pondělí 14. prosince

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Smetana v Británii:
  • Prodaná nevěsta v Sadler's Wells: Britský deník si všímá, že je námětem Prodané nevěsty podvod Hrabal v Británii:
  • Nový anglický překlad Tanečních hodin pro starší a pokročilé - geniální dílo (Guardian) ČSSD v kontextu světové politiky:
  • Zajímavé chyby v Saxonbergově analýze možností ČSSD (Jiří Jírovec) Pinochet:
  • Generál má pravdu, argumentuje Independent on Sunday
  • Hrůza a úžas nad Čulíkovou poznámkou (Jaroslav Teplý) Počítače:
  • Počítače a rok 2000: vládní agentura upozorňuje Brity, aby si koncem příštího roku nakoupili do zásoby potraviny alespoň na čtrnáct dní
  • Počítačový věk ohrožuje archívy Sdělovací prostředky:
  • Nový formát pro britské televizní zpravodajství - Neměla by ČT znovu začít přestavovat studio Událostí, tentokrát aby se skutečně přizpůsobilo nejnovějšímu vývoji?
  • Krize v BBC Radio 4 Reakce:
  • Reakce na článek Andrewa Stroehleina "Jak se argumentuje písemně" (ML., DS, PK, Jindřich Pařík)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Zajímavé chyby v Saxonbergově analýze možností ČSSD

    Jiří Jírovec

    Šance ČSSD je v tom, že zprůhlední to, co dělala ODS když byla u moci, respektive jak vláda pod vedením Klause naložila se státním majetkem.

    Saxonbergův rozbor možností ČSSD trpí stejnými neduhy, jako ty předcházející. Nicméně není bez zajímavosti článkem projít, protože hlavně to, co zůstává mezi řádky, jistě stojí za diskusi. Vstupuji tedy řadou poznámek znovu do diskuse. Saxonberg píše:

    Poprvé v historii České republiky a Československa převzala moc úplně sociálně demokratická vláda. Paradoxně k tomu došlo v době, kdy prochází sociálně demokratické hnutí svou nejvetší ideologickou krizí ve své historii, i když zároveň mají nyní sociálně demokratické strany své největší volební úspěchy. Drtivá většina zemí Evropské unie má nyní sociálně demokratické ministerské předsedy a ve 13 z 15 členských zemí EU zastávají sociálně demokratické strany funkce ve vládě. Dosud však nevznikl žadný nový sociálně demokratický model, který by nahradil model "staré levice". Vzniká otázka: bude se ČSSD vracet k myšlenkám staré levice v modifikované formě, anebo se otevře "modernějším" alternativám?

    Saxonberg bohužel nevysvětluje, proč se voliči obracejí k sociálně demokratickým vládám ani to, proč tyto strany mají problémy s "modernizací" svých programů. V podstatě to ani udělat nemohl, protože opomíjí několik významných faktorů, které mají velký, ne-li rozhodující vliv na to, co se ve světě (a nejen politických stran) děje.

    Domnívám se, že současný stav věcí souvisí s prolínáním ekonomického cyklu (oživení - stagnace - oživení) a podobného cyklu v oblasti rozdělování bohatství. Přesněji řečeno, s tím, v jaké fázi obou cyklů se daná část světa zrovna nachází.

    Pro pochopení změn na politické scéně lze použít (velmi zjednodušený) model dvou základních koncepcí - ochrany bohatství a jeho přerozdělení.

    Přerozdělení bohatství mělo být dosaženo zdaněním (viz například velmi progresivní daňový systém ve Švédsku) a převedením klíčových odvětví ekonomiky pod státní kontrolu. V extrémních případech (komunistické státy) byl vyhlášen program zlikvidování "příživnické buržoasie" jako třídy s důsledky, které jsou všeobecně známy.

    Sociální demokracie v Evropě měly se svými programy úspěch do sedmdesátých let. Pak přišla naftová krize, vlna inflace a zjištění, že státem kontrolované podniky jsou dvojsečnou zbraní. V době konjunktury slouží dobře, v době stagnace se stávají politickou přítěží (rušení podniků a propouštění zaměstnanců lze politikům otlouct o hlavu).

