Smrt studenta po třiceti letech
An English version of this article is in the current issue of Electronic New Presence.
Pod tímto titulkem jsme v lednovém čísle měsíčníku Nová Přítomnost
uveřejnili glosy nynějších studentů pražské Vysoké školy ekonomické,
kteří v rámci svého žurnalistického semináře psali o smyslu oběti Jana
Palacha, o jeho odkazu. Uvažovali o něčem, co z jejich pohledu
představuje minulost. Stejně vzdálenou, jakou byl pro Palachovu generaci
v roce 1969 leden roku devětatřicátého, kdy uštvaný Karel Čapek byl
mrtev teprve tři týdny, kdy dosud žil Jan Opletal. Vždyť pro Palacha a
jeho spolužáky, vysokoškoláky z ledna 1969, šlo o látku z učebnic
dějepisu, případně vyprávění rodičů z časů ještě předválečných. Tehdy,
kdysi, dávno...
Dnešní studenti Vysoké školy ekonomické hodnotili čin Jana Palacha
různě. Zejména dívky psaly o unáhleném, marném gestu, o tom, že je škoda
vzdát se teprve začínajícího života, že na aktivní odpor už tehdy bylo
pozdě, protože "Pražské jaro" skončilo fiaskem a Palachova oběť se stala
jen smutným symbolem pohřbených snů a nadějí. Mladí muži se naopak
shodovali v tom, že je třeba, aby někdo zemřel, než ostatní začnou žít.
Že Jan Palach zažehl jiskru, která nikdy neuhasla.
Tyhle úvahy vznikly na semináři počátkem loňského prosince. Tedy týdny
předtím než nastaly oficiální vzpomínkové slavnosti, než začali
prezident republiky, předseda vlády a další představitelé státu a
politických stran přicházet s květinami k pomníku svatého Václava a do
Palachových Všetat, než deníky a časopisy přinesly vzpomínky a komentáře
k "Tajemství zápalné oběti", "Jasnému plameni, jenž zazářil" , "Pochodni
Jana Palacha". Kolem 16. až 19. ledna, tedy oněch čtyř strašlivých dnů,
v nichž Jan Palach kdysi umíral, se v novinách psalo, v rádiu líčilo a v
televizi ukazovalo i leccos z toho, co se dělo před deseti lety, u
příležitosti 20. výročí. Jak v tehdejším "Palachově týdnu" někteří
stateční Češi chtěli - zase na Václavském náměstí - uctít Palachovu
památku a jak komunistický režim zuřivě reagoval. Nasadil obrněné
transportéry, vodní děla, policii s obušky a psy, zatýkal, tloukl,
vyvážel lidi do neznámých lesů. Dnes se diskutuje o tom, zda tahle
demonstrace odporu byla branou k sametové revoluci, k listopadovému
osvobození. Většina se shoduje, že ano, lidé chodili do centra města a
nechávali se bít, zas riskovali a zas nacházeli něco společného, šli do
toho. "Je strašně důležité," napsal novinář Martin Fendrych v týdeníku
Respekt, "aby v každém národě, v jeho dějinách, existoval někdo jako Jan
Palach, aby byl po ruce, když je zle. Kdyby nebyl žádný Jan Hus, žádný
Karel Havlíček Borovský, žádný Tomáš Garrigue Masaryk, žádný Jan Palach,
ke komu bychom se vztahovali? Proč by tu pak tenhle národ měl vůbec
existovat?"
Minulé úterý, 19. ledna, v den 30. výročí Palachova úmrtí přinesla
Česká televize v hlavním vysílacím čase na svém prvním programu další
díl seriálu "Ta naše povaha česká". Součástí pořadu byla i anketa s
náhodnými, převážně mladými chodci na Václavském náměstí. Zhruba devět z
deseti vůbec nedovedlo odpovědět na otázku, kdože to Jan Palach byl.
Snad nějaký sportovec? Nebo zpěvák? Politik? "Už jsem to někde slyšel,
ale teď si zrovna přesně nevzpomínám," smál se do kamery jeden
teenager. Nebyla to první anketa na toto téma, která dopadla podobně.
Moje otázka zní jinak: kdože jsou rodiče a kdo učitelé těch mladých
lidí?
