě pokrývají značnou část názorového spektra na združstevňování. První principiálně odmítla, druhá pod vlivem okolností pragmaticky podepsala a třetí, která zažila proměnu od amatérsky vedeného družstva ke slušně prosperujícímu podniku zaměstnávající vzdělané odborníky, přijala nové uspořádání za své. Můžeme se jistě posmívat "jézeďáckým" zájezdům a rekreacím, ale pro ně to znamenalo kvalitativní změnu životního stylu. Navíc oba její synové vystudovali vysokou školu aniž by ohrozili její vlastní existenci nebo vstoupili do života s dluhem, který v Kanadě děsí každého studenta.
Tito lidé, stejně jako dříve zmínění socialističtí soukromníci se v podstatě ztotožnili se socialistickým státem (protože jim lecos poskytoval). Komunistická moc šla mimo ně, stejně tak jako šla mimo většinu ostatních občanů v té době.
Jsem přesvědčen, že v této době byl ideologický vliv na myšlení lidí (komunistická indoktrinace, chcete-li) zanedbatelný. Stejně tak si troufám tvrdit, že jen málokterý z občanů se zabýval myšlenkou, že snad žije ve zločineckém režimu. Lidé samozřejmě chtěli lepší životní úroveň a hlavně svobodu cestování. Očekávali však změny v rámci daného systému a postupná výměna generace stalinistických aparátčíků tak zvanými progresivními politiky lecos slibovala.
1968-69
Rok 1968 je pozoruhodný tím, že poprve po dlouhé době, pravděpodobně od roku 1948, došlo k určitému sblížení mezi občanem a mocí, respektive jejími představiteli. Zejména v období schůzky v Čierné nad Tisou a pak v době invaze a jednání v Moskvě.
Jan Čulík cituje ve svém článku (BL, 27.7. 1998) Ludvíka Vaculíka, který (mimo jiné) hodnotil Pražské jaro jako nadechnutí: "(Š) člověk držený pod vodou dostal minutu vzduchu, s nímž zas chvíli vydržel." Souhlasím s JČ, že to je myšlenka dost pochybná.
Troufám si tvrdit, že se Pražské jaro odehrávalo ve dvou rovinách. V rovině normálního občana, který si sliboval, že bude pokračovat uvolnění minulých let a v rovině lidí toužících po moci (v rámci reformované KSČ). Vaculíkův příměr je v tomto směru polopravdou. Normální občan už dýchal několik let docela dobře a těm s ambicemi po moci nešlo o minutové nadechnutí, ale o trvalý stav. Problém je v tom, že nikdo pořádně nevěděl, jak by ten trvalý stav měl vypadat.
O roku 1968 bylo napsáno mnoho článků a knih. To co je nejzajímavější, totiž do jaké míry Západ přál nebo nepřál úspěch poměrně dosti životaschopnému socialismus s lidskou tváří je zřejmě ještě skryto v archivech.
V podstatě celý rok 1969 byl přes dubnovou výměnu Dubčeka Husákem jakýmsi doběhem předcházejících událostí. Dobíhala svoboda tisku, a cestování. Komunistická strana se teprve postupně konsolidovala, a tak to nějakou dobu trvalo, než se instrukce a nové kádry dostaly "dolů". Ještě v červnu toho roku mi fakultní funkcionář potvrdil žádost o roční stáž v Kanady, kterou jsem sjednával od podzimu roku 1968, se slovy "jsme rádi, když lidé cestují" a upozornil mě na dvě další kanadské university, z nichž dostala geologická sekce nabídky studijních pobytů.
Zmiňuji se o této příhodě proto, že tento člověk, který díky okolnostem k nimž se ještě vrátím, byl a zůstal v KSČ a jako takový "prosazoval" s benevolencí jemu vlastní normalisační politiku strany.
