Neviditelná revoluce na Kavčích horách
Časopis Reflex o České televizi
Jedním z pozoruhodných článků, které se začaly po vystoupení Jany Bobošíkové objevovat v českém tisku, je analýza Tomáše Baldýnského v posledním čísle Reflexu. Překvapivý je sám fakt, že text vyšel právě v týdeníku, který si vybudoval pověst svým provokativním, živým, někdy až polobulvárním stylem, rozhodně ne analytickým přístupem ke zpracovávané tematice, zatímco Týden, kde bychom podobný materiál očekávali spíš a kde byl takový článek dokonce Milanem Krumlem přislíben, od začátku září loajálně mlčí.
Autor se snaží o vyvážený pohled jak na bývalého, tak na nového generálního ředitele České televize, a dospívá k závěru, že hlavní vinu na současných problémech ČT nese Jirákova Rada České televize. Ta jmenovala ředitelem mladého a nezkušeného Jakuba Puchalského, jemuž prý bude trvat ne sto dní, ale nejméně tři roky, než svou funkci zvládne (ano, zdá se, že pan Baldýnský má opravdu vytříbený smysl pro humor).
Obávám se, že je to jen malá část pravdy o dění kolem České televize. Je třeba se ptát, zda česká společnost 90. let, zejména její politické špičky, má na to mít nezávislou veřejnoprávní televizi. Ta otázka je mnohem méně akademická, odtažitá a intelektuálská, než by se zdálo: existence nezávislých veřejnoprávních médií totiž předpokládá, že poslanci, kteří mají v rukou kohoutky k penězům do televizního a rozhlasového rozpočtu a kteří určují nebo spoluurčují složení dozorčích rad, této moci nezneužijí a nebudou ovlivňovat, co se o nich a o jejich stranách smí vysílat. K takové míře tolerance a "demokratické uvědomělosti" však stěží dospěje parlament sám o sobě - je na veřejném mínění a na celkové náladě společnosti, aby si nezávislá veřejnoprávní média na svých volených zástupcích vynutily. V zemích, kde je vliv veřejného mínění slabý a občané snadno podléhají manipulaci, nemohou tyto instituce přežít a po čase se přemění na média de facto státní (varovným příkladem budiž osud slovenské STV).
Tomáš Baldýnský se mýlí, jestliže hledá původ současných potíží České televize v osobě nového generálního ředitele. Skutečným a zásadním problémem je složení Rady ČT.
Do podobných orgánů se v tradičních demokratických zemích jmenují lidé zasloužilí, požívající vysoké společenské prestiže, často daleko za zenitem vědeckého, spisovatelského nebo novinářského života, a taková volbá má velmi dobrý důvod: tyto osoby nebudou ve své činnosti pro radu hledat naplnění společenských nebo dokonce politických aspirací a svou široce přijímanou autoritou zaručí nezávislost instituce, na niž dohlížejí.
Současná česká realita je jiná: protože komunistická elita je vesměs diskreditována a nová elita se dosud nestačila ustavit a zestárnout, obsadili mediální rady relativně mladí a ambiciózní lidé, kteří ve svém působení vidí šanci, jak se zviditelnit, a práce v radách je pro ně především prostředkem k cestě vzhůru. Politická ambice Petra Štěpánka porazit mocného ředitele TV Nova tak připravila v nedávné době o prestiž Radu RTV a mnohé nasvědčuje tomu, že stejným směrem se vydala Jirákova Rada ČT. Silný ředitel televize, jakým byl Ivo Mathé, dokázal Radu zvládnout a vykázat ji tam, kam patří, tedy do mezí dozorčího, nikoli řídicího orgánu. Ctižádostiví mladí mužové a ženy, kteří doposud vesměs stáli na spodních příčlích společenské hierarchie a toužili prodrat se ke slunci, bezesporu pociťovali takové postavení jako nedůstojné a málo nadějné pro realizaci vlastních aspirací. Proto sáhli při únorové volbě po tvárném a neprůbojném Jakubu Puchalském. Ten asi stěží tušil, že v instituci, do níž přichází, má sehrát toliko roli maňáska na cizí ruce (a posléze obětního berana; nicméně nepředbíhejme událostem).
Po 1. září, kdy měly být realizovány první z Puchalského záměrů, došlo k nečekané komplikaci: veřejná kritika začíná sílit a zdá se, že Rada ČT přece jen přestřelila a vybrala pro své loutkoherecké číslo protagonistu až příliš poddajného a nesamostatného. Některá vystoupení členů Rady naznačují, že můžeme být svědky dalšího přemetu, a "moudrá" rada nám s největší lítostí oznámí, že nový ředitel se neosvědčil, a začne se hledat další hlupák, s vyváženějším poměrem slabost : neschopnost.
Je zajímavé, že Baldýnský nenašel na novém řediteli jediné pozitivum, vyjma pochybné přednosti jeho mládí a odvahy. Bývalému šéfovi Kavčích hor je naopak vytýkána "pevnost v kramflecích", snaha vše řídit a být "pavoukem uprostřed pavučiny", tedy vlastnosti, které ke schopnostem dobrého manažera přirozeně náležejí. Připusťme, že zde pan Baldýnský rychleji psal než přemýšlel, a podívejme se na ředitelské působení Iva Mathé ve výše popsaném kontextu.
Posuzujeme-li mathéovskou ČT výhradně na základě jejích výstupů, narazíme na evidentní rozpor mezi velmi dobrou a trvale se zlepšující veřejnou službou ve většině žánrů, solidním finančním managementem (který se navenek projevil mimo jiné kvalitou přejímaných pořadů a úspěšnými koprodukcemi) a otřesným, servilním a neprofesionálním zpravodajstvím.
Existují dvě vysvětlení, proč tomu tak bylo. Je možné, že Ivo Mathé zpravodajství nerozumí a navíc vybral do čela této redakce inkompetentního Petra Studenovského, který na víc než na produkované zpravodajské utrpení v přímém přenosu neměl. Druhá možnost předpokládá, že Mathé přesně chápal své politické limity, tedy že zpravodajství a publicistika odrážely reálné možnosti české veřejnoprávní televize v daném období. ČT zašla právě tak daleko, kam mohla, aniž by si vysloužila nelibost politických stran a následnou hmotnou nouzi, eventuálně zánik v privatizaci. Češi zkrátka dostávali takovou veřejnoprávní televizi, jakou jejich establishment snesl. Pro toto druhé vysvětlení svědčí, s jakou rychlostí a snadností se - i za cenu skandálu - dokázali politici zbavit nekonformního Kytky (mimochodem, Baldýnského zdůvodnění je samo o sobě půvabné: Ivan Kytka se prý provinil tím, že zpravodajství ČT opomnělo referovat o zasedání výkonné rady ODS).
Nezdá se, že by současný stav na Kavčích horách poskytoval mnoho důvodů k optimismu. Místo Kytkovy reformy dostala zelenou Šámalova - jak trefně píše Baldýnský - "neviditelná revoluce", nejschopnější lidé odcházejí nebo už odešli, ostatní si uvědomili, že za daného stavu se neoceňuje kvalita, ale poslušnost, a resignovaně se podvolili nízkému standardu.
Praha, 23.11.1998
Tomáš Pecina
http://web.telecom.cz/cleose/tompecina1.html
