Zajímavé chyby v Saxonbergově analýze možností ČSSD
Šance ČSSD je v tom, že zprůhlední to, co dělala ODS když byla u moci,
respektive jak vláda pod vedením Klause naložila se státním majetkem.
Saxonbergův rozbor
možností ČSSD trpí stejnými neduhy, jako ty předcházející. Nicméně není
bez zajímavosti článkem projít, protože hlavně to, co zůstává mezi řádky,
jistě stojí za diskusi. Vstupuji tedy řadou poznámek znovu do diskuse.
Saxonberg píše:
Poprvé v historii České republiky a Československa převzala moc úplně
sociálně demokratická vláda. Paradoxně k tomu došlo v době, kdy prochází
sociálně demokratické hnutí svou nejvetší ideologickou krizí ve své
historii, i když zároveň mají nyní sociálně demokratické strany své
největší volební úspěchy. Drtivá většina zemí Evropské unie má nyní
sociálně demokratické ministerské předsedy a ve 13 z 15 členských zemí EU
zastávají sociálně demokratické strany funkce ve vládě. Dosud však nevznikl
žadný nový sociálně demokratický model, který by nahradil model "staré
levice". Vzniká otázka: bude se ČSSD vracet k myšlenkám staré levice v
modifikované formě, anebo se otevře "modernějším" alternativám?
Saxonberg bohužel nevysvětluje, proč se voliči obracejí k sociálně
demokratickým vládám ani to, proč tyto strany mají problémy s "modernizací"
svých programů. V podstatě to ani udělat nemohl, protože opomíjí několik
významných faktorů, které mají velký, ne-li rozhodující vliv na to, co se
ve světě (a nejen politických stran) děje.
Domnívám se, že současný stav věcí souvisí s prolínáním ekonomického cyklu
(oživení - stagnace - oživení) a podobného cyklu v oblasti rozdělování
bohatství. Přesněji řečeno, s tím, v jaké fázi obou cyklů se daná část světa
zrovna nachází.
Pro pochopení změn na politické scéně lze použít (velmi zjednodušený) model
dvou základních koncepcí - ochrany bohatství a jeho přerozdělení.
Přerozdělení bohatství mělo být dosaženo zdaněním (viz například velmi
progresivní daňový systém ve Švédsku) a převedením klíčových odvětví
ekonomiky pod státní kontrolu. V extrémních případech (komunistické státy)
byl vyhlášen program zlikvidování "příživnické buržoasie" jako třídy s
důsledky, které jsou všeobecně známy.
Sociální demokracie v Evropě měly se svými programy úspěch do sedmdesátých
let. Pak přišla naftová krize, vlna inflace a zjištění, že státem
kontrolované podniky jsou dvojsečnou zbraní. V době konjunktury slouží
dobře, v době stagnace se stávají politickou přítěží (rušení podniků a
propouštění zaměstnanců lze politikům otlouct o hlavu).
Sociálně
demokratické strany měly potíže s financováním svých programů, byly v
defensivě a moci se dostaly v řadě států pravicové strany, které razily
přístup opačný, to je privatizaci. Současně do své strategie zabudovaly
koncept (určený pro komunistické země, ale ne nezbytně pro kapitalistické
země v Asii nebo Jižní Americe), že lidská práva jsou nedílně svázaná se
soukromým podnikáním. Druhým pilířem byla diskreditace státem řízené
ekonomiky a verbální útok na sociální programy (v praxi si na ně nedovolí
nikdo moc sáhnout).
Jak známo ekonomické cykly jsou vcelku nezávislé na tom, kdo zrovna vládne
(v době krize na přelomu 90. let byly ve většině rozvinutých zemí pravicové
vlády) a tak kdo má štěstí, že přejde z opozice k moci na počátku
vzestupné fáze, může pár let spojovat ekonomický růst se svým programem.
V období "thatcherismu" došlo k masové privatizaci a s ní v podstatě k
likvidaci podstatné složky původního programu levice.