    Sociálně demokratické strany měly potíže s financováním svých programů, byly v defensivě a moci se dostaly v řadě států pravicové strany, které razily přístup opačný, to je privatizaci. Současně do své strategie zabudovaly koncept (určený pro komunistické země, ale ne nezbytně pro kapitalistické země v Asii nebo Jižní Americe), že lidská práva jsou nedílně svázaná se soukromým podnikáním. Druhým pilířem byla diskreditace státem řízené ekonomiky a verbální útok na sociální programy (v praxi si na ně nedovolí nikdo moc sáhnout).

    Jak známo ekonomické cykly jsou vcelku nezávislé na tom, kdo zrovna vládne (v době krize na přelomu 90. let byly ve většině rozvinutých zemí pravicové vlády) a tak kdo má štěstí, že přejde z opozice k moci na počátku vzestupné fáze, může pár let spojovat ekonomický růst se svým programem.

    V období "thatcherismu" došlo k masové privatizaci a s ní v podstatě k likvidaci podstatné složky původního programu levice.

    Pravicové strany vlastně paradoxně těžily ze stavu, který pro ně vytvořili jejich levicoví předchůdci. Měly co privatizovat, a protože privatizaci doprovázely ódy těch, kteří přebírali veřejný sektor do svého opatrování, zdálo se, že je konečně všechno tak, jak má být.

    Pak nadšení opadlo, zvlášť když volič zjistil, že na tom není lépe než dřív. Současně s tím pravice zjistila překvapující věc: privatizací a deregulací oslabila nejen levicového protivníka, ale i sebe, takže se často nemá o co opřít ve chvíli, kdy se na scéně se objeví soukromý sektor s chováním vyděrače: "Dejte nám to či ono, jinak se vám přemístíme jinam - to víte musíme být schopni soutěže, bla, bla, bla."

    Obrazně řečeno, v politickém ringu se sice do sebe stále vzájemně strefují (oslabené) politické strany, ale jejich vítězství jsou Pyrrhova, protože do hry zasahují lidé, jejichž postavení (mezi horními několika desítkami) jim otevírá zadní vrátka do center politické moci. Tito lidé mají mohou tvarovat scénu podle svých představ. Mají peníze, vliv a kontrolují značnou část masových medií.

    K nim přistupují v podstatě anonymní globální investoři, kteří přelévají kapitál po světě tak rychle, že mohou, pokud jim znervoznějí počítače, rozvrátit přes noc jakoukoli ekonomiku (snad kromě USA). Globální ekonomika vnesla do původního politického systému chaos a v jeho rámci ztrátu jistot střední třídy (middle class), která tvoří rozhodující část voličů.

    Není divu, že se všechny politické strany pohybují ode zdi ke zdi a neschopné přijmout zásadní politický program, se uchylují ke slibům, které jsou si velmi podobné (zlepšení zaměstnanosti, zdravotní péče a vzdělání). Vágní programy vedou ke zvýšené váhavosti voličů, protože není čeho se chytit. Tato situace pak vede buď k rezignaci na volby vůbec, nebo k oportunistickému hlasování pro toho, kdo slibuje víc, nebo se od něj dá čekat, že příliš nezkazí. Protože v ekonomice vládne nejistota a současně je cyklus rozdělování bohatství ve fázi, kdy, jak často používaný bonmot praví, bohatší se stávají ještě bohatšími a chudí ještě chudšími, volič se obrací k alternativě, kterou často je oslabená sociální demokracie.

    Domnívám se, že toto je situace z níž je třeba odvodit chování politických stran. Staré nálepky jsou v nové situaci nepoužitelné. Saxonberg například píše:

    V této otázce (stimulace ekonomiky poznámka JJ) se ČSSD profiluje jako umírněná keynesovská strana. Chce udržovat relativně malý rozpočtový deficit.

    Nedovedu si představit, že by se v současném světě chtěla jakákoli strana takto profilovat. ČSSD nic jiného nezbývá, protože tak zdědila zem po Klausovi a Tošovském. Není blíže pravdě, že Zemanova vláda byla nucena navrhnout schodkový rozpočet a že se zoufale snaží snaží, aby schodek byl co nejmenší?

