Hruška: Smutný příběh paranoického pseudoodborníka
Vlastimil Ježek
Reakce generálního ředitele Českého rozhlasu na tyto texty, zveřejněné 5. ledna 1999. Přišla v pátek 22. ledna 1999.
Když jsem si poprvé přečetl šest stran polopravd, výmyslů a lží Miroslava Hrušky v Britských listech, byl jsem rozhodnut nereagovat. Tzv. případ pana Hrušky je totiž dva roky starý a zabývala se jím jak Rada Českého rozhlasu, tak - v širších souvislostech - i mediální komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Nikdo z těch, kteří Hruškova podání šetřili, mu nedali za pravdu. Proč se tedy vracet zpátky jen proto, že tentýž Hruška, který z doby svého aktivního působení v komunistech ovládaném Československém rozhlasu (do zaměstnaneckého poměru v ČRo Ostrava nastoupil v srpnu 1982) pamatuje "cenzuru jen z doslechu", popíše svůj fantaskní příběh znovu a téměř týmiž slovy v Britských listech, které nepodléhají tiskovému zákonu (to připomínám jen proto, že jsou tudíž podle tiskového zákona nežalovatelné). Své původní rozhodnutí nereagovat vůbec jsem nakonec změnil ze dvou důvodů: jednak proto, že většina čtenářů Britských listů zná pravděpodobně Hruškův příběh jen z Hruškova podání, a pak také proto, že na rozdíl od doby před dvěma lety okořenil tentokrát tento ničím výjimečný novinář svůj nekonečný příběh prvky z literatury a la James Bond: kdo jiný než agent 007 by dokázal tak dokonale spřádat intriky a zákulisní pikle proti nebohému autorovi vlastního osudu. Já tedy rozhodně ne.
Pan Hruška dostal výpověď z pracovního poměru - od ředitele studia v Ostravě, nikoli ode mne - za opakované porušování pracovní kázně. Jinými slovy: opakovaně odmítal plnit úkoly stanovené jeho nadřízeným. V jiných případech stanovené úkoly sice splnil, avšak s výsledky odpovídajícími rádiu sedmdesátých let. Pokud jeho nadřízení takové příspěvky nepustili do vysílání, rozhodovali se na základě nekvality odvedené práce, kterou pak pan Hruška, přesvědčen o své novinářské erudici, nesmyslně vydával za cenzuru. Mrzí mne, že pan Hruška do dnešního dne nepochopil význam slova cenzura ani to, proč byla vymyšlena: jde v ní přece o zamlčování pravdy (a tedy obsahu), nikoli o formu sdělení.
A v tom je - podle mého soudu - jádro pudla. Pro M. Hrušku rádio začíná a končí formami pěstovanými v sedmdesátých a osmdesátých letech, a kdyby svůj spor vedl tímto směrem a přitom řádně a poctivě plnil své pracovní úkoly, mělo by to jistě svůj smysl. Hruška však namísto toho prohlásil všechny stoupence rádia konce tisíciletí za neodborníky, zapojil do hry svou fantazii a začal vytvářet příběhy pravdě na hony vzdálené. Jeho výpověď nijak nesouvisí s šetřením jeho podezření na "rozkrádání" ve studiu Českého rozhlasu v Ostravě.
Škoda, že Hruška nepopsal poctivě a pravdivě, co se za tím kterým jím užívaným termínem vlastně skrývá. Z onoho "rozkrádání" by se vyklubalo neoprávněné vyplácení honorářů mladičkému redaktorovi ČRo Ostrava Františku Tichému (jinak talentovanému novináři) prostřednictvím třetích osob v celkové výši 22 tisíc korun. František Tichý na základě dohody poté, co s ním vedení studia uzavřelo písemnou dohodu o vrácení všech neoprávněně získaných prostředků (což se k 31. 12. 1998 stalo) z ČRo Ostrava odešel. Šlo přitom o honoráře za práci skutečně odvedenou, za kterou však panu Tichému ze zákona nenáležela žádná finanční odměna - F. Tichý v té době vykonával v ČRo Ostrava náhradní vojenskou službu. První kontrola (která neměla žádný důvod cokoli krýt) vyplacení těchto honorářů neodhalila, a proto jsem skutečně požádal pana Hrušku, aby se omluvil všem zúčastněným stranám. F. Tichý se však poté k podvodu sám přiznal, což dodnes - dovolíte-li - oceňuji. Na to jsem se naopak ústně i písemně panu Hruškovi omluvil a na základě tohoto případu přijal konkrétní opatření pro lepší kontrolu vyplácení honorářů v Českém rozhlasu.