Pravicové strany vlastně paradoxně těžily ze stavu, který pro ně vytvořili
jejich levicoví předchůdci. Měly co privatizovat, a protože privatizaci
doprovázely ódy těch, kteří přebírali veřejný sektor do svého opatrování,
zdálo se, že je konečně všechno tak, jak má být.
Pak nadšení opadlo, zvlášť když volič zjistil, že na tom není lépe než
dřív. Současně s tím pravice zjistila překvapující věc: privatizací a
deregulací oslabila nejen levicového protivníka, ale i sebe, takže se často
nemá o co opřít ve chvíli, kdy se na scéně se objeví soukromý sektor s
chováním vyděrače: "Dejte nám to či ono, jinak se vám přemístíme jinam -
to víte musíme být schopni soutěže, bla, bla, bla."
Obrazně řečeno, v politickém ringu se sice do sebe stále vzájemně strefují
(oslabené) politické strany, ale jejich vítězství jsou Pyrrhova, protože do
hry zasahují lidé, jejichž postavení (mezi horními několika desítkami) jim
otevírá zadní vrátka do center politické moci. Tito lidé mají mohou
tvarovat scénu podle svých představ. Mají peníze, vliv a kontrolují
značnou část masových medií.
K nim přistupují v podstatě anonymní globální investoři, kteří přelévají
kapitál po světě tak rychle, že mohou, pokud jim znervoznějí počítače,
rozvrátit přes noc jakoukoli ekonomiku (snad kromě USA). Globální ekonomika
vnesla do původního politického systému chaos a v jeho rámci ztrátu jistot
střední třídy (middle class), která tvoří rozhodující část voličů.
Není divu, že se všechny politické strany pohybují ode zdi ke zdi a
neschopné přijmout zásadní politický program, se uchylují ke slibům, které
jsou si velmi podobné (zlepšení zaměstnanosti, zdravotní péče a vzdělání).
Vágní programy vedou ke zvýšené váhavosti voličů, protože není čeho se
chytit. Tato situace pak vede buď k rezignaci na volby vůbec, nebo k
oportunistickému hlasování pro toho, kdo slibuje víc, nebo se od něj dá
čekat, že příliš nezkazí.
Protože v ekonomice vládne nejistota a současně je cyklus rozdělování
bohatství ve fázi, kdy, jak často používaný bonmot praví, bohatší se
stávají ještě bohatšími a chudí ještě chudšími, volič se obrací k
alternativě, kterou často je oslabená sociální demokracie.
Domnívám se, že toto je situace z níž je třeba odvodit chování politických
stran. Staré nálepky jsou v nové situaci nepoužitelné. Saxonberg
například píše:
V této otázce (stimulace ekonomiky poznámka JJ) se ČSSD profiluje jako
umírněná keynesovská strana. Chce udržovat relativně malý rozpočtový
deficit.
Nedovedu si představit, že by se v současném světě chtěla jakákoli strana
takto profilovat. ČSSD nic jiného nezbývá, protože tak zdědila zem po
Klausovi a Tošovském. Není blíže pravdě, že Zemanova vláda byla nucena
navrhnout schodkový rozpočet a že se zoufale snaží snaží, aby schodek byl
co nejmenší?
Mimochodem konservativní (chcete-li pravicová) vláda v Ontariu udržuje
schodkový rozpočet, protože si musí půjčovat peníze, aby mohla splnit
předvolební slib o snížení daní. Naopak sociálně demokratická vláda v
Saskatchevanu má už několik let naprosto neteoreticky vyrovnaný rozpočet.
Další Saxonbergův výrok odráží sterilitu současných politických systémů
(nejen v ČR):
"Pokud je pravdive tvrzeni opozice, ze bude rozpoctovy schodek ve
skutecnosti daleko vyssi, mohla by se CSSD dostat do velmi vazne situace.