1970-1977
V těchto letech došlo k tomu, co se obyčejně označuje za tvrdou devastaci společnosti. Myslím, že tento výrok není zcela přesný a že pravdě daleko víc odpovídá, že šlo o tvrdou devastaci KSČ, která se (vzhledem k její uzákoněné vedoucí roli) odrazila do určité míry v celé společnosti.
Máme-li pochopit co sedmdesátá léta pro společnost (opět mám na mysli nestranickou většinu) znamenala je třeba vyjít právě ze stranické sebedestrukce. V předcházejícím textu jsem naznačil, že po roce 1956 došlo k urovnání ( paralelnímu soužití) mezi vládnoucí mocí a občanem a v roce 1968 dokonce k jejich určitému sblížení. ("Jsme s vámi, buďte s námi.")
Stejně tak bych chtěl zopakovat, že se do roku 1969 postupně stíral rozdíl mezi straníky a nestraníky. Samozřejmě, že ne zcela. Kdo chtěl mít politickou moc, musel být ve straně, kterážto skutečnost přivedla v konci šedesátých let do KSČ nové lidi, případně rehabilitované starší komunisty z nichž se mnozí dostali do různě odpovědných funkcí v nichž nahrazovali "novotnovské konzervy".
Vzhledem k tomu, že příčina krize roku 1968 byla spatřována v nedostatečném prosazování vedoucí úlohy strany, byla garnitura osmašedesátníků nejen odsunuta z funkcí, ale ve značné míře i vyloučena ze strany, kterýžto trest je posunul ještě za nestraníky, do pozice, v níž už nemohli o moc víc ztratit. Tento krok měl nechtěný důsledek. Vedl k vytvoření poměrně dobře organizované opozice, která nejen neměla co ztratit, ale měla navíc sympatie nestranické veřejnosti, protože šlo o "slušné komunisty".
Stranické prověrky respektive tresty za rok 1968 (pozastavení členství nebo vyloučení z KSČ) navíc poslaly velmi nežádoucí signál nestraníkům - totiž, že jsou ve výhodě, protože na ně vlastně strana nemá drápy (jak říkával Voskovec).
Vedení KSČ tedy stálo před problémem, co s tím. Místo toho, aby nechalo věci v klidu, rozjelo dvě další akce - rozhodlo se získat i od nestraníků prohlášení o jejich vztahu ke vstupu vojsk (v rámci jejich pracovního hodnocení) a dál kádrově posílit KSČ.
Je těžko říci, co si od prvního z nich slibovali. Nestraníci totiž dlouho žili v situaci, kdy to, co dělali všichni, bylo stejně považované za nezávazné. Ačkoli v tomto případě to přece jenom bylo jiné. Nešlo už jen o odmávnutí mávátkem, ale o písemný výrok a podpis. To vše v době, které by seděly hrdinské činy odporu. Z tohoto důvodu byl podpis ponižující - ani ne tak ve vztahu nestraníka k prověrkové komisi, jako ve vztahu mezi nestraníky navzájem. Nejsem si zcela jist, že to byl záměr, ale takhle to fungovalo - i když ne dlouho, většina lidí se velmi rychle otřepala a vrátila do takměř švejkovského normálu.
Zažil jsem toto období jako zaměstnanec geologické sekce Přírodovědecké fakulty KU, kde prověrky, prováděné formálně jako pracovní hodnocení, probíhaly kafkovsko-švejkovským způsobem. Na jedné straně byl strach zaměstnanců ze ztráty zaměstnání na druhé straně strach komise, že ji někdo pošle s otázkou kolem vstupu do prdele. Ten druhý aspekt je velmi zajímavý. V podstatě jakékoli vyjádření bylo přijatelné (včetně "ke vstupu vojsk se nemohu vyjádřit, protože jsem v roce 1968 byla na mateřské dovolené"). Můj kolega trval na tom, že se jako nestraník nemusí vyjadřovat ke stranickým otázkám, které navíc nemají žádnou souvislost s jeho prací. Jeho postoj vyvolal naprosté zděšení komise, jeho hodnocení zůstalo otevřeno, a členové komise za ním chodili s nabídkou, aby si (proboha) vybral, co se mu zdá přijatelné z formulací použitých jinými zaměstnanci. Nechci nikomu odepírat zásluhy, ale myslím, že naprostá většina lidí nakonec něco napsala a podepsala. Žádná vlna hrdinného odporu se nedostavila.