    Mimochodem konservativní (chcete-li pravicová) vláda v Ontariu udržuje schodkový rozpočet, protože si musí půjčovat peníze, aby mohla splnit předvolební slib o snížení daní. Naopak sociálně demokratická vláda v Saskatchevanu má už několik let naprosto neteoreticky vyrovnaný rozpočet.

    Další Saxonbergův výrok odráží sterilitu současných politických systémů (nejen v ČR): "Pokud je pravdive tvrzeni opozice, ze bude rozpoctovy schodek ve skutecnosti daleko vyssi, mohla by se CSSD dostat do velmi vazne situace. Do tohoto stavu ji uvrtá ODS, když bude chtít."

    Saxonberg má nepochybně pravdu - ODS to může udělat a taky udělá, jakmile to pro ni bude výhodné. Kdyby fungovaly sdělovací prostředky a kdyby ČSSD byla ochotna za věcí jít, pak je velmi pravděpodobné, že by ODS byla brzo pouhou kapitolou v učebnicích dějepisu, které by si mnozí její členové četli u soudu nebo v base. Jenže místo rasantního odhalování podvodů, které ČSSD slíbila, nastává smír, protože dvě nejmocnější strany vidí šanci dostat od válu nepohodlný zbytek.

    Saxonberg ve svém článku operuje s pojmy "stará" a "nová" levice, aniž by vysvětlil koho, kde a kdy má na mysli. Příklady, které uvádí ohledně toho, čím by se měla "nová" sociální demokracie - a potažmo ČSSD - zabývat, jsou příliš odtržené od reality. Lze to doložit dalšími citáty z jeho článku:

    Zejména důležité je podle ní (tedy nové levice, poznámka JJ) ničení životního prostředí, vztahy mezi pohlavími a diskriminace menšin.

    Tyto body si dá do programu velmi ochotně jakákoli strana (kromě rovnosti homosexuálů). Jejich nedodržení se dá lehce zdůvodnit poukazem na jeho náklady. Žádný z nich však není dostatečně nosný, aby mohl sloužit jako protiargument proti tvrzení pravice, že jen ona ví, jak zajistit ekonomický růst.

    I kdyz nová levice souhlasila se starou levicí, že volný trh vede k nadvládě zaměstnavatelů nad zaměstnanci, argumentovala, že cestou k osvobození je více účastnické demokracie, nikoliv státní řízení. Tak se dává přednost zaměstnaneckému vlastnictví akcií, vlivu zaměstnanců na řízení podniků, družstevních firem a kodeterminačním zákonům o sdílení moci v soukromých podnicích před státním vlastnictvím a ústředním plánováním.

    Nevím jak v Evropě, ale v Severní Americe není o sdílení moci ze strany zaměstnavatelů zájem. Je velmi těžké představit si, že by vlastnicví akcií zaměstnanci mělo v globální ekonomice nějaký větší efekt na zachování podniků při životě.

    Pokud jde o ústřední plánování, pak by jistě bylo zajímavé srovnat v tomto směru státní a soukromý sektor. Velké korporace, jejichž produkce svým rozsahem odpovídá ekonomice menšího státu, se jistě neobejdou bez svých "korporačních plánovacích komisí". Že se jim to vždy nedaří, dokazuje například Boeing, který bude během dvou let propouštět skoro padesát tisíc zaměstnanců, protože nedokázal odhadnout vývoj a přizpůsobit mu vlastní plánování. Je ovšem pravda, že se tento nezdar nevykazuje jako neschopnost vlády (tak by tomu bylo v případě státního podniku). Tak to přece v tržní ekonomice chodí.

    Ve veřejném sektoru potřebuje mít moderní, dobře vzdělaný občan větší možnost výběru a vlivu napřiklad, k jakému lékaři chce chodit. Vzhledem k tomu, že nová levice podporuje účastnickou demokracii, stavěla se vstřicně k požadavkům východoevropských disidentů, aby vznikla občanská společnost s aktivními občany.

