No thrills without frills - Bez kudrlinek k extázi nedojde
Má český písemný styl tajné kouzlo, které zůstává Anglosasům skryto?
The English original of this piece will be published in the Electronic New Presence magazine next week.
Andrew Horton se oprávněně ptá : Má snad český písemný styl nějaké tajné kouzlo, přístup k němuž je mu jako Anglosasovi odepřen?
Když Jan Čulík přeložil pro Britské listy do češtiny můj předchozí příspěvek, naznačil tím, jak bych mohl záležitost vysvětlit.
Původně mě JČ požádal, aby příspěvek přeložil do češtiny sám. Přiznám se, že se mi zdálo, že bude příliš obtížné udělat to opravdu výstižně, a tak jsem to odložil na později. Nevěděl, jsem, jak přeložit do češtiny anglický titul mého článku: "To be blunt - where's the point?"
(Je to slovní hříčka, protože kromě hlavního významu je to ve vedlejším významu i hravý oxymoron, spojení dvou protiřečících si pojmů. Oba výrazy, "blunt" i "point" mají totiž alespoň dva významy. "Blunt" znamená 1. "přímý", "na rovinu", ale zároveň také 2. "tupý". "Point" je 1. "špička, hrot"; zároveň výraz "where's the point" neznamená jen doslova jen "kde je špička", ale i 2. "kde je smysl"?
Výše uvedená slovní hříčka je založena na paralelismu dvou významových vazeb: 1. "přímost" - "smysl" (to je hlavní význam výroku) a 2. "tupost" - "ostrost" (vedlejší význam, který výroku přidává hravost). JČ)
"To be blunt", znamená být přímý, říci to jasně. Možná by to šlo přeložit českým výrazem "na rovinu?" A pak vyjádřit kontrast: kde je smysl, účel? Proč? Na co? K čemu? Měl jsem tendenci ten obraz interpretovat jako "na rovné silnici: proč , kam přesně?" - což se dá do češtiny přeložit pěkně: "Na rovinu: Kam?
Na rovinu? Na co? je možná lepší, tam je také skrytá slovní hříčka. V češtině existuje rčení: "Je to na dvě věci (na nic a na h***).
Avšak Jan Čulík použil při překladu pro pojem otevřenosti jiný český idiom: "Bez obalu". Psát bez obalu: jaký to má smysl?
Tak to máme zabaleno. Nemohli bychom to tedy vybalit?
Představte si, že byste letos dostali vánoční dárek bez obalu. Ať už by byl jakkoliv vhodný, cenný, hodnotný, užitečný, není to holt to samé. Nedojde k žádnému překvapení. Prostě to nemá šmrnc. Nic nového člověk neobjeví. Rychle, rychle, čas jsou peníze.
Na druhé straně, představte si, že byste dostali dárek, a ukáže se, že v něm není nic než hnízdo vrstev vánočního papíru. Žádný obsah. Ale po určitou dobu můžete mít radost ze vzorů na svátečním balicím papíru. Samo rozbalování je tím dárkem.
Když jde o vyjadřování myšlenek, evropský způsob ve srovnání s angloamerickým je jako srovnávání gurmánské kuchyně s pouhou výživou. Je to jako romantické spodní prádlo za soumraku ve srovnání s nahotou o polednách.
O co přicházejí suší Angloameričané? O polovinu zábavy.
Většina Angloameričanů se učí, jak vystavět argumentaci.
Většina Evropanů raději odhaluje provokováním, odbočkami, postupným svlékáním.
Jako každá erotická předehra, zdržování má být trochu frustrující. Někdy světí účel prostředky. (Někdy prostředky účel dokonce nahrazují.) Silnice je lepší než hospoda. Zajímavým způsobem cestovat je lepší než dorazit rychle, a tak podobně. Dospět ke starým známým závěrům méně prochozenou cestou. Nové výhledy. Fraktální krajiny. Kola uprostřed kol a kudrlinky v kudrlinkách. Atd, atd., atd., ááááá, tak takhle to je!
Argumentace se netýká jen obsahu. Cílem argumentace je prodchnout logiku magickým jiskřením. Účelem psaní je vyvolat v mysli čtenáře onen zážitek ve smyslu - "To mě nikdy nenapadlo - takovýmhle způsobem."
V každém jazyce.
Poznámka JČ: Svými brilantními texty zdánlivě odvádí Václav Pinkava pozornost od původní argumentace Andrewa Stroehleina a zdánlivě ji také popírá - ve skutečnosti ji však jeho texty podporují. Co mám na mysli?
Stroehlein ani Horton v žádném případě nepožadují mechanický, suchý, neinspirující logický sled a popis. Oni protestují proti nestrukturovaným, blábolivým textům.
Výše uvedenými anglickými texty ukazuje Václav Pinkava vynikajícím způsobem, že texty mohou mít (i v angličtině) dokonalou, pevnou strukturu, přesto však mohou provokovat, balancovat v nebezpečné rovnováze (na hranici vedlejších významů) a jiskřit vtipy a paradoxy.
Ani Stroehlein ani Horton ovšem nikdy netvrdili, že angličtina takovýchto textů není schopna, ani je nesnáší. Anglická literatura má tisíciletou tradici, z níž ve svých textech Václav Pinkava vydatně čerpá (stejně tak jako z tradice české). (Nikdo přece nebude považovat za jednoduché texty Williama Shakespeara, či Jonathana Swifta, nebo T. S. Eliota?!)
Strohlein i Horton pouze konstatují, že se v českém či středoevropském prostředí převážně setkávají s nestrukturovanými texty. To, že Václav Pinkava umí napsat vynikajícím, složitým způsobem strukturovaný, hravý text v angličtině i v češtině, nedokazuje příliš mnoho. Píše v tradici svého otce, spisovatele Jana Křesadla, a je stejně tak inteligentní Angličan jako inteligentní Čech - jenže prodchnutý otevřenou, exilovou českou kulturou. JČ