Ve vztahu nestraníků k moci měly tyto prověrky celkem očekávaný dopad. Po relativním sblížení koncem šedesátých let nastala éra opětovného vzdalování. První polovina sedmdesátých let ovšem nebyla návratem k létům padesátým. Místo skutečného či předstíraného revolučního zápalu a možná i snahy přivést lidi na víru pravou, se ve společnosti zabydlelo pragmatické krytí zad (závodních organizací KSČ a jejich funkcionářů).
Záhy po prověrkách nestraníků začala éra čísel a odškrtnutých akcí. Socialistické závazky (většinou hodiny zvelebení pracoviště), sběr papíru, výrobní porady, vítání státníků a manifestace a Fond solidarity byly mezi nejpřednějšími. S výjimkou masových shromáždění šlo vesměs o Potěmkinovy vesnice. Pamatuji se, že jsem byl jednou požádán, abych za nepřítomného funkcionáře ROH nahlásil odpracované zvelebovací hodiny za geologickou sekci. Protože jsem neměl patřičnou zkušenost s tím, kolik se sluší mít splněno za půl roku, zavolal jsem člověka, který měl na starosti celou fakultu (rovněž nestraníka), jaký koeficient by byl z jeho hlediska odpovídající. Řekl, že, něco mezi 0.4 a 0.5 by normálně stačilo, ale že v prvním pololetí byl přece sjezd KSČ a by zvýšená aktivita jaksi vypadala lépe. Shodli jsme se na 0.6 a takto upravená čísla pak šla nahoru.
Pokud jde manifestace, došlo postupem času dokonce k tomu, že zaměstnanci byli upláceni jedním dnem dovolené za to, že se uvolili jít na pár hodin vítat nějakého státníka.
Věci, o nichž byla dosud řeč, patřily do švejkovsko-kafkovské kategorie. Posilování strany na pracovištích už taková sranda nebyla.
Už jsem se zmínil o tom, že nestranictví se stalo díky trestání straníků jakýmsi výdobytkem a že během šedesátých let pronikly do poměrně významných postavení i nestraníci, a to mnohdy pochybného třídního původu. Komunistická strana se rozhodla tuto nepatřičnost postupně odstranit přijmutím nových členů a zavedením kriterií (formální politické oddanosti), která dlouhodobě zpomalovala a případně znemožňovala postup nestraníků za určitou úroveň. Jako příklad lze uvést možnost zvolení za člena ČSAV. Formálním předpokladem byla odborná kvalifikace potvrzená hodností doktora věd, kterýžto stupeň předcházela hodnost CSc. Vázání postgraduálního studia na politickou vyspělost (míněno členství v KSČ nebo projevené ochota do strany časem vstoupit) mohlo a asi mělo dlouhodobě vést k tomu, že by žádný kandidát věd, doktor věd (profesor nebo akademik) mohl být nestraníkem.
Současně s touto dlouhodobou koncepcí se strana snažila posílit svůj vliv zvýšením počtu straníků na jednotlivých katedrách a získáním členů z řad studentů. Proces, který začal kolem roku 1975, možná o něco dříve, byl první otevřenou diskriminací nestraníků, kterou jsem kdy zažil. Tedy byl by býval, kdyby pokračoval dostatečně dlouhou dobu.
Na úrovni kateder vstupovaly do KSČ jednak slabší nátury, které nedokázaly odmítnout "nabídku" (ale nic z toho neměly - byly vybrány kvůli počtu) a pak trochu dravější jedinci, kteří viděli možnost přeskočit nestraníky.
