V Německu se dostala k moci nyní poněkud usedlá generace revolucionářů z roku 1968

Jsou nyní poněkud obtloustlejší, tito studentští revolucionáři z roku 1968 a někdy je bolí v zádech, když vystupují ze svých limuzín se šoférem, avšak stále si podrželi svou solidaritu s proletariátem - tu a tam prohodí slovo s tělesným strážcem, koupí si hot dog na rohu ulice a úplně v nich neodumřel ani původní idealismus, napsal v úterý deník Times.

Molotovovy koktajly těchto demonstrantů však byly už dávno nahrazeny kvalitním vínem ve sklepech jejich toskánských letních bytů.

Gerhard Schroeder býval čelným členem mládežnického křídla sociálních demokratů a byl proslulý svou bojovnou rétorikou. Účastnil se nekonečných debat o budoucnosti zreformovaného marxismu. Žargonem tehdejší doby byl "antirevisionista". Nejraději vyvolával hesla do megafonu během protijaderných demonstrací. Nyní už zdaleka není tak radikální - osm let zastával funkci premiéra Dolního Saska, kde nařídil masivní ochranu policie pro konvoje s jadernými zplodinami před protijadernými demonstranty.

Pětapadesátiletý Oskar Lafontaine býval také rozhněvaný mladý muž, který se vášnivě stavěl proti rozmísťování nových raket s plochou dráhou letu. I když dává přednost tomu si to dnes už nepamatovat, ještě v roce 1982 požadoval Lafontaine, aby Německo vystoupilo ze Severoatlantického společenství. Sociálnědemokratický kancléř Helmut Schmidt dostával záchvaty zuřivosti jen při zmínce o jméně Lafontaine. Dnes je pravděpodobné, že se Lafontaine stane ministrem financí.

Favoritem na funkci ministra zahraničních věcí je šéf strany Zelených Joschka Fischer, bývalý člen militantní skupiny Revoluční boj. Jednou pronikl do továrny Opel a pokusil se tam zorganizovat revoluční buňky . Fischer nosil na hlavě masku, byl zkušený pouliční bojovník a byl známý svými schopnostmi během protiamerických demonstrací přelstít policii. Jednou půjčil svůj automobil teroristovi Hansi-Joachimu Kleinovi, který byl nedávno zatčen ve Francii.

Ministrem vnitra se prý v Německu stane Otto Schily, který byl obchájcem pro členy Frakce Rudé armády. Gerhard Schroeder jako mladý právník také jednou obhajoval teroristu.

Všichni tito bývalí revolucionáři mají podle listu Times jedno společné. Narodili se v posledních letech druhé světové války anebo těsně po ní. Jejich politické názory byly utvářeny touto válkou. Schroederův otec zahynul na rumunské frontě a Lafontainův otec byl také zabit ve válce. Otec Joschky Fischera byl maďarsko-německý řezník, který s rodinou utekl do Německa.

Všichni tito politikové pocházejí ze skromných poměrů. Všichni studovali na univerzitě při zaměstnání. Někteří z nich, jako Schroeder, vyšli ze základní školy v 16 a střední školu vystudovali večerně. Zatímco jejich středostavovští vrstevníci demonstrovali v německých ulicích a skandovali "Nedůvěřujte nikomu nad třicet" a požadovali vyšetřování zločinů svých rodičů během války, nynější vedení sociálně demokratické strany rozváželo pizzy. Právě jejich zemitý realismus je podle listu Times důvodem, proč se dostali do čela německé politiky.

Odborník na Německo z oxfordské univerzity, historik Timothy Garton Ash, napsal v deníku Independent, že Helmut Kohl bohužel během šestnácti let své vlády neučinil pro Německo to, co udělala v Británii Margaret Thatcherová: neomezil moc odborů, nezavedl deregulaci, neprivatizoval státní podniky, nesnížil přímé daně, neomezil veřejné výdaje. Schroeder vedl v Německu blairovskou předvolební kampaň. Jenže na to, aby v Německu mohl nyní vládnou blairovský politik, by bylo bývalo třeba, aby tam předtím vládla thatcherovská garnitura, což se nestalo.

Pokud si má Německo zachovat konkurenceschopnost, potřebuje tuto medicínu: Thatcherismus s lidskou tváří, argumentuje Ash. Schroeder to asi ví, ale německá sociálně demokratická strana je daleko tradičnější než nynější Blairovi Noví labouristé. Skutečným šéfem sociálně demokratické strany není Schroeder, ale Oskar Lafontaine. Kromě toho, Zelení, kteří byli přizváni do vlády, mají agendu, která je na hony vzdálena neoliberální ekonomice. Chtějí například zavést vysoké daně na benzín. Na druhé straně se Ash domnívá, že vítězství sociálních demokratů v Německu bude znamenat vytvoření mocenského trojúhelníku v Evropě Británie-Německo-Francie, zatímco dosud existovala jen osa Německo-Francie.

Poprvé mají nyní čtyři hlavní evropské země sociálně demokratické vlády, zdůrazňuje Guardian. Ve Francii, v  Itálii, v Británii a v Německu nyní vládnou sociální demokraté, kteří sice přijímají tržní ekonomiku, ale odmítají společnost, jakou to plodí. V Londýně, v Bonnu, v Paříži a v Římě nyní vládne přesvědčení, že stát musí zasáhnout, aby zcivilizovat kapitalismus volného trhu.

V Německu jsou nyní 4 milióny nezaměstnaných a v posledních měsících trpí Německo dosti podstatně v důsledku krize světové ekonomiky.

Bude velmi zajímavé sledovat zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, které se budou konat o nadcházejícím víkendu ve Washingtonu. Británie a Francie požadují rozsáhlou reformu světového finančního systému a Německo se k nim jistě nyní připojí.

Německo, Francie i Británie budou nyní chtít vytvořit formální rovnost mezi dolarem a evropskou měnou euro.

Zajímavé bude také sledovat první známky soupeření mezi Paříží a Londýnem při námluvách nové německé vlády.

Francouzi se obávají, že se rozloží dosavadní německo-francouzská osa, která vládla Evropě. Schroeder uvedl už před volbami, že chce do rozhodování včlenit i Británii.

Helmut Kohl byl posledním státníkem, z trojice, která zahranovala také Margaret Thatcherovou a Ronalda Reagana, kteří ještě pamatovali druhou světovou válku. Kohl měl osobní vzpomínky na nacistickou éru. Timothu Gartonu Ashovi nedávno řekl, Budete se divit, ale já jsem prvním celoněmeckým kancléřem po Adolfu Hitlerovi. A byla to pravda.

Zahraniční politika nové německé vlády bude důležitá. Německo bude klíčovým hráčem při vypracovávání nové strategické doktríny NATO. Tato doktrína bude definovat, jak daleko mimo své hranice bude NATO ochotno zasahovat.

Jako Tony Blair, Gerhard Schroeder nyní považuje za důležité spojenectví s USA. Zapomněl na své útoky na NATO ze sedmdesátých a ze začátku osmdesátých let a na svou podporu německého mírového hnutí. Schroeder také podporuje vytvoření zóny volného obchodu mezi USA a Evropskou unií, což odmítá Francie.

Největší výzvou pro Gerharda Schroedra v Evropě bude zjevně podle listu Guardian potenciální britsko-francouzské napětí.