Britské listy

Kdykoliv spolu souhlasí pravice a levice, často lze rozumně předpokládat, že se obě strany mýlí. Složitější - a zajímavější - jsou případy, kdy spolu pravice a levice nesouhlasí, ale obě strany se také mýlí, každá jinak. Takový je případ generála Augusta Pinocheta.

Omylem levice je její tendence mít dvojí měřítka. Je tomu více než padesát let, co George Orwell identifikoval, že problém levice spočívá v tom, že chce být antifašistická, ale odmítá být antitotalitářská, a to je problém levice až do dneška. Je horší být zavražděn gangstery, kteří slouží nějakému jihoamerickému diktátorovi, než být zavražděn tajnou policií nějaké "socialistické republiky"? Jestliže se britský ministr průmyslu a obchodu Peter Mandelson vyjadřuje, že by to bylo "strašné", kdyby měl být Pinochet nepotrestán, jaktože mu nevadí, že britský premiér Tony Blair dolézá během návštěvy Číny za představiteli čínského komunistického režimu, který zavraždil víc lidí, než je několikanásobek celého obyvatelstva Chile?

Avšak omyl pravice, nemluvě o tom, že její postoj je naprosto hnusný, je dokonce jasnější. Konzervativnější politikové či polemikové hájí muže, který je zodpovědný za zavraždění a umučení četných politických oponentů. To, že je Chile spřátelená země, a pomohla Británii při Falklandské válce, je irelevantní.

Co to asi vypovídá o baronce Thatcherové, že se přátelí a zve na čaj tohoto brutálního tyrana? Jak může tato žena tohoto muže obdivovat?

Je to absurdní, ale argumenty Margaret Thatcherové, lorda Lamonta a různých pravicových komentátorů, aby se na Pinocheta pohlíželo vlídně, jsou velmi podobné argumentům, z nichž je často obviňována levice. Allendově hrozbě Chile bylo možno se postavit s čistýma rukama; Pinochetovy metody možná porušili nejpřísnější zásady dodržování lidských práv (jak počestně přiznává i sama Margaret Thatcherová) ale Pinochet navrátil Chile stabilní vládě a hospodářskému pokroku, neboli, jak tvrdili obhájci J. V. Stalina, když se kácí les, lítají třísky.

Jenže takovýto "dvojí standard" lze aplikovat dvěma směry. To, že masoví vrazi v Číně, v Africe či na Balkánu zůstávají nepotrestáni, není samo o sobě čestným právním argumentem pro propuštění Pinocheta. Zákon je konkrétní, stejně jako je abstraktní. Představte si, že by člověk, který by se u soudu v Londýně zodpovídal z ublížení na těle, před porotou argumentoval, že v Manchesteru či v Glasgowě došlo k celé řadě nepotrestaných vražd, a tak by on sám měl být propuštěn.

A přesto je nutno uvažovat o skutečnostech, které jdou dál, než tato odporná kontroverze. Z osvícené, altruistické perspektivy je nejdůležitější budoucnost chilské demokracie. V hněvu vůči Pinochetovi jsou zjevné nepochybné imperialistické podtóny, a Chilané je dobře vnímají. Británie sice už nemůže do Chile poslat dělové čluny, nicméně může na dálku - jako v Palmerstonových dobách - Chile morálně hrozit.

Nadšenci, kteří chtějí, aby byl Pinochet vydán k soudu ve Španělsku, by si měli uvědomit, že země, jichž se to týká, nemohly být vybrány hůř, aby to rozdmychalo chilský národní hněv. Británie vlastnila po většinu devatenáctého a dvacátého století koloniálním způsobem většinu chilského hospodářství. Pinochet má být poslán do Španělska, což je původní koloniální mocnost, která ovládala Chile.

Není divu, že v Chile se tato otázka netýká pravice ani levice: chilský ministr zahraničních věcí, který přicestoval do Londýna a žádal o Pinochetovo propuštění, je socialista. Mnoho Chilanů je přesvědčeno, že jen jejich vlastní země by měla posuzovat vlastní historii a její tvůrce.

Téměř všechno, co řekl Augusto Pinochet či co bylo řečeno jeho jménem, je odporné. Ale když konstatoval v pátek v Londýně před soudem, "Neuznávám jurisdikci žádného jiného soudu, než soudu v mé vlastní zemi," měl pravděpodobně pravdu. Doufáme, že nakonec bude nějak možné tohoto hnusného starce poslat zpět do jeho vlastní země k tomu, aby ho tam odsoudila historie.