V té době zavedla fakulta něco jako profily (hypotetického) růstu kádrů. Pro každého jednotlivce byl sestaven dlouhodobý harmonogram, naznačující jeho perspektivu podél časové osy. Viděl jsem třeba harmonogram Katedry analytické chemie. Začínající straník tam měl (přibližný) rok dokončení aspirantury, docentské habilitace, profesury a možného jmenování vedoucím katedry. Nestraník tam měl červenou čáru, pod níž byla jeho tehdejší kvalifikace vědeckého pracovníka a nad ní nic. Tento harmonogram byl čistě politickým nástrojem použitým k obnově moci, s vlastní odborností neměl nic společného.
Získávání studentů do KSČ mělo dvojí význam. Umožnilo odfajfkovat kolonku "dobré politicko-výchovnou práce" a navíc přesunout splnit stranický úkol obnovení svazácké organizace (SSM) na mladé.
Mezi studenty, kteří vstoupili do KSČ, byli jak schopní adepti postgraduálního studia, kteří oddalovali vstup, jak to bylo možné, a rozhodli se k němu, aby mohli uplatnit svoje schopnosti - jejich rozhodnutí bylo stejně pragmatické, jako rozhodnutí studentů v letech šedesátých vstoupit do ČSM - tak ti kteří spíš maskovali svoji neschopnost zvýšenou aktivitou. Z nich šlo mnohým nepochybně spíš o moc než o vědu. Zde stojí za zmínku, že moc, hlavně jako reprezentanti SSM, skutečně měli.
V období posilování strany došlo (alespoň na přírodovědecké fakultě) k zajímavému rozvrstvení lidí. Velkou skupinu pořád tvořili takměř monolitičtí nestraníci. Jim nejblíž byla generace komunistů, která přežila rok 1968, tedy ti, kteří nebyli v později napadnutelných pozicích. Byli to, až na malé výjimky, budovatelé Potěmkinovy vesnice, kteří se s tímto názorem na věc vcelku netajili. Někteří z nich, myslím zcela upřímně záviděli nestraníkům, že mají svůj klid a že na ně v podstatě nikdo nemůže. Většině z nich budiž připsáno k dobru, že působili jako významná brzda těch nových členů KSČ, kteří měli tendenci svoji aktivitu přehánět.
Nemám dost dobrou představu, jak byli studenti-straníci přijímáni mezi svými vrstevníky. Mohu se však zmínit o psychologii vstupování do strany, pokud jde o zaměstnance, nebo chcete-li o nestranické odpadlíky.
Na začátku byla neoficiální zpráva, že ten či onen dostal nabídku stát se kandidátem strany. Tuto zvěst každý z nich vehementně popíral, a to do té doby, než se z partajních kruhů vyneslo, že to je pravda.
V tomto okamžiku se takový kandidát dostal do dočasné izolace. Vyobcoval se (spíš než byl vyobcován) z řad nestraníků a nenašel si ještě náhradu mezi straníky. Obrazně řečeno, neměl s kým jít do mensy na oběd. V této fázi mu bylo rovněž snášet mnohá příkoří od nestranických kolegů. S postupem času se takový člověk přidružil k některé ze skupinek komunistů. Nestraníky byl tolerován podle toho, jak se projevoval při plnění stranických úkolů.
Nestraníci zůstávali stále jaksi mimo sféru politického působení strany. To byl celkem pochopitelný důsledek potěmkiád i toho, že mnozí byli odborně nepostradatelní. Navíc pro počty členů strany existovaly jakési limity (zřejmě kvůli zachování převahy počtu dělníků nad inteligencí), takže mnoho lidí se nemohlo do strany dostat, ani kdyby chtěli.
