1.
To, co nazyva A. Stroehlein anglosaskym zpusobem vyjadrovani,
je bezny jazyk prirodnich ved kdekoliv na svete. Nemel by zobecnovat
vlastnosti jazyka humanitaku na celou ceskou spolecnost. M.L.
2.
Srovnavate-li kvalitu clanku v Cechach a v Americe nebo Britanii,
nesmite
zapomenout na relativni velikost prislusnych zemi. Duvod je velice
jednoduchy - clanky otisteny v tiskovinach s celostatni pusobnosti
proste museji byt v Americe lepsi nez v Cechach, protoze tamni editori
maji moznost vybirat z daleko vetsiho mnozstvi prispevku (pocitam, ze
zhruba proporcionalne k poctu obyvatel).
Pokud byste byl editorem Deniku ze Zlamane Lhoty, myslim, ze byste
se moc divil, co by vam "pristalo na psacim stole". DS.
3.
Dear Andrew,
Vas clanek o pisemne argumentaci Cechu, potazmo Stredoevropanu, se
spolehlive da
zevseobecnit na obecnou verbalni argumentaci - komunikaci Cechu -
Stredoevropanu.
Jiz patym rokem studuji v Anglii, kde jsem od pocatku mel 'komunikacni
problem' pri komunikaci s supervisorem, jehoz jadro se da presne popsat
Vasim pozorovanim: "zdanlivy chaos v myslenkach, protichudne zavery".
Vazne jsem se ale musel zacit zabyvat timto mym 'problemem' z osobnich
duvodu, kdy asi pred dvema lety jsem zacal chodit s anglicky myslici
divkou, jiz ma argumentace privadela do stavu zoufalstvi. Z uhlu mych
naslednych pozorovani bych rad ted strucne komentoval Vas clanek.
Domnivam se ze Vami popsany zpusob argumentace Cechu (Stredoevropanu),
je nezavisly na vzdelani (v prumeru). Pri svych navstevach v CR se casto
stykam s lidmi bez stredoskolskeho vzdelani, argumentujicich stejne - z
anglo-americkeho hlediska - zmatene jako vysokoskolaci. Rovnez se
nedomnivam ze tento zpusob komunikace je specificky Cechum, ale
minimalne rovnez Slovakum (coz neni vzhledem k historii tak prekvapive)
ale i Polakum, a pokud mohu soudit, do urcite miry i Nemcum, i kdyz u
Nemcu si nejsem presne jist - mozna snad Bavorakum vice nez Sasum.
Troufam si tak soudit diky pomerne znacnym kontaktum ktere mam zde v
Anglii (University of Cambridge) s temito narodnostmi.
Myslim, ze se Vam presne podaril vystihnout pohled na argumentaci Cechu
z anglo-americkeho pohledu, rad bych tedy dodal nekolik postrehu z uhlu
ceske zmatecnosti. Myslim ze vetsine Cechu se zda anglo-americka
argumentace velice primocara a jednoducha. Casto rovnez znacne povrchni
a ucelova. Tim nechci rict ze to tak je, ale ze to tak problemu neznaly
posluchac muze citit.
Zkratka je tu 'komunikacni problem' ktery vede k nescetnym
nedorozumenim, ktere vytvari znacne a zbytecne bariery a predsudky.
Protoze se me tento problem bytostne tyka, byl bych vdecen za jakekoli
informace ktere byste snad k danemu problemu nasel na www.
S pozdravem,
PK, University of Cambridge
4.
Vím, že nic nevím
Předpokládám, že tuto myšlenku dávného filosofa už Andrew někdy slyšel. Ba nepředpokládám, jsem přesvědčen že ji zná, ale také jsem si jist, že ji nepochopil.
Tolik rozpolcenosti a nejistoty nahromaděné do čtyř slov, malost a strach soustředěný do třinácti písmen, výkřik slabosti prozrazující chyby školského systému, to nepochopitelné, zmatené, evropské tápání, bolestínství, frustrace, tajená xenofobie.
Vím, že vím - to je správně a sebevědomě americké. Vím, že nevím - také možné, ale ostudné a zahanbující. Nevím, že nevím - nesmysl, to nemá cenu rozebírat. Co zbývá?
Ano, pane.
Ne, pane.
Neporozuměl jsem otázce, pane.
Jako ve West Pointu.
Proč by měla slova úporně, hrbolatě a hartusivě drhnout, má-li pisatel chmury, skotačivě klokotit, veselo-li u srdce, úlisně se lísat, oble se kulatit, špičatě se hrotit, k čemu to? Co čtenáři po náladě pisatele!
"Jak se daří?"
"Výborně, skvěle, v životě jsem se necítil lépe, děkuji za optání. A Vám, jak Vám se daří?"
"Děkuji, výborně, skvěle, v životě jsem se necítil lépe."
Úsměv široký na tři prsty. Jak hřejivě upřímné.
Neustále pochybovačné a bublavé drmolení, ta složitě vyskádaná souvětí, nesmyslné ozvláštňování jen odvádějí pozornost od stěžejní myšlenky autora.
Jazyk jest nástrojem dorozumění. To přece není štětec, kterým se malují líbezné obrázky z titěrných slovíček, není to barevná skládanka, potůček hlásek nesoucí myšlenku, říčka to ponorná, která pod skalou zmizí, aby se vzápětí objevila jen o málo mohutnější zato však třeskutě ledová. Proč je nebožák čtenář nucen prodírat se hvozdím samohlásek, v pralese náznaků se pídit po nesdílném sdělení, z hloubky odstavců lovit lastury, které po otevření zklamou. V Čechách už nejsou perly.
Úvod, stať a závěr. Tak zní řád.
Andrewe, kdybys věděl jak velkou máš pravdu. V Čechách skutečně chybí opravdoví novináři, kteří by vzdělávali mateřštinu jak záhumenkáři rodnou hroudu, hnětli, kultivovali, obdělávali, aby kvetla v kráse předky nám zanechané. V Čechách se zatím jen hnojí.
Co nám však zcela jistě nechybí, je onen křupanský řád - úvod, stať a závěr.
Čtyři základní slohové útvary - totiž vypravování, popis, úvaha a udání se učí děti už na devítiletce. Ten kdo píše, musí umět víc.
Vím Andrewe, že to nevíš.
Vím, že to nemůžeš vědět, a tak ti to odpouštím.
Jindra Pařík
12.12.98