Mnou nařízená hloubková kontrola hospodaření v roce 1997 odhalila ve studiu v Ostravě další dva problémy (žádný z nich se v Hruškově podání neobjevil), a to pronájem rekreační chaty v Kunčicích v letech 1995 - 1997 za podezřele nízkou cenu a některé smluvní vztahy ČRo Ostrava se soukromými firmami zaměstnanců téhož studia. Tato kontrola hospodaření stála místo ředitele studia F. Prokopa a ačkoli zákon Českému rozhlasu nezakazuje uzavírat smlouvy se soukromými firmami vlastních zaměstnanců, byly tyto smluvní vztahy Českým rozhlasem z důvodu střetu zájmů mým rozhodnutím ukončeny k 31. 12. 1997 (s úklidovou firmou k 30. 6. 1998).
Na pana Hrušku jsem v těchto záležitostech ani nenaléhal, nevyhrožoval mu, ani nic nesliboval. Na rozdíl od Hrušky se necítím být ani vítězem, ani poraženým. Nejde totiž o boj, ale jen a pouze o hledání pravdy - padni, komu padni.
Všechny další Hruškovy výpady jsou totálními výmysly a nepravdami. Dokonce i pravdivá tvrzení jsou uváděna v zavádějících souvislostech. Například Hruškovo tvrzení, že poslechovost studia Ostrava klesla z údajných 130 tisíc v roce 1994 na současných 40 - 50 tisíc denních posluchačů. Pan Hruška zapomněl dodat několik důležitých faktů: poslechovost lze srovnávat na základě obdobně získaných výsledků až od roku 1995, kdy existuje celorepublikový sociologický průzkum denního dosahu rádií (po celou dobu existence tohoto projektu se poslechovost studia pohybovala a pohybuje v intervalu 40 - 60 tisíc denních posluchačů). Ve stejné době nastupují silná soukromá rádia (na severní Moravě Orion) a v této době klesl i (díky nástupu celoplošných privátů) významně počet posluchačů i dodnes nejposlouchanější české stanici Radiožurnálu. Do třetice: Český rozhlas nově zřídil studio v Olomouci, jehož denní dosah se vyšplhal k 50 tisícům denních posluchačů (také oni byli předtím odkázáni na poslech studia ČRo Ostrava). Poslechovou situaci studia v Ostravě navíc dlouhodobě ovlivňuje i zhoršené pokrytí území, které způsobilo vynucené snížení vysílače v Hošťálkovicích pro kolizi s řízením leteckého provozu.
Už jenom stručně. Nevím, jak přišel Miroslav Hruška na to, že můj “zájem“ o něj (jednoho z patnácti set zaměstnanců Českého rozhlasu) jde tak daleko, abych proti němu inscenoval spiknutí hodné románu o nejslavnějších špiónech. Pana Hrušku jsem nenechal vyhodit, nevyhrožoval mu, nenaléhal na něj, nevykradl mu kancelář ani to nenechal udělat, nemanipuloval soudem ani jeho advokátkou, kterou si sám zvolil (a ani bych to neuměl), nezametám stopy (není po čem). Jmenování do funkcí probíhá v souladu s platným Konkurzním řádem, apod.
Vážený pane Hruško, máte-li podezření ze spáchání trestného činu, udělejte prosím to, k čemu jsem Vás již několikrát vyzval, oznamte podezření z porušení zákona orgánům činným v trestním řízení. Přestaňte prosím lhát, pomlouvat a vymýšlet si neskutečné příběhy, kterými zakrýváte vlastní neschopnost. Mimochodem: čtete špatně zápisy z Rady Českého rozhlasu, když poukazujete na blíže nespecifikovanou nespokojenost tohoto orgánu s mou prací v roce 1995 a pomíjíte četná uznání v zápisech téže Rady. Členové Rady nebyly v žádném případě vyměněni v těch souvislostech, které uvádíte, a už vůbec ne v roce 1995. Kdybyste si alespoň přečetl Zákon o Českém rozhlasu, zjistil byste, že mandát členů Rady je prostě tímto zákonem časově omezen. A ještě jedno: kde berete tu drzost mluvit o duchovním klimatu před rokem 1990 - Vy, který jste se na jeho tvorbě jako totalitní novinář aktivně podílel?!
Mgr. Vlastimil Ježek
generální ředitel Českého rozhlasu
P.S.: Pro ilustraci připojuji kopii dvou svých dopisů panu Hruškovi - a to ze 17. prosince 1997 a 18. března 1998, a dále Konkurzní řád Českého rozhlasu v platném znění.
Poznámka Jana Čulíka: Dopisy zatím nedošly. - Britské listy by měly na Vlastimila Ježka prosbu: mohl by dát Britským listům konkrétní příklady nekvalitní rozhlasové práce Miroslava Hrušky, ovlivněné stylem práce z sedmdesátých let, a zároveň i několik příkladů vysoce kvalitní, moderní práce "rozhlasu konce tisíciletí", jakou Vlastimil Ježek podporuje a které Miroslav Hruška nebyl schopen, a proto byl propuštěn? Předem děkujeme.