    Tyto dvě věty k sobě slepil Saxonberg, ne já. Volba lékaře moderním občanem je argument, jímž například republikáni v USA zabili Clintonův plán na zdravotní pojištění pro všechny občany. Nejde tedy o nápad nové levice. Cílem moderního státu by mělo být, aby každý občan nalezl přiměřenou zdravotní péči (včetně prevence), když ji potřebuje.

    Pokud jde o účastnickou demokracii, je otázka, zda demokracie nějaké přívlastky potřebuje. Podle mého názoru jde o zavádějící termín, který, pokud mu dobře rozumím, občanovi naznačuje, že když se dá s tím či oním sousedem do spolku, může tak nějak koexistovat s mocí, a to tak, že on ji a ona jeho nebude příliš brát na vědomí.

    V mnoha otázkách zůstává ČSSD připoutána ke staré levici. Její plány stavět jaderné elektrárny jsou typickym prikladem. ( Š) Jaderna energie patri k tradici "stare levice", stejne jako jeji centralismus. Je to nejcentralizovanejsi a nejvice kapitalove intenzivni forma vyroby energie. Je to take druh vyroby energie, ktery vytvari nejmensi pocet pracovnich prilezitosti v pomeru k investovanym financnim prostredkum. Temer vsechny druhy jinych statnich investic by vytvorily daleko vetsi mnozstvi pracovnich prilezitosti za stejne penize.

    Tuto pasáž, z níž čouhá politika jako sláma z bot, je těžké brát seriózně. Jaderné elektrárny stavěla jak levice, tak pravice a to jednak kvůli plutoniu pro jaderné zbraně, a pak kvůli pokrytí spotřeby energetické energie. Steven Saxonberg se mnou bude jistě souhlasit, že dobové vlády v USA a Kanadě, které rozhodovaly o jaderném programu svých zemí, lze jen těžko označit za "staro" levicové. Pokud jde o Ontario, nízká a stabilní cena elektrické energie (pocházející ze 40 procent z jaderných elektráren) je jedním z faktorů, které přitahují výrobce do této provincie.

    Příští generace by mohly vzpomínat na rozhodnutí stavět jaderné elektrárny jako na největši zločin tohoto století.

    Pokud by historii století tvořily jen jaderné elektrárny, tak by se na "zločinné století" mohlo vzpomínat v tom nejlepším. Dvě světové války, to samozřejmě kazí, ale předčit je mohou jaderné zbraně, pokud se najde dostatek idiotů, kteří ukryti v bunkrech, zmáčknou knoflík.

    Zeman se take naprosto nezajímá o otázka vztahu mezi pohlavími. Příkladem je, že se rozhodl nejmenovat do své vlády žádné ženy.

    Toto konstatování je velmi povrchní. Od politologa by člověk čekal víc. Zeman nejmenoval žádnou ženu do vlády, protože třeba žádnou vhodnou nemá, nebo to pro voliče není důležité. Společnosti, kde se hodnotí víc to, co je pod čepicí než pod spodním prádlem, na tom jsou vždycky líp. (Zeman) se příliš nezajímá o otázky menšin, jako je zlepšování životních podmínek pro Romy, i když alespoň podpořil zákon, zakazující skinheady. Avšak i tento zákon se zabývá spiše důsledky než příčinami problému.

    Není jasné, zda Saxonberg míní Zemana jako předsedu vlády nebo strany. Zeman jako premiér zdědil problém, který, ať již z jakýchkoli důvodů, neřešil ani Klaus ani Tošovský (Je možné, že kradoucí Romové dobře odváděli pozornost od kradoucích bílých.) Teprve mezinárodní skandál s emigrací Romů do Kanady a Velké Británie posunul problém do zorného úhlu stratégů jednotlivých stran.

    Saxonberg se dále zmiňuje o osudu novozélandských labouristů a švédských sociálních demokratů, kteří se posunuli vpravo a tím buď o moc přišli nebo nebo se oslabili. Jenže zase nevysvětluje, proč k tomu došlo a pod jakým tlakem k posunu došlo.

