Ne konfrontace, ale spiklenecké srozumění. Nevládní organizace, svoboda projevu a česká společnost
David Brown
(This article is available in English in the Electronic New Presence weekly.)
Zdá se, že české nevládní organizace nemají zájem o prosazování svobody projevu. Namísto toho, aby se stavěly vůči systému do konfrontace, s ním uzavírají spiklenecké srozumění a potlačují kontroverzní názory, jako jsou například názory šéfa extrémně pravicové Republikánské strany Miroslava Sládka.
Chcete-li být ve flóru, založte si nevládní organizaci (non-governmental organisation, NGO). Asi před rokem navštívila Prahu Hillary Clintonová a hovořila tady s nevládními organizacemi, George Soros financuje nevládní organizace po celém světě a prezident Havel podporuje nevládní organizace jako výraz obnovené české občanské společnosti.
Potíž ale je, že postavíme-li nějakému pojmu pomník, hrozí nebezpečí, že pomník spadne, a nevládní organizace nejsou v tomto smyslu vůbec výjimkou. Údajně existuje v České republice více než 30 000 nevládních organizací. Tento počet se často cituje jako důkaz zdraví a vitality české občanské společnosti.
Zdá se mi však, že vzhledem k tomu, že nevládních organizací je v ČR tak obrovské množství, jde přesně o opačnou záležitosti. Jednoduše to jenom ukazuje, že je pro mnoho lidí levnější a lehčí založit si soukromou firmu pod pláštíkem "nevládní" organizace. Je to jednodušší než muset jít do banky, shánět půjčky a založit si eseróčko. Tak je u samého jádra existence českých nevládních organizací od samého začátku podvod. To se také odráží v trvalé a oprávněné skepsi českých občanů vůči nevládním organizacím.
Stýkám se velmi často s českými nevládními organizacemi - legitimními i jinými - od té doby, co jsem v lednu 1996 přicestoval do České republiky. Teprve však, když jsem se asi před rokem účastnil diskuse u kulatého stolu ve Středisku pro teoretická studia Ivana Havla (bratra prezidenta Václava Havla), jsem zažil svého druhu prozření.
Tématem debaty byla svoboda projevu a lidská práva. Debatu vedl představitel American Civil Liberties Union, Amerického svazu pro občanské svobody. To je nevýdělečná organizace, která se věnuje ochraně a podpoře různých amerických ústavních problémů, zejména neomezované svobodě projevu. Debaty se účastnili Ivan Havel, představitelé různých nevládních organizací a další přítomní, kteří se o tyto otázky zajímají.
Představitel Amerického svazu pro občanské svobody probral metodicky a chronologicky různé slavné případy, týkající se občanských svobod, které tato organizace vyhrála u amerického Nejvyššího soudu, včetně vítězství pro rasové menšiny, invalidní Američany, a přirozeně i práva svobodně se vyjadřovat - bez ohledu na to, jak kontroverzní či urážlivé to může být. Přítomní poslouchali pozorně a zdálo se, že se zajímají.
V době, kdy se tato debata konala, na české politické scéně se odehrávala událost, která - alespoň v mé mysli, byla pro tuto debatu velmi silně relevantní.
Předseda české Republikánské strany Miroslav Sládek čelil trestnímu stíhání za nenávistný projev o Němcích, který pronesl na protestním shromáždění proti podpisu česko-německé deklarace.
Jinými slovy, dalo se argumentovat, že Sládek je stíhán přesně pro vyjadřování svého svobodného názoru, které chrání Americký svaz pro občanské svobody.
Názor Amerického svazu pro občanské svobody na svobodu projevu byl vždycky jasný: je vždycky lepší, aby společnost dovolovala i extrémně urážlivé a kontroverzní projevy, než aby je potlačovala. Americký svaz pro občanské svobody by byl proti tomu, aby policie Sládka zatkla, ale byl by velmi silně pro to, aby všichni, kteří odmítají Sládkovy nacionalistické bláboly, proti nim veřejně a při každé příležitosti vystupovali. Samozřejmě, to vyžaduje čas a úsilí.