Stranu ovšem děsilo, že by na Karlově náměstí byl na každém stromě nestraník bez discipliny (abych parafrázoval Švejka), a tak zavedla systém politického školení. Mělo několik stupňů (semináře a přednášky na místní úrovni) na jejichž vrcholu byla tuším dvouletá Večerní universita marxismu-leninismu neboli VUML. Školení na místní úrovni byla většinou švejkárna. VUML byla záležitost složitější. Nevím, zda to byl původní záměr, ale na absolování VUMLu se nějakou dobu hledělo jako na neúplnou náhražku členství v KSČ. Nestraník s VUMLem byl pro život "kvalifikovanější" než nestraník bez něj, ale míň než straník taky bez VUMLu. Komunisti zjevně považovali večerní universitu za další nepříjemnost pro sebe a tak v té době době plnili stranický úkol vysílání zaměstnanců tím, že nominovali hlavně nestraníky. Časem ovšem zjistili, že straník s VUMLem je víc než straník bez VUMLu a tak se doba hájení nestraníků postupně vrátila, protože a mezi straníky nastala tlačenice o místa.
Podle toho, co vím od dvou známých (významných posametových fakultních a universitních funkcionářů) nebyl VUML zcela k zahození. Některé přednášky z filosofie byly zajímavé a navíc VUML byl často zdrojem informací o skutečném stavu společnosti, protože řada lektorů měla přístup k nepublikovaným datům a byla ochotna je sdílet.
V druhé polovině sedmdesátých let došlo k zajímavému posunu ve vztahu moci k emigrantům. Je dost pravděpodobné, že v rozhodnutí umožnit emigrantům (na počátku hlavně z roku 1968) urovnání vztahů s ČSSR hrály velkou roli ekonomické důvody. A možná i logika. Značná čast emigrantů tou dobou už měla nové občanství a zatímco ti s občanstvím USA byli automaticky vyvázáni ze svazku s ČSSR a mohli, pokud dostali vízum, volně přijet s tvrdou měnou, ostatní byli pořád mimo hru (a jejich peníze mimo dosah). Úprava vztahů emigrantů dávala jejich příbuzným v Československu možnost vyjet na pozvání.
Domnívám se, že toto uvolnění (vcelku absurdně zvýhodnující nespolehlivé rodiny s emigranty) se projevilo i na pracovištích.
Začalo se víc cestovat služebně, pokud se našly peníze. V tomto směru je zajímavé, že právě schopní nestraníci si dovedli kontakty opatřit (je dost dobře možné, že členství v KSČ dveře na západ zavíralo) a dokázali toho využít. Považuji za nutné zdůraznit, že co prošlo na místní úrovni, se většinou uskutečnilo - záleželo tedy daleko víc na slušnosti místních komunistů než na vyšších stranických orgánech.
Zmiňuji se o cestování mimo jiné i proto, že je s ním spojen styk mnoha lidí s Stb. Pokud vím řada mých bývalých kolegů dostala před cestou předvolání do Bartolomějské ulice, kde se jim dostalo vysvětlení, že
je pravděpodobné, že se s nimi budou snažit navázat kontakt různé emigrantské organizace nebo jednotlivci a že takové věci je (Stb) zajímají. Takže, pokud k něčemu takovému dojde, má je člověk informovat - nebo možná oni budou kontaktovat jeho. Je dost pravděpodobné, že obvinění ze "spolupráce" s Stb bylo mnohdy odvozeno právě z podobné návštěvy, jíž se nikdo nemohl vyhnout. V tomto směru byla spoluprací s Stb vlastně každá cestovní zpráva, kterou bylo nutno sepsat (včetně informace o setkání s emigranty) a odevzdat na kádrové oddělení.
Zvláštní kapitolou sedmdesátých let je Charta 77. Tak jako o roce 1968 se i o ní napsalo hodně. Po více než dvaceti letech si vybavuji především dvě věci. Vzrušení, že se něco děje a pak zklamání, že se vlastně nestalo skoro nic. Pokusím se vysvětlit proč. Chartu předcházelo období živého zájmu (alespoň v kruzích, v nichž jsem se pohyboval) o informace - politické i kulturní - které v té době přicházely vesměs z exilových kruhů. Svědectví, Listy a knihy vydávané exilovými nakladatelstvími šly z ruky do ruky. (Klobouk desetkrát dolů před Josefem Škvoreckým a dalšími!). Charta 77 v prvním momentu slibovala zvýšení aktivity na domácí půdě. To byl zřejmě i dojem moci, která se cítila do té míry ohrožena, že spustila známou protichartistickou kampaň.
