Šedesáté výročí Mnichova v britském rozhlase
V úterý 29. září bylo šedesáté výročí Mnichova, který je v Británii dodnes dosti živě pociťovaným traumatem. Britové dobře vědí, že v září 1938 neměli Československo zradit. Záběr premiéra Nevilla Chamberlaina, jak vystupuje z letadla a před kamerami mává papírem s Hitlerovým podpisem, dohodou, která měla údajně zajistit "Peace for our Times" - "Mír pro naši dobu" je dokonce občas citován v televizních reklamách jako typický příklad pošetilosti.
Veřejnoprávní rozhlas BBC věnoval ve svém ranním živém politickém vysílání v úterý před devátou hodinou několik minut problému Mnichova po šedesáti letech. Hovořili tři britští historikové, Anthony Nichols, Lawrence Freedman and Andrew Roberts.
V úvodu diskuse konstatoval Anthony Nichols, že Británie musela nechat v září 1938 Československo na holičkách, protože byla naprosto nepřipravena na válku. Jiná věc by bývala, kdyby nebylo opomenuto o dva roky předtím, v roce 1936, kdy Hitler militarizoval Porýní. Po návratu Nevilla Chamberlaina z Mnichova začala Británie velmi intenzívně zbrojit. Během následujícího roku bylo britské námořnictvo vybaveno 60 novými válečnými loďmi a letectvo téměř 8000 letadly. Jiný historik oponoval, že Mnichov nebyl nevyhnutelný, kdyby býval Západ začal systematicky jednat už šest měsíců před Mnichovem po Hitlerově záboru Rakouska.
Diskuse pak pokračovala:
Británie sice nebyla připravena na válku v roce 1938 a bývalo by katastrofální snažit se před Hitlerem blufovat, ale Německo v roce 1938 také nebylo připraveno na válku. Odepsali jsme 35 divizí československé armády, silná obranná opevnění, zbrojovku Škoda. Československo mělo velmi dobrá pohraniční opevnění a bylo připraveno je bránit. Klíčová věc ale je ta, že nevíme, co by udělalo Německo, kdyby se mu Británie tehdy postavila. Protože Hitlerovi se podařilo v Mnichově dostat všechno bez boje. Kdyby tomu tak nebylo, mnoho Němců by bývalo velmi znepokojeno, kdyby museli jít v září 1938 do války.
Moderátor: Andrew Robertsi, Lawrence Freedman argumentuje, že mnichovanství, bylo tou dobou typickým výrazem celého postoje britské společnosti, která nechtěla se postavit proti Německu, ani vytvářet aliance proti němu.
Andrew Roberts: Má naprosto pravdu. Byl to mentální postoj, který Britové měli od konce první světové války. Byl to pocit viny, že byla Británie na Německo tak tvrdá ve Versailleské smlouvě. Musíte si uvědomit, že v září 1938 byli absorbováni do Německa jen etnčtí Němci. Až po Mnichově, v březnu 1939 uchvátil Hitler celé Československo a ovládl i Neněmce. A teprve v tomto momentu se morální postoj britského národa změnil.
Moderátor: Anthony Nicholsi, ať už byl Mnichov správný nebo špatný, Mnichov se stal heslem pro nemorální ustupování diktátorovi a stal se výrazem, který byl využíván - možná i zneužíván - v následné historii jako ospravedlňování nejrůznějších politických rozhodnutí. Často se varovalo: nesmíte se v této situaci chovat jako v Mnichově. Vidíte tady moderní paralely?
Anthony Nichols: Poučení z Mnichova bylo v mnoha ohledech velmi zdravé. Vyplývalo z něho: čelíte-li zločineckému a agresívnímu režimu, který chce zaútočit na sousedy, je nutno se co nejrychleji spojit s ostatními ohroženými zeměmi a zorganizovat odpor. Tuto lekci si lidé dobře uvědomili po druhé světové válce, když šlo o politiku Západu vůči Sovětskému svazu. Neznamená to, že je možno uplatnit tento postoj v každém případě. Nejprve je nutno uvážit, jaký je národní zájem každé země a také jaké jsou schopnosti každé země, která čelí vážné mezinárodní situaci.
Moderátor: Dalo by se ale říci, že v současnosti nám tento postoj nepomohl v našem přístupu vůči Slobodanu Miloševičovi a srbské agresi.
Andrew Roberts: Varování Mnichova bylo využito v korejské válce, v Alžíru, ve Vietnamu, ve válce o Falklandské ostrovy, ve válce o Suez. I prezident Bush srovnal válku v Perském zálivu s Mnichovem. S Miloševičem je to jiné, stejně jako v mnoha jiných případech, jako v Násirově případě, on nás přímo neohrožuje tak, jak nás ohrožoval Hitler. Démonizovat automaticky každého odpůrce tím, že ho přirovnáme k Hitlerovi, vyvolává konfrontaci a nikoliv vyjednávání.
Moderátor: Lawrenci Freedmane, máte pocit, že poučení Mnichova bylo zneužito?
Lawrence Freedman: Pokusili jsme se interpretovat úplně jiné situace s úplně jinými lidmi, jako bychom znovu jednali s Německem ve třicátých letech. Týká se to změn v postojích. Ustupování během Mnichova bylo součástí přesvědčení, že slušní lidé dokáží vyřešit problémy bez nutnosti vést válku. Lidé, kteří měli toto přesvědčení, byli konfrontováni s Hitlerem, který nebyl slušný a byl ochoten užít násilí. V poválečném období vládlo přesvědčení, že není možno důvěřovat mezinárodním institucím a mezinárodnímu právu, že musíme být připraveni užít síly, kdykoliv to bude nutné. To nás zavedlo do nebezpečných situací.
Moderátor: Američany to zavedlo do Vietnamu - -
Lawrence Freedman: Hodně se o tom dočtete v literatuře o Vietnamu, o Suezu. Sice jsme se dostali do nebezpečných situací, ale na druhé straně jednáme daleko realističtěji, když se octneme tváří v tvář nebezpečným politikům.
Moderátor: Ale dnes, jak říká Andrew Roberts, vlády jednají na základě velmi úzké definice sobeckého národního zájmu. Neměli bychom spíš jednat na základě daleko širší definice vlastního zájmu a postavit se vždycky proti tyranům?
Mnichov zůstává velmi evokativní záležitostí pro lidi určité generace. Ve válce v Perském zálivu jste měli prezidenta Bushe a Margaret Thatcherovou, to byli ještě pořád lidé mnichovské generace. Nyní potřebujeme jiné metafory. Myšlenka, že diktátorům, tyranům, kteří užívají násilí k okupaci sousedních zemí, je nutno se postavit se zbraní v ruce, je nyní velmi hluboce zakořeněna v britské národní mentalitě částečně jako důsledek toho, čím jsme prošli během druhé světové války.
Moderátor: Anthony Nicholsi, ale v mezinárodní mentalitě tato myšlenka asi tak pevně zakořeněna není, jinak by se svět rázně postavil Slobodanu Miloševičovi?
Anthony Nichols: Ano, v jugoslávské situaci jsou paralely s Mnichovem, protože existovala varování, co se chystá srbská vláda podniknout a bylo možno jednat okamžitě a zamezit těmto vražedným činům. Viděli jsme, že když nejednáte rychle, když nejste připraveni reagovat na krizi hned, jak vznikne, nakonec utratíte daleko víc peněz a jste nuceni riskovat daleko více životů. A to se stalo i v případě Jugoslávie.