Postoj mnoha poslanců v českém parlamentě a mnoha českých intelektuálů je, jak se zdá, tento: vzhledem k tomu, že se nechají řadoví občané v ČR lehce zmanipulovat, a nemají politické schopnosti pro rozlišování mezi legitimní politickou debatou a demagogií, je zapotřebí cenzury. Z amerického hlediska je takový postoj znepokojujícím způsobem elitářský, nemluvě o tom, že se dá argumentovat, že je to porušení lidských práv.
Po ukončení přednášky představitele Amerického svazu pro občanské svobody byl věnován čas dotazům z publika. Čekal, jsem, že se někdo zeptá, co si myslí Americký svaz pro občanské svobody o stíhání Miroslava Sládka. K mému velkému překvapení se na to nikdo nezeptal. Jak je možné, že to nebyla první věc, na kterou se nutně museli zeptat?
Nakonec jsem se o stíhání Miroslava Sládka zmínil v diskusi sám, a ukázalo se, že jsem o tom musel promluvit dvakrát, než začaly osoby u předsednického stolu chápat, proč je ta otázka relevantní.
Jak si začali přítomní uvědomovat, že má Americký svaz pro občanské svobody radikálně odlišné názory na svobodu projevu, než jaké zastávají oni, civěli na to s obrovským překvapením: "Vy snad chcete říci, že v Americe by vaše organizace, Americký svaz pro občanské svobody, někoho jako Sládka hájila?"
Ano. Podle americké ústavy, absolutně, bezpochyby.
Teď byla zase řada na mně, abych byl hluboce překvapen zjevným šokem, který utrpěli přítomní v místnosti. Konec konců, byli to vzdělaní a inteligentní lidé, zabývající se obranou lidských práv. Přece snad museli vědět, že svoboda projevu je snad nejdůležitějším rysem lidských práv a demokracie?
Některá lidská práva mohou být špatně dodržována a přesto ještě může fungovat demokracie, ale bez ničím neomezované svobody projevu nemůže demokracie existovat.
To neznamená, že nejsou v Americe lidé, kteří by argumentovali, že by se měl Sládek stíhat na základě skupinové pomluvy nebo na základě projevů nenávisti (i když pravděpodobnost úspěchu by byla neobyčejně malá).
Je zcela zjevné, že je nutno si uvědomit, že Česká republika, jako jiné evropské země, má jinou historii než Spojené státy. Zažila totalitní režimy a právem se obává fašismu. Tyto obavy však ve Spojených státech tak silně nerezonují. Tedy nejen Česká republika, ale i mnohé jiné evropské země by netolerovaly tak neomezeně svobodné vyjadřování, jaké existuje ve Spojených státech.
Když to však dáme stranou, přesto se mi zdálo nepochopitelné, jak je možné, že stíhání Miroslava Sládka jen za veřejný projev zanechalo intelektuály a aktivisty věnující se obraně lidských práv naprosto chladnými.
Bylo až trapně zjevné, že většinu přítomných v sále ani vůbec nenapadlo, že by bylo záhodno o Sládkově případě třeba jen vzdáleně uvažovat jako o otázce lidských práv. Namísto toho převažoval postoj: "Sládek je odporná osoba. Zase jednou překročil hranice slušnosti a je tedy trestně stíhán. Kde je problém?"
Ve Spojených státech by byla reakce organizací zabývající se obranou lidských práv na potlačení veřejného projevuz radikálně odlišná. Nevládní organizace by se předháněly v úsilí hájit Sládka u soudu. Hájili by ho nejlepší právníci v zemi, protože by šlo o soudní případ, jímž si lze vytvořit velkou právnickou pověst, anebo si ji alespoň posílit. Lidé by chtěli Sládka hájit nikoliv jako jednotlivce, ale protože by byli schopni abstrahovat od konkrétní osoby a vnímat obecnou otázku a její relevantnost pro věc lidských práv.
Představou, že by měla být hájena osoba, kterou mnozí považují za nepřijatelnou, se přítomní dosud nikdy nezabývali. Některé z nich to však nyní přece jen zaujalo. Pro jiné to byla i nadále znepokojující myšlenka. Nakonec řekl vedoucí představitel jedné konkrétní české nevládní organizace, že přece není možné zaujmout postavení, které je "útokem na zdravý rozum".