    Pokud jde o ČSSD, vidí Saxonberg její perspektivu v tom, že vytvoří, podle Schroederova vzoru, jakousi českou verzi "nového středu" a bude se profilovat v neekonomických oblastech.

    To je očividný nesmysl. ČSSD musí mít svoji ekonomickou politiku a musí ji formulovat tak, aby nevzbudila odpor u věřitelů a investorů.

    Vzhledem k objektivním podmínkám, v nichž Česká republika existuje, nelze předpokládat, že by se přístup ČSSD a ODS mohl nějak podstatněji lišit.

    Šance ČSSD je v tom, že zprůhlední to, co dělala ODS když byla u moci, respektive jak vláda pod vedením Klause naložila se státním majetkem.

    Pokud zpráva o stavu repubilky prokáže to, co stejně každý ví, pak je dalším krokem zrušení smlouvy s ODS - právě na základě zjištěného stavu věcí. Problém tohoto kroku je v tom, že ČSSD bude jen těžko dokazovat, že řadu věcí nevěděla již dávno. Pokud se ČSSD podaří přesvědčit společnost, že je schopna vládnout otevřeně a zodpovědně, pak nebude mít problém ona, ale pravice, která se bude muset distancovat od zkompromitované ODS.

    Pozoruhodná je Saxonbergova exkurse do vztahu mezi pohlavími a rodinných záležitostí. Začnu u feminismu. Důvod, proč jsou Češi velmi skeptičtí k západnímu feminismu je v tom, že se potýká s problémy, které v české společnosti prakticky neexistovaly.

    Troufám si tvrdit, že v základních prvcích soužití vládla rovnost a že Češky nebyly žádné uťápnuté slepice.

    Jestli se najednou v Čechách objevily západní feministky a začaly svoje protějšky přesvědčovat o tom, že není možné, aby neměly stejné problémy jako ony, pak je dost pravděpodobné, že se nesetkají s velkým úspěchem.

    Pokud jde o rodinu, základním problémem byl vždy nedostatek bytů, hlavně ve velkých městech. Naopak lékařská péče, délka mateřské dovolené a dostupnost jeslí a mateřských škol jsou věci, o kterých se v mnoha zemích pouze mluví. Saxonberg se zmiňuje o politice Klausovy vlády (neboť zde je podle něj oblast, kde může ČSSD vzniknout):

    Klaus byl presvedcen, ze prilis mnoho zen chodi do zamestnani a chtel je povzbuzovat, aby zustaly doma. Zlikvidoval dotace pro skolky a prodlouzil obdobi rozsirene materske dovolene. Jeho vlada take zpusobila, ze je obtizne, aby muzi sli na "otcovskou" dovolenou (tj. podileli se na vychovavani malych deti) a zajistil, aby byly socialni davky pro rodicovskou dovolenou v dobe, kdy jsou deti male, tak nizke, aby jen malo muzu projevilo zajem uplatnit sva prava starat se o sve deti. Pokud maji rodiny nizke prijmy a pokud ve vetsine rodin muzi vydelavaji vice nez zeny, vetsina muzu nebude schopna dovolit si jit na rodicovskou dovolenou, jestlize nedostanou dostatecnou nahradu za plat, o ktery v te dobe prijdou.

    Zase chybí vysvětlení, proč to Klaus dělal a jestli ČSSD může dělat něco jiného. Omezení dotací pro školky a sociálních dávek je v souladu s trendem omezovat sociální programy. Dlouhá mateřská (otcovská) dovolená je možná jen tehdy, má-li stát na program peníze, podniky si mohou dovolit zaměstnance postrádat nebo je nezaměstnanost tak nízká, že dotyčný člověk snadno získá srovnatelné místo. Lze jen těžko předpokládat, že tyto podmínky v ČR teď existují.

    Závěrem bych ještě chtěl poznamenat, že strany, jimž nehrozí, že by se snad v dohledné době dostaly k moci, budou překypovat nápady jak na ekonomiku, životní prostředí a Romy. Nepřikládal bych tomu takovou důležitost jako Steven Saxonberg.

    Jiří Jírovec



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|