Tajnůstkářství v britské vládě

David Vincent, The Culture of Secrecy: Britain 1832 - 1998, Oxford University Press, 25 liber

Neformální uspořádání britské vlády, píše deník Independent, se tradičně považuje za záruku proti kontinentálním despotickým vládám, avšak daleko spíše je už po staletí toto uspořádání obranou před demokracií. Nyní jsme svědky toho, že nás toto tajnůstkářství nedokáže ochránit před špatnou vládou a odpírá nám práva a povinnosti občanství.

Všechny režimy jsou založeny na utajování, pokračuje Independent, ale v Británii dosahuje podle tohoto deníku utajování naprosto nejvyšší míry. Nakonec i odmítnutí napsat anglickou ústavu na kus papíru - to tvoří největší státní tajemství. Vicentova studie zákonů, vládních struktur a postojů, se snaží pochopit celkový přístup britského vládního utajování.

Nemůžeme však být tak filozofičtí jako autor, pokračuje Independent. Vláda, která odepřela veřejnosti plné informace o BSE, nemoci šílených krav, utajovala pravidla určující chování minstrů až do devadesátých let a která cenzuruje sdělovací prostředky tajnými jednorázovými směrnicemi, o čem se nesmí psát, takové vládě se musíme vysmívat a takovou vládu musíme odsoudit.

Vincent konstatuje, že Margaret Thatcherová byla v oblasti komunální politiky průkopnicí otevřenosti, posmívá se úsilí britského ministerstva vnitra v devadenáctém století, které otevíralo soukromé dopisy ve snaze zabránit pronikání pornografie do Británie a neodsuzuje premiéra Asquithe, že prozrazoval kriticky důležité informace o první světové válce v milostných dopisech mladé ženě - přestože to mohlo stát tisíce lidí život.

Celkově Vincent dospívá k názoru, že je praxe britského státu systematicky pořád stejná. Jejím ideologickým klíčem bylo to, že v roce 1850 bylo rozhodnuto dát nové meritokratické třídě státních zaměstnanců etos, který se podobal etosu odumírající aristokracie. Byl to etos "gentlemana", který byl schopný, důvěryhodný a dokázal jednat vskrytu.

Toto "čestné tajnůstkářství" neznamenalo, že se musí o všem mlčet. Účelem oficiálního utajování bylo ve vlastním zájmu státu zvládat obrovské množství informací, které měl stát k dispozici. Čelní politikové a čelní státní úředníci měli právo prozradit, co chtěli, když to uznali za vhodné, nikoliv však jejich podřízení. Teprve když podřízení začali prozrazovat určité skutečnosti, přikročilo se v Británii k vytvoření zákona na ochranu státních tajemství. Nechvalně známý Asquithův Zákon na ochranu státních tajemství z roku 1911 byl prezentován jako ochrana před cizími nepřáteli, ve skutečnosti bylo jeho účelem umlčet nepřátele uvnitř státní služby.

Britské vlády se praxe utajování vