K vypadnutí libry z Evropského měnového systému
Ve předvčerejším čísle Britských listů diskutovali pánové Čulík a Ferdinand o okolnostech vypadnutí libry z Evropského měnového systému v roce 1992 (doufám, že si ten rok pamatuji správně). Pokud je mi známo, situace proběhla trochu jinak, než popisuje pan Ferdinand.
Evropský měnový systém spočíval v tom, že byl stanoven pevný vzájemný "střední kurs" evropských měn a kolem něj pásmo (myslím plus mínus sedm a půl procenta, bez záruky), ve kterém se kurzy těchto měn mohly volně pohybovat (tzv. fluktuační pásmo). Jakmile se některá měna vychýlila mimo toto pásmo, byly centrální banky všech členských zemí povinny intervenovat ve prospěch nebo proti této měně tak, aby se do tohoto pásma vrátila. Němci si vymínili podmínku, že pokud by intervence některé centrální banky ohrožovala její vlastní měnu, intervenovat nemusí. Hlavním cílem tohoto mechanismu bylo zabránit prudkým měnovým turbulencím, žádná společná ekonomická politika stanovena nebyla.
Vzájemné střední kursy měn se několik let nezměnily, ovšem každý z členských států měl svůj vlastní ekonomický vývoj, odlišnou míru inflace, rozdílné úrokové míry a odlišný státní dluh. Díky těmto faktorům měla zejména lira a libra tendenci oslabovat a marka tendenci růst.
Výměna východních marek za západní v kurzu 1:1 neměla na západoekonomickou ekonomiku žádný vliv, protože pro tuto výměnu existovaly limity. Nejvíce marek bylo vyměněno v kurzu 1:3, což sice bylo pro východní němce hodně výhodné, ale západnímu Německu z toho (zatím) nevznikly žádné větší přímé problémy. Ovšem do východních zemí bylo třeba hodně investovat, za roky 90-91 tam nateklo několik set miliard marek. To odčerpávalo peníze ze západní části Německa a úrokové sazby na finančním trhu začaly růst. Zároveň začala, mimo jiné i díky levně získaným markám a platům uměle zvýšeným vysoko nad úroveň produktivity na východě růst inflace. Německá centrální banka je zcela nezávislá a vždy razantně bojuje proti inflaci, a proto přes naléhání politiků úrokové sazby ještě zvýšila (tedy ne proto, že se bála oslabení marky, to nehrozilo).
Díky tomu začali obchodníci kupovat aktiva v markách, na která získávali prostředky prodejem ostatních evropských měn. Ostatní země mohly reagovat také zvýšením úrokových sazeb, ovšem
zejména Itálie a Británie si tak vysoké úrokové sazby prostě nemohly dovolit, díky tomu že prožívaly recesi. Navíc byly jejich měny považovány za nadhodnocené a jejich kursy byly příliš blízko dolního povoleného limitu. Itálie si to včas uvědomila a ve prospěch své měny neintervenovala, což bylo to nejlepší, co mohla udělat. Britský ministr zahraničí několikrát naléhal na šéfa německé centrální banky a ministra financí, aby snížili úrokové sazby. Šéf banky řekl několikrát ne a ministr financí mohl jen krčit rameny.
Nebylo to tedy tak, že by ostatní země vyšší úroky přijali a to mělo vliv na jejich hospodářství, ale naopak. Oni nemohli úrokové sazby zvýšit, aby nepoškodili hospodářství. V britském případě k tomu ovšem přistupovala ideologie konzervativní vlády, která nechtěla úrokové sazby zvýšit ani krátkodobě prostě z principu, a nechtěli ani vystoupit z měnového systému. Rozhodli se libru bránit, a to i přesto, že je německá centrální banka odmítla podporovat.
To byla voda na mlýn měnových spekulantů, zejména Sorose, který velmi dobře odhadl, že Británie měnu neudrží. Kdyby se o to Británie ani nepokoušela, Soros by pravděpodobně nevydělal zdaleka tolik. Aby vydělal, musel by si vypůjčit velké množství liber za vysoký kurs a vrátit je za kurs nízký. Ovšem kdyby libru nikdo nedržel, snaha vypůjčit si velké množství liber by vedla ke stejnému výsledku jako prodej liber - tedy k pádu kursu, a Soros by si tedy nestihl vypůjčit významné množství liber za vysoký kurs. Jak známo, britská vládou řízená centrální banka libru neudržela. Mimo jiné i proto, že ji sami britové nevěřili, kupovali zahraniční měnu a vlastně šli proti ní. Tvrzení, že britský ministr financí věnoval nějakých dvacet liber z každého brita měnovým spekulantům, je tedy ve své podstatě pravdivé. Je otázka, zda by mu ovšem britové odpustili, kdyby svou měnu nebránil.