Do tohoto stavu ji uvrtá ODS, když bude chtít."
Saxonberg má nepochybně pravdu - ODS to může udělat a taky udělá, jakmile
to pro ni bude výhodné. Kdyby fungovaly sdělovací prostředky a kdyby ČSSD
byla ochotna za věcí jít, pak je velmi pravděpodobné, že by ODS byla brzo
pouhou kapitolou v učebnicích dějepisu, které by si mnozí její členové
četli u soudu nebo v base. Jenže místo rasantního odhalování podvodů,
které ČSSD slíbila, nastává smír, protože dvě nejmocnější strany vidí šanci
dostat od válu nepohodlný zbytek.
Saxonberg ve svém článku operuje s pojmy "stará" a "nová" levice, aniž by
vysvětlil koho, kde a kdy má na mysli. Příklady, které uvádí ohledně toho,
čím by se měla "nová" sociální demokracie - a potažmo ČSSD - zabývat, jsou
příliš odtržené od reality. Lze to doložit dalšími citáty z jeho článku:
Zejména důležité je podle ní (tedy nové levice, poznámka JJ) ničení
životního prostředí, vztahy mezi pohlavími a diskriminace menšin.
Tyto body si dá do programu velmi ochotně jakákoli strana (kromě rovnosti
homosexuálů). Jejich nedodržení se dá lehce zdůvodnit poukazem na jeho
náklady. Žádný z nich však není dostatečně nosný, aby mohl sloužit jako
protiargument proti tvrzení pravice, že jen ona ví, jak zajistit ekonomický
růst.
I kdyz nová levice souhlasila se starou levicí, že volný trh vede k
nadvládě zaměstnavatelů nad zaměstnanci, argumentovala, že cestou k
osvobození je více účastnické demokracie, nikoliv státní řízení. Tak se
dává přednost zaměstnaneckému vlastnictví akcií, vlivu zaměstnanců na
řízení podniků, družstevních firem a kodeterminačním zákonům o sdílení moci
v soukromých podnicích před státním vlastnictvím a ústředním plánováním.
Nevím jak v Evropě, ale v Severní Americe není o sdílení moci ze
strany zaměstnavatelů zájem. Je velmi těžké představit si, že by
vlastnicví akcií zaměstnanci mělo v globální ekonomice nějaký větší efekt
na zachování podniků při životě.
Pokud jde o ústřední plánování, pak by jistě bylo zajímavé srovnat v tomto
směru státní a soukromý sektor. Velké korporace, jejichž produkce svým
rozsahem odpovídá ekonomice menšího státu, se jistě neobejdou bez svých
"korporačních plánovacích komisí". Že se jim to vždy nedaří, dokazuje
například Boeing, který bude během dvou let propouštět skoro padesát tisíc
zaměstnanců, protože nedokázal odhadnout vývoj a přizpůsobit mu vlastní
plánování. Je ovšem pravda, že se tento nezdar nevykazuje jako neschopnost
vlády (tak by tomu bylo v případě státního podniku). Tak to přece v tržní
ekonomice chodí.
Ve veřejném sektoru potřebuje mít moderní, dobře vzdělaný občan větší
možnost výběru a vlivu napřiklad, k jakému lékaři chce chodit. Vzhledem k
tomu, že nová levice podporuje účastnickou demokracii, stavěla se vstřicně
k požadavkům východoevropských disidentů, aby vznikla občanská společnost s
aktivními občany.
Tyto dvě věty k sobě slepil Saxonberg, ne já. Volba lékaře moderním
občanem je argument, jímž například republikáni v USA zabili Clintonův plán
na zdravotní pojištění pro všechny občany. Nejde tedy o nápad nové
levice. Cílem moderního státu by mělo být, aby každý občan nalezl
přiměřenou zdravotní péči (včetně prevence), když ji potřebuje.
