Nejistota motivace Palachovy oběti
K napsání poznámky o Palachovi mě přivedl čtenář, který připouští, že
byl víc zasažen fotografií hořícího budhistického mnicha než smrtí Jana
Palacha a pak
článek
Danny Novotného, kterému je rok 1968 evidentně na obtíž.
Danny Novotný je hrdý na to, že patří ke generace roku 89, která podle jeho
mínění zbavila svět studené války a komunismu. Jenže rok 89 nezpůsobila
náhlá chrabrost jeho generace. Šlo o výsledek dlouhodobého procesu, který
začal Churchill, když projevem v americkém Fultonu rozštípl válkou trochu
sjednocený svět, procesu, který přinesl uvolnění v šedesátých letech,
utužení v letech sedmdesátých, a zase uvolnění v letech osmdesátých.
Nechtít vidět historické souvislosti není příliš moudré. Navíc je možné,
že za jednu, dvě generace se bude na rok 1989 hledět jako na katastrofální
omyl vedoucí k narušení světové rovnováhy. Vývoj v Rusku tomu začíná
nasvědčovat.
Tvrdit, že od roku 1966 do roku 1968 bylo dost času na rasantní kroky k
přechodu k západní demokracii, je dosti odvážné. Je jistě možné diskutovat
o tom, zda se věci mohly dostat dál, kdyby síly, které tehdy rozhýbaly
společnost, měly více citu pro to, co je a co není v rozděleném světě
dosažitelné - tedy nikoli rasantní kroky ale promyšlené manévrování. 21.
srpna nešlo o víc než o potvrzení suverenity SSSR nad územím, které USA a
jejich spojenci uznaly za jeho píseček, kde si může udělat svůj pořádek
(stejně tak jako ony na svém). Ostatně Moskva předem informovala svoje
globální partnery o zásahu a ujistila je, že masový přesun vojsk v těsné
blízkosti západoněmeckých hranic není nepřátelským aktem proti státům NATO.
Domnívám se, že tuto skutečnost je třeba mít na mysli i při hodnocení činu
Jana Palacha, stejně tak jako to, že (při vší úctě ke ztraceným životům)
zásah "spřátelených vojsk" měl v podstatě happenningový charakter.
Půlmiliónová armáda pokoušející se obnovit částečné zmizelé kolíky
vymezující jejich "claim" v zemi potomků Švejka. Tak to, troufám si
generalizovat, viděla moje generace, které bylo tehdy necelých třicet let.
Jan Palach se upálil v době, kdy lidé žili poměrně poklidným životem.
Hranice byly stále otevřené (vydané výjezdní doložky byly an blok zrušeny
někdy na přelomu října a listopadu 1969). Otřes noci z 20. na 21. srpna
pomalu dozníval, do pádu Dubčeka chybělo ještě několik měsíců a okupační
plátek Zprávy, považovaný mnohými za doplněk Dikobrazu, těžko vzbuzoval
nějaké obavy.
Z tohoto hlediska bylo Palachovo časování stejně nečekané jako
nepochopitelné a proto první reakcí byl všeobecný a nepředstíraný šok
znásobený následným upálením Jana Zajíce (na něj si těžko někdo vzpomene).
Pamatuji se na výzvy politiků a umělců v nichž se mísila oslava činu, který
na okamžik dopřával národu pocit, že se přece jen umí nepříteli postavit, s
obavou, že sebevraždy budou upálení bude opakovat (budou další pochodně,
předpovídal Palach).
Domnívám se, že tato prohlášení, z lidského hlediska pochopitelná, převedla
Palachův čin z roviny cíleného odporu proti (západem odklepnutému) ukončení
tak zvaného obrodného procesu do roviny smíření se situací (nemá cenu mařit
další životy). Navíc (z mého hlediska nešťastné) Palachovo křestní jméno
nabídlo paralelu s Husem. Toto spojení - dva Janové kvůli pravdě v
plamenech - odsunulo Palacha takměř okamžitě do historie.
Ještě slavný pohřeb (s připomenutím jiného Jana) s akademickými funkcionáři
v čele (mnohým z nich to za krátký čas prověrkové komise omlátily o hlavu),
pocit vítězství díky dočasnému přejmenování Náměstí krasnoarmějců na
Palachovo náměstí a obdiv k tramvajákům, kteří po návratu původních cedulí
zpět ještě nějakou dobu ohlašovali zastávku jako Palachovu.
Narod však měl během krátké doby jiné, lidštější hrdiny. Bojovali "za
nás" proti utlačitelům zbraněmi uznávanějšími - hokejkami - se známými
výsledky 2:0 a 4:3.
Palachův čin šokoval národ, ale tím víceméně skončil. Nezapadal do obrazu
událostí, neodpovídal české mentalitě (potomci Švejka přece bojují tak, aby
se mohli sejít po válce na pivu), byl poměrně rychle zastíněn jinými
událostmi a pak vymazáván z historie po výměně Dubčeka Husákem.
Nevím do jaké míry Jan Palach ovlivnil myšlení a jednání lidí a zda se někdo
touto otázkou seriózně zabývá nebo zabýval. Nemám na mysli oficiální linii,
kterou lze shrnout jako napřed věnce, pak dlouho nic a teď už zase věnce (s
poněkud trpkou příchutí, že Palach vlastně bojoval za socialismus s lidskou
tváří), zajímala by mě odpověď "normálních" lidí a jejich činy.
Již zmíněný výrok čtenáře BL, že ho více zaujal hořící budhistický mnich než
Jan Palach mi připadá významný. Naznačuje totiž nejistotu ohledně Palachovy
motivace. Mnichova oběť se zdá být (v jejím nábožensko filosofickém
kontextu) pochopitelná. Palachův akt (v kontextu politické situace) nikoli.
Je dojemný, ale ne přesvědčivý. Je založen na předstírání (že jde o
organizovanou skupinu) a je rozmělněn výzvami, aby to už nikdo neopakoval,
protože je přece hrozné umírat v bolestech.
Musím připustit, že se mi v souvislosti s Palachem vtírá píseň Karla Kryla o
neznámém vojínovi a postava Jaromilův otec, z knihy Milana Kundery Život je
jinde. Zmíněný literární otec byl Kunderou zlidštěn tím, že v boji proti
okupantům nepadl s obnaženou hrudí vystavenou na pospas kulkám z kulometu,
ale kvůli prošvihnuté návštěvě židovské milenky odsunuté do Terezína.
Jiří Jírovec
Poznámka JČ: Nejsem si jist, zda pád železné opony po druhé světové válce zavinil v první řadě Churchill.