Později se dostal do podobné pozice francouzský frank. Jeho problém byl více psychologický než ekonomický, došlo k tomu poté, co média citovala údajný výrok šéfa německé centrální banky, že devalvovat budou i další měny (ten tento výrok vzápětí popřel, ale už bylo pozdě). Francouzská a německá centrální banka společně sice zabránily drastickému poklesu, nicméně nakonec bylo rozšířeno fluktuační pásmo, což fakticky znamenalo konec evromského měnového systému (a to i přesto, že se obě vytlačené měny poměrně brzy vrátily do rozšířeného fluktuačního pásma).
My to všechno známe z vlastní zkušenosti. Měnová krize české koruny v roce 1997 měla za příčinu také nadhodnocenou měnu, na kterou zaútočili spekulanti. Centrální banka měnu bránila deset dní a prohrála (čistá ztráta činila deset miliard korun, tedy tisíc korun na každého Čecha - prohráli jsme více než britové!). A podobně jako libra, i koruna poměrně brzy posílila na svou původní hodnotu, které se v podstatě drží dodnes.
Jaké je z toho poučení? Centrální banky by neměly bránit měnu proti útokům spekulantů, nemá to smysl. Spekulanti vydělávají právě na tom, že centrální banka prodává své devizové rezervy "pod cenou". Je možné, že když nebude taková obrana měny, ubudou spekulativní útoky. Spekulanti nemohou kurs měny srazit dlouhodobě, pokud si ostatní ekonomické subjekty nemyslí, že je měna nadhodnocena.
Evropské státy v důsledku této měnové krize urychlily práci na společné měně. Ovšem přijaly velmi přísné podmínky pro přistoupení k této měně, ona známá "maastrichtská kriteria". Tato kriteria by měla zaručit, že státy, které je splňují, by měly velmi podobný vývoj měny v případě, že by si ponechaly měnu vlastní - a proto nemusí mít ostatní obavu z jejich přistoupení k měnové unii.
A ještě bych se vrátil k tomu, zda a jak je koruna závislá na německé marce. Rozhodně není s markou pevně spjatá, jak by to snad mohlo vyplývat z tvrzení pánů Čulíka a Ferdinanda (mimochodem, dnes je "marka" ekonomicky naprosto totéž co "euro", "frank" nebo "lira", jejich kurs je navěky pevný). Česká koruna byla a je naprosto nezávislá měna, její kurs je určován tržně a není na nic vázán (bývalé fluktuační pásmo koruny bylo dávno zrušeno). Naše úrokové sazby jsou na německých v principu naprosto nezávislé, vždyť donedávna jsme je měli poměrně vysoké, dnes už jsou nižší, i když nesrovnatelně vyšší než markové (zejména díky vyšší inflaci). Je určitým zvykem zveřejňovat kurs koruny vůči marce, ale ten se jak známo mění, je to víceméně otázka zvyku.
Tedy, ne tak úplně. Žádná pevná vazba sice neexistuje, ale Německo je náš největší obchodní partner, a proto mají výkyvy jeho ekonomického cyklu a jeho měny významný vliv na českou ekonomiku, to je zcela přirozené (například na základě německé úrokové míry jsou úročeny dluhy českých podniků u německých bank). Naše ekonomika je dvacetinou ekonomiky německé, takže jak že je to s tím psem a ocasem?
Tvrzení o Německem sjednocené evropě podle mého názoru není vůbec na místě. Německo je sice ekonomicky nejsilnější stát EU (a to díky počtu obyvatel i vysoké ekonomické úrovni), ovšem
na hrubém domácím produktu eurozóny se podílí jen o něco více než čtvrtinou. Němci měli od padesátých let daleko nejlepší měnovou politiku na světě, a je tedy přirozené, že ve vznikající měnové unii hraje jejich Bundesbanka hlavní roli. My to možná z našeho pohledu tak nevidíme, ale velmi významnou ekonomickou roli v evropské unii hraje také Francie, ze které se stala světová technologická velmoc číslo dvě. Jako argument uvedu snad jen několik názvů - TGV, Arianne, Minitel, Airbus, Mirage, Phoenix (ten bohužel nedávno zavřeli) nebo Concorde. Dokonce i Itálie, kterou často podceňujeme, je ekonomicky velmi silná a velmi často jedná ve shodě s Francií. Myslím, že právě tyto dvě země (pokud pomineme trochu stranou stojící Británii) prostě německou ekonimckou dominanci nedopustí, a Němci to dobře vědí, takže o nějaké "Čtvrté říši" nemůže být ani řeč.
Petr Paleta
