K diskusi o ČT
V MF Dnes a Reflexu vyšly dva články, které, jak se zdá, dále prohloubily
skepsi Jana Čulíka pokud jde o schopnost českých novinářů analyzovat
situaci ČT obecně a jejího zpravodajství zvlášť. Rozbor těchto článků
(BL, 23.11. 1998) vychází z nostalgie po Havlíčkovi, tedy novináři, který
měl mozek a díky shodě okolností jej mohl nezávisle používat.
Jan Čulík má pravdu, že nejde o analytické články. Jenže i jeho analýza je
poněkud jednostranná, zaměřená víc na profesionální schopnosti autorů, než
na okolnosti, za nichž jejich články vznikají. Existuje přece ediční
politika diktovaná zájmy vlastníků jednotlivých sdělovacích prostředků,
propojenost nejrůznějších zájmů, i prostá lidská obava o zdroj obživy -
novodobá forma censury, chcete-li.
Celá věc má ovšem ještě další rozměr: proč by měly soukromé sdělovací
prostředky publikovat analýzy, které by, nedej bože, třeba povzbudily ČT k
lepším výkonům. To mohou dělat nezávislé Britské listy, ale ne lidi, jimž
je veřejnoprávní sdělovací prostředek stejně pouhým trnem v oku.
Je zajímavé, jaká pozornost se stále věnuje tomu, kolik sedících nebo
stojících moderátorů má být ve studiu a před jakým pozadím. Nejde snad
především o to, jakou informaci divák dostane? Je docela dobře možné, že
móda newsroomu vznikla tak, že začínající TV společnost najmula nejlevnější
prostory, které mohla sehnat, a napchala všechny lidi do jednoho prostoru,
čímž vzniklo "high-tech" pozadí. A ostatní teď vyhazují peníze za
dodatečné vytvoření iluse modernosti, která je divákovi stejně šumafuk.
Co kdyby ČT přišla s něčím originálním?
Pokud jde o počet moderátorů je zjevně základním kriteriem jejich cena a
status (možná, že ne v ČT). Moderátorské hvězdy jsou drahé, takže nedává
smysl, aby ve studiu sdílely svůj čas a dostávaly stejnou odměnu za
poloviční vytížení - ledaže jde o velmi bohatou společnost a kombinaci
moderátorů, která potenciálně přitahuje diváky. Hlavní (večerní)
zpravodajství kanadské CBC mělo před časem dva moderátory Petera Mansbridge
a Pamelu Wallin a fungovalo to velmi dobře. Pak přišla úsporná opatření a
zůstal Mansbridge, kdežto Wallin, po nějakých soudních tahanicích, nakonec
dostala vlastní program a zase to funguje, protože ti dva mají co říct.
V některých diskusních pořadech jsou ve studiu dva moderátoři, jeden
pravicový a druhý levicový (v USA Demokrat a Republikán), každý podporující
hosta svého zaměření (pravice a levice půl na půl). Ve společnosti CNN
to je třeba pořad "Capital Gang" nebo "Crossfire" (povšimněme si jak jména
odrážejí realitu USA - v prvním případě jde o novináře (proč gang?), kteří
se zabývají politikou vlády ve druhém o tasení koltů, byť pomyslné.)
Kanadská CBC má pro podobný pořad, kde levici zastupuje dáma představující
kombinaci životem umírněné feministky a sociální demokratky kanadského
stylu. Zbytek politického spektra representuje pěkně oblečený pán, který
se trochu podobá Pavlu Tigridovi. Protože Kanada je víc na hokejky než na
kvéry, pořed se jmenuje "Face off" (vhazování).
Situace je poněkud jiná v ranních zpravodajských pořadech jejichž
moderování je odrazovým můstkem pro další kariéru. (Obecně se dá říct, že
čím větší hvězda, tím déle může ráno spát.) Vzhledem k relativní láci
těchto moderátorů je běžným zvykem, že vystupují ve dvojici až trojici.
Jeden na hlavní zprávy, druhý na počasí a třetí na sport. Jjejich počet,
způsob projevu (vsunují mezi svoje oficiální vstupy odlehčovací konversaci)
a rekvizity (kafáč na stolku) mají navodit představu, že jste si zrovna
zasedli ke kávě, třeba cestou do práce v bystru, a posloucháte, co vedle
u stolu říkají lidé, které znáte od vidění.