Tato poznámka mě znepokojila. Čím déle o ní přemýšlím, tím více jsem přesvědčen, že odráží hluboké neporozumění řádné role nevládních organizací. Ty musejí být agresívními zastánci kontroverzních a často nepopulárních myšlenek i osob.
Účelem moderní a efektivní nevládní organizace nemůže být bránit společenský (majoritní) konsensus. Právě naopak, účelem nevládních organizací je podporovat obecně nepřijímané, menšinové názory. Neznamená to, že by konvenčně přijímané názory nebyly pro společnost důležité. Jde o to, že ve většině případů nepotřebují být všeobecně přijímané názory veřejně bráněny.
Historicky bylo podle všeobecně přijímaného "zdravého rozumu" správné, že někteří lidé se rodili jako lordi, jiní jako otroci. Konvenční představy kdysi diktovaly, že někteří lidé se rodili jako otrokáři, jiní jako otroci. V Americe do roku 1954 diktoval "zdravý rozum", že je přijatelné, aby byli běloši a černoši vzděláváni v oddělených školách. Až do Zákona o občanských právech z roku 1964 diktoval "zdravý rozum" v mnoha jižních státech USA, aby existoval systém apartheidu, který skoro ve všech sférách života odděloval černochy od bělochů. Až do roku 1973 diktoval v mnoha amerických státech "zdravý rozum", že těhotná žena měla povinnost porodit své dítě, bez ohledu na okolnosti, za nichž otěhotněla, nebo na zdravotní rizika. "Zdravý rozum" také diktoval, že ženy neměly skoro žádná práva na pracovišti. Konvenční, obecně přijímané představy nejsou nutně vždycky správné. Konvenční představy také občas protiřečí lidským právům. Dokonce lze říci, že pokaždé, kdy bylo dosaženo významného vítězství v oblasti lidských práv, bylo to proto, že prohrály a musely ustoupit konvenční představy, to co "dá rozum".
Dá se spravedlivě konstatovat, že obhájci svobody projevu ve Spojených státech patří do dvou kategorií. Příslušníci jedné kategorie považují za vysoce potřebné bránit neomezené právo na svobodu projevu, protože svobodná debata a výměna názorů je nutností pro řádné fungující demokracii.
Jednotlivci a skupiny, kteří jsou ochotni útočit na "zdravý rozum", právě využívají tohoto druhu svobodného projevu a demokratických práv. Ještě důraznější názor na svobodu projevu je ten, který argumentuje, že svoboda projevu pochází z tzv. přirozených práv, ze zákona, daného jaksi Bohem, který je daleko širší a obecnější, než je aréna politické činnosti. Podle této teorie je právo říci veřejně, cokoliv člověk chce, životně důležité pro jeho duševní zdraví a pro to, aby si zachoval podstatu své lidskosti.
Tento druhý názor, dá se říci, je názorem těch, kteří se podíleli na občanské společnosti koloniální Ameriky. Neomezovali se na politické projevy. Prostě se scházeli, kde to šlo, a hovořili, jak chtěli. Nečekali na povolení od vlády nebo od nějaké instituce.
Podle této teorie svobody projevu má právo umělec, jehož dílo je údajně pornografické, na stejnou ústavní ochranu, jako politický mluvčí či stoupenec nějaké strany.
Jaká je tedy teorie svobody projevu, jakou praktikuje většina českých nevládních organizací? Zdá se, že žádnou teorii nemají. Není to jen otázka zájmu. Důkazem je, že žádná česká nevládní organizace se nerozhodla Sládka hájit ani se dokonce veřejně vyjádřit k této kontroverzi.
České nevládní organizace, jak se zdá, nemají zájem o prosazování svobody projevu. Namísto toho, aby existující politický systém kritizovaly a hledaly v něm chyby, uzavírají s ním spiklenecké srozumění. Nehrají tu roli, jakou by měly mít při rozvíjení občanské společnosti v postkomunistické zemi.
Ale Andrew Stroehlein k tomu dodává: Argument se Sládkem je platný, ale autor zaměňuje nevládní organizace a svobodu projevu. Přece mohou existovat nevládní organizace, které jsou proti svobodě. Americký svaz pro občanské svobody je jen jedna nevládní organizace, ne všechny.