Charta 77 byla silnou výzvou. Její opisy přicházely ze všech stran a nepochybuji o tom, že mnohý z nás, morálně vzrušen, už bral pero do ruky, aby připojil podpis. Jak známo nakonec svůj podpis připojilo jen velmi málo z těch, kteří mezi disidenty ještě nepatřili. Nejsem si zcela jist, že za vším byl jen strach. Spíš šlo o to, že časový prostor (window of opportunity, jak to výstižně říká angličtina), který měl člověk k disposici k tomu, aby si ujasnil smysl věcí, byl příliš krátký. Odpověď na otázku: podpis a co dál ? nebylo snadné nalézt.
Nestalo se tedy skoro nic. S odstupem času se mi zdá, že poměrně rychle došlo k určitému urovnání mezi mocí a jádrem chartistů (tedy lidmi, kteří byli disidenty už před jejím zveřejněním), k jakémusi vymezení pískoviště na němž si tahle skupina bude hrát a že došlo i na další dělení hřiště podle osobních nevraživostí a preferencí disidentů. Mám dojem, že toto jádro nemělo zájem na tom, aby se z Charty stala masová záležitost. Možná se považovali za elitu národa, možná to byl pud sebezáchovy. V každém případě se dokumenty Charty prakticky nedostávaly do oběhu. Myslím, že jsem se v jednom ze svých článků zmínil o tom, že chartista s nímž jsem jednu dobu pracoval, je v podstatě odmítal opatřovat.
V tomto smyslu je Charta je stále ještě nezmapovanou záležitostí a že by bylo svrchovaně zajímavé dozvědět se něco od těch lidí, kteří se disidenty stali až jejím podpisem - tak jako třeba můj geologický kolega - a přinesli vědomou oběť.
Reakce moci na Chartu - a její protipól, tedy očekávání určitého zlomu v situaci vedly k tomu, že my neviditelní (na mně a většině z vás nikdo nechtěl, abychom šli do Národního a tam podepsali antichartu) jsme tak snadno začali odsuzovat nové "kolaboranty" - a tuto lehkost si mnozí zachovávají stále.
Vracím se tím k Holubovi, Hrabalovi a dalším, kterým vyčítáme, že na rozdíl od nás "statečných" se podvolili režimu. Možná, že právě tato netolerantnost je nejhorším odkazem sedmdesátých let.
Sedmdesátá a osmdesátá léta v Československu nebyla jistě jednoduchá. Normalizace, sama o sobě Potěmkinova vesnice, se existenčně dotkla určitého počtu lidí, ale sama o sobě nepředstavovala takovou devastaci společnosti, jak se někteří lidé domnívají. Byla to doba nepříliš inspirující, jenže to samé se dá říci o celém světě, který po vzruchu šedesátých let a před vjezdem na informační dálnici značně ustrnul.
Místo závěru
Britské listy otiskly 9.8. 1998 zajímavý článek Stevena Saxonberga o nesnášenlivosti některých českých studentů a o jejich neuvěřitelně černobílém vidění světa. Možná, že není jejich vina, že jen papouškují to, co se zrovna nosí. Co vědí o minulosti, co vědí o světě? Saxonbergův článek jen potvrzuje to, o čem jsem přesvěčen už dlouho - že by byl luxus zpotvořit historii let 1948-89 stejným způsobem, jako to udělali komunisti s První republikou a Protektorátem. Pár poznámek, které jsem napsal, je jen velmi malým příspěvkem do mosaiky bez níž se neobejdeme, nemá-li česká společnost nakonec skončit v rukou hlupáků.
PS Žádná ze situací není vymyšlená, za každou jsou konkrétní osoby. Jejich jména jsem většinou vynechal, protože nejsou pro text podstatná.