Toto aranžmá ovšem vyhovuje pouze v případě, že divák nemusí ráno zběsile
vyrážet z domu. Jan Jirák má pravdu, když tvrdí, že "Ne každý má po ránu
chuť dívat se na párek rozjásaných mladých lidí, kteří se na obrazovce
chovají rozjíveně, mluví nespisovně, jedí a pobíhají po studiu." Tito
moderátoři, respektive jejich projev ovšem odráží základní trend doby -
podstatné není sdělení, ale obal. Je-li televisní program v rukách
zastánců této bezmyšlenkovité modernosti, je snadno možné, že zmíněná
povrchnost začne odpuzovat.
Pokud jde o řazení zpráv, nemyslím si, že Jana Bobošíková má absolutní
prravdu, když se pozastavuje nad tím, že "Místo odložení hrozícího útoku na
Irák, což je informace důležitá pro celou veřejnost, se hned za první
zprávou o sporu církve s vládou dozvíme už po několikáté cosi o moravské
akademii. A v situaci, kdy už po třetí za týden jsou zhanobeny židovské
hroby a hoří ku-klux-klanový kříž by bylo potřeba, aby ČT tyto příhody
komplexně zpracovala a vyhodnotila. Místo toho je presentována zpráva o
spadlém vrtulníku, která už běží týden."
Domnívám se, laicky ovšem, že význam zprávy, v daném případu o Iráku,
určuje to, co vlastně chce editor divákovi sdělit. Jde-li o informaci ve
stylu "osmistého padesátého třetího dalšího vážného varování" poslaného
kdysi Čínou Taiwanu, pak může být cosi o moravské akademii vskutku
důležitější. Něco jiného by bylo, kdyby stejná zpráva byla provázena
analýzou postojů jiných zemí a situace vůbec, aby si posluchač mohl
svobodně vytvořit vlastní názor a pak, obrazně řečeno, vyrazit k Americké
ambasádě buď s pruhovanou vlajkou nebo s molotovovým koktejlem.
Pokud jde o rasismus, tak komplexní vyhodnocení těchto událostí je snad
(proboha) náplní práce ministerstva vnitra. Samozřejmě, že by to měli
novináři rozebírat a donutit vládu, aby agendu týkající se projevů rasismu
neodsouvala do pozadí. Není snad vláda, která nevystupuje důsledně proti
rasismu, sama rasistická. Zase, jde o to, co je do vysílání povoleno a co
ne. Troufnou si Puchalský se Šámalem "poškozovat" zájmy republiky v době,
kdy potřebuje vypadat spořádaně, aby Evropa ještě nakonec neucukla. V
době, kdy to konečně trochu utichlo s Romy? Proč by měli být havelštější
než Havel, moralizovat a předstírat, že nějaký skinhed, zabitý cikán nebo
poničený židovský hrob opravdu nedá celé společnosti spát.
Vrtulníky padají i v Kanadě. Zrovna nedávno se jeden rozpadl ve vyduchu.
Tato událost vzbudila daleko větší ohlas než oportunistické manévrování
Clintona a Blaira kolem Iráku, protože je vnitropoliticky důležitější.
Proto se znovu a znovu mluví o oné tragedie, ale postupně v nových
souvislostech (stav výzbroje kanadské armády, špatná udržba, nedostatek
náhradních dílů atd). Původní zpráva se samozřejmě opakuje už několik
týdnů, ale každé opakování ji doplňuje o nový rozměr.
Úroveň ČT je taková, jakou ji chtějí politikové mít. V článku Jany
Ciglerové jsou v pasáži o nové krvi v ČT dva zajímavé výroky. Jakub
Puchalský uznává, že ve zpravodajské redakci pracuje mnoho lidí,kteří
nemají odpovídající zkušenost a potřebné znalosti. "Ale jsou talentovaní, a
rychle se učí", podotýká. Jenže co když to samé platí o něm samotném. Co
když se rychle učí ne vlky odhánět, ale výt s nimi. Co se líbí Zdeňkovi
Šámalovi u jeho personálu ("dá se tvarovat") se stejně tak může zamlouvat
politikům u současného vedení ČT.
Ještě malou poznámku na závěr. Škoda, že se profesorky Osvaldové nikdo
nezeptal, kolikrát na nedostatky v práci ČT kdy upozornila, a jak svoji
analýzu používá v pedagogickém procesu. Dá se totiž předpokládat, že řada
těch "tvárných" zaměstnanců "bez potřebných znalostí" přichází právě z
její katedry.
Jiří Jírovec