Pokud jde o účastnickou demokracii, je otázka, zda demokracie nějaké
přívlastky potřebuje. Podle mého názoru jde o zavádějící termín, který,
pokud mu dobře rozumím, občanovi naznačuje, že když se dá s tím či oním
sousedem do spolku, může tak nějak koexistovat s mocí, a to tak, že on ji a ona
jeho nebude příliš brát na vědomí.
V mnoha otázkách zůstává ČSSD připoutána ke staré levici. Její plány stavět
jaderné elektrárny jsou typickym prikladem. ( Š) Jaderna energie patri k
tradici "stare levice", stejne jako jeji centralismus. Je to
nejcentralizovanejsi a nejvice kapitalove intenzivni forma vyroby energie.
Je to take druh vyroby energie, ktery vytvari nejmensi pocet pracovnich
prilezitosti v pomeru k investovanym financnim prostredkum. Temer vsechny
druhy jinych statnich investic by vytvorily daleko vetsi mnozstvi
pracovnich prilezitosti za stejne penize.
Tuto pasáž, z níž čouhá politika jako sláma z bot, je těžké brát seriózně.
Jaderné elektrárny stavěla jak levice, tak pravice a to jednak kvůli
plutoniu pro jaderné zbraně, a pak kvůli pokrytí spotřeby energetické
energie. Steven Saxonberg se mnou bude jistě souhlasit, že dobové vlády v
USA a Kanadě, které rozhodovaly o jaderném programu svých zemí, lze jen
těžko označit za "staro" levicové. Pokud jde o Ontario, nízká a stabilní
cena elektrické energie (pocházející ze 40 procent z jaderných elektráren)
je jedním z faktorů, které přitahují výrobce do této provincie.
Příští generace by mohly vzpomínat na rozhodnutí stavět jaderné elektrárny
jako na největši zločin tohoto století.
Pokud by historii století tvořily jen jaderné elektrárny, tak by se na
"zločinné století" mohlo vzpomínat v tom nejlepším. Dvě světové války, to
samozřejmě kazí, ale předčit je mohou jaderné zbraně, pokud se najde
dostatek idiotů, kteří ukryti v bunkrech, zmáčknou knoflík.
Zeman se take naprosto nezajímá o otázka vztahu mezi pohlavími. Příkladem
je, že se rozhodl nejmenovat do své vlády žádné ženy.
Toto konstatování je velmi povrchní. Od politologa by člověk čekal víc.
Zeman nejmenoval žádnou ženu do vlády, protože třeba žádnou vhodnou nemá,
nebo to pro voliče není důležité. Společnosti, kde se hodnotí víc to, co
je pod čepicí než pod spodním prádlem, na tom jsou vždycky líp.
(Zeman) se příliš nezajímá o otázky menšin, jako je zlepšování životních
podmínek pro Romy, i když alespoň podpořil zákon, zakazující skinheady.
Avšak i tento zákon se zabývá spiše důsledky než příčinami problému.
Není jasné, zda Saxonberg míní Zemana jako předsedu vlády nebo strany.
Zeman jako premiér zdědil problém, který, ať již z jakýchkoli důvodů,
neřešil ani Klaus ani Tošovský (Je možné, že kradoucí Romové dobře
odváděli pozornost od kradoucích bílých.) Teprve mezinárodní skandál s
emigrací Romů do Kanady a Velké Británie posunul problém do zorného úhlu
stratégů jednotlivých stran.
Saxonberg se dále zmiňuje o osudu novozélandských labouristů a švédských
sociálních demokratů, kteří se posunuli vpravo a tím buď o moc přišli nebo
nebo se oslabili. Jenže zase nevysvětluje, proč k tomu došlo a pod jakým
tlakem k posunu došlo.
Pokud jde o ČSSD, vidí Saxonberg její perspektivu v tom, že vytvoří, podle
Schroederova vzoru, jakousi českou verzi "nového středu" a bude se
profilovat v neekonomických oblastech.
