Vazeny pane Culiku,
pri cteni vasi jazykove poznamky jsem si vzpomnel, ze jsem nedavno cetl
esej od Pavla Eisnera z knihy "Chram i tvrz", kde kritizoval presne tu
stejnou vec. Zvlastni je, ze i kdyz se podobne patvary sirily pred 40
lety, nerozsirily se do dneska natolik, aby se staly normou. Takze treba
jde jenom o modni vlnu, ktera odezni...
Jiří Ludvík
PS. Nalezl jsem právě v knize Zdeňka Nejedlého "Zpěvohry Smetanovy" (Praha, 1907!) větu: "A právě opak je pravdou". Naproti tomu Slovník spisovného jazyka českého, který kodifikuje to, co se považuje za správnou češtinu, uvádí formulaci (viz heslo opak) "právě opak je pravda". (JČ)
Je "Je pravdou" výrazem nejistoty?
Vazeny pane profesore,
"Je pravdou" neuzivam a nijak zvlast se mi nelibi, ale kdyz jsem se
zamyslel nad Vasi argumentaci, naopak vidim i duvody PRO. Neni ta docasnost
a zmenitelnost, vyjadrena sedmym padem, zamerna? Neni to skromne ci
relativizujici zmekceni jinak pomerne kategorickeho tvrzeni "je pravda"(a
basta)? Modne receno, neotvira to moznost jakesi postmoderni nejistoty a
plurality?
Neni to nahodou obdobne, jako kdyz V.Havel uziva "jakysi" i tam, kam zcela
jiste patri "nejaky"? Pokud se pamatuji, sam to zduvodnuje prave nejistotou,
otevrenosti a pokorou.
Hm, je to sama otazka. Nemel byste jako bohemista nejakou odpoved? Nebo by
to chtelo i aspekt sociologicky a psychologicky?
(Zkráceno.)
Vážený pane Mathé,
dovolte mi okrajovou úvahu. V článku, který jste zveřejnil v Britských listech v pátek 11.9., se panu Čulíkovi podařilo bezděky ovlivnit vaše podvědomí ve Váš neprospěch. (Nejsem si jist, zda jsem tu formulaci v textu pana Mathého neopravil já sám: podle Slovníku spisovného jazyka českého se totiž česky říká "Opak je pravda" a nikoliv "Opak je pravdou", JČ)
(Dokazuje to tu thesi, že média vytvářejí názory....) Nebojte se, nejsem cvok, myslím tím úvodník "Je pravdou...?" ve stejném čísle BL. Ve Vašem příspěvku mě totiž zarazila formulace "Opak je pravda."
Totiž běžně užívaná fráze "opak je pravdou" mi sděluje, že "v tomto případě je pravda opačná", neboli, že opak je pravdivý. Tvrdit, že opak je pravda, zní podivně. (Srovnejme třeba v angličtině The contrary is true a The Contrary is The Truth) Podvědomě vnímám paralelní možný výklad, že Opak rovná se Pravda. Ten značí, že pravda a opak jsou ve vzájemném dlouhodobém vztahy coby ekvivalenty či synonyma. Ale i tato kunstrukce je zcela vhodná pro nějaké (zcela platné) tvrzení, třeba, že opak(em?) (něčeho, například slova lež) je pravda.
Že by správnost vaší formulace však přesto byla pravda/ou? Tolik mi to tu v Absurdistánu připomíná Doublespeak George Orwella, (například tzv. opoziční smlouva), že jste mi touto slovní hříčkou bezděky odkryl hlubší podstatu české psychiky, že ji lze vyjádřit jen česky. U nás stále platí opakovaná nepravda za pravdu.
Není to dáno zeměpisně, je to vlastnost češtiny, jako třeba zdvojený zápor. Příklady nalezneme i v tzv. Britských listech, prostě kdekoliv se české uvažování vydává za logické. Děkuji, že jsme mne přivedl na tuto filozofickou myšlenku, jejíž paradoxní dvojjedinnost je hodna zenbuddhistického rozjímání. Asi jste na tom Hradě nasáhl havlovstvím, až to přetéká. Tato pravda o české pravdě je hodnotnějším poznatkem, než že člověk je schopen být zároveň sám sebou, třeba Kytkou, bít kolem sebe svou pravdou, a být pokud ne úplným blbcem, tak alespoň troubou. Toho jsme schopni jako Češi docela všichni. (V tomto případě zajímavou ryze českou otázkou zbývá, zda jsem troubou věhlasným, či troubou hlásnou, a čí?)
S pozdravem,
Vaclav Pinkava
P.S. Pod trvajícím vlivem Zenu a odezvnou na nedávné pohoršení pana SY je tento dopis explicitně zároveň dopisem i příspěvkem do BL.
Pane Culiku,
Omlouvam se za necitelnost, (tedy tentokrat bez diakritik). Asi to nestoji za vydani, tudiz ani za opravu. Byla to takova intelektualni provokace, léčka. Ta uvaha je sice zalozena chybne, chcete li, ale jazykova uvaha o zpochybnitelnosti jazykovych uvah je nutne pochybna, aby byla zaroven platna (na zpusob - "all generalisations are dangerous, including this one" - "všechny generalizace jsou nebezpečné včetně této generalizace") Mne se na sitaci velice libila proximita vaseho clanku k formulaci p. Mathé "opak je pravda", ktera je, podle vasi vlastni argumentace ve zminenem clanku, trvzenim stalejsiho a dlohodobejsiho charakteru nez "opak je pravdou". Pokud vasi argumentaci rozumim, ovsem. Vase argumentace se mi zda trefna, ale v tom je prave zakopan pes. Pokud JE pravda, ze opak (zpravidla) je pravdA, zatimco opak (zridkakdy) je pravdOU, pak tedy nelze spolehat na pravdu jako takovou, protoze se nam pravda (zpravidla) objevi az jako opak puvodni pravdy. To by ovsem platilo i nadale, opak opaku - cili paradox. Samozrejme ad absurdum, je = 'rovná se'. Pravda vitezi. Opak je Pravda. Opak vitezi. atd. To uz je heslo hodné naseho absurdistanskeho hradu. Pripomina to ceskou frazi "Vsechno je jinak". V tom je to kouzlo. Nemyslite?
VP
P.S. Za tuto sferu meho zajmu muze studium psychologie na Oxfordu - ("The Meaning of 'Meaning'" atd.) Asi jsem take nakazen otcovym zalibenim v paradoxech, ktere resil (respektive popisoval jejich podstatu) pomoci logickych siti a mel docela uspech mezi matematiky. (e.g."On the nature of some logical paradoxes", V.Pinkava passim...) (Otec Václava Pinkavy byl klinický psycholog Václav Pinkava a spisovatel píšící pod pseudonymem Jan Křesadlo, pozn. JČ.)
Jako encore vynalezl vseobecnou tridu vicehodnotovych matematickych logik (PI-Logics), cehoz si sam vazil natolik, ze si pral mit na nahrobnim kameni symboly ctyr hlavnich funktoru (jsou k videni na vinohradskem hrbitove). Tyto logiky jsou mezi zasvecenci uznavane proto, ze generuji vicehodnotove logicke systemy proslavene jednotlivymi matematiky jako sve podtridy.
(Okrajova zminka o tomto okruhu jeho zajmu je v uvodni casti Hvezdoplavby). Byval bych se spokojil s filozofickou diskusi prave s otcem, ale on uz tady neni. Proto doufam, ze vsechno jinak skutecne je...nebot, ze se vitezi pravdou.