To je očividný nesmysl. ČSSD
musí mít svoji ekonomickou politiku a musí ji formulovat tak, aby
nevzbudila odpor u věřitelů a investorů.
Vzhledem k objektivním podmínkám,
v nichž Česká republika existuje, nelze předpokládat, že by se přístup ČSSD
a ODS mohl nějak podstatněji lišit.
Šance ČSSD je v tom, že zprůhlední to, co dělala ODS když byla u moci,
respektive jak vláda pod vedením Klause naložila se státním majetkem.
Pokud zpráva o stavu repubilky prokáže to, co stejně každý ví, pak je dalším
krokem zrušení smlouvy s ODS - právě na základě zjištěného stavu věcí.
Problém tohoto kroku je v tom, že ČSSD bude jen těžko dokazovat, že řadu
věcí nevěděla již dávno. Pokud se ČSSD podaří přesvědčit společnost, že je
schopna vládnout otevřeně a zodpovědně, pak nebude mít problém ona, ale
pravice, která se bude muset distancovat od zkompromitované ODS.
Pozoruhodná je Saxonbergova exkurse do vztahu mezi pohlavími a rodinných
záležitostí. Začnu u feminismu. Důvod, proč jsou Češi velmi skeptičtí k
západnímu feminismu je v tom, že se potýká s problémy, které v české
společnosti prakticky neexistovaly.
Troufám si tvrdit, že v základních
prvcích soužití vládla rovnost a že Češky nebyly žádné uťápnuté slepice.
Jestli se najednou v Čechách objevily západní feministky a začaly svoje
protějšky přesvědčovat o tom, že není možné, aby neměly stejné problémy
jako ony, pak je dost pravděpodobné, že se nesetkají s velkým úspěchem.
Pokud jde o rodinu, základním problémem byl vždy nedostatek bytů, hlavně ve
velkých městech. Naopak lékařská péče, délka mateřské dovolené a
dostupnost jeslí a mateřských škol jsou věci, o kterých se v mnoha zemích
pouze mluví. Saxonberg se zmiňuje o politice Klausovy vlády (neboť zde je
podle něj oblast, kde může ČSSD vzniknout):
Klaus byl presvedcen, ze prilis mnoho zen chodi do zamestnani a chtel je
povzbuzovat, aby zustaly doma. Zlikvidoval dotace pro skolky a prodlouzil
obdobi rozsirene materske dovolene. Jeho vlada take zpusobila, ze je
obtizne, aby muzi sli na "otcovskou" dovolenou (tj. podileli se na
vychovavani malych deti) a zajistil, aby byly socialni davky pro
rodicovskou dovolenou v dobe, kdy jsou deti male, tak nizke, aby jen malo
muzu projevilo zajem uplatnit sva prava starat se o sve deti. Pokud maji
rodiny nizke prijmy a pokud ve vetsine rodin muzi vydelavaji vice nez zeny,
vetsina muzu nebude schopna dovolit si jit na rodicovskou dovolenou,
jestlize nedostanou dostatecnou nahradu za plat, o ktery v te dobe prijdou.
Zase chybí vysvětlení, proč to Klaus dělal a jestli ČSSD může dělat něco
jiného. Omezení dotací pro školky a sociálních dávek je v souladu s
trendem omezovat sociální programy. Dlouhá mateřská (otcovská) dovolená
je možná jen tehdy, má-li stát na program peníze, podniky si mohou dovolit
zaměstnance postrádat nebo je nezaměstnanost tak nízká, že dotyčný člověk
snadno získá srovnatelné místo. Lze jen těžko předpokládat, že tyto
podmínky v ČR teď existují.
Závěrem bych ještě chtěl poznamenat, že strany, jimž nehrozí, že by se snad
v dohledné době dostaly k moci, budou překypovat nápady jak na ekonomiku,
životní prostředí a Romy. Nepřikládal bych tomu takovou důležitost jako
Steven Saxonberg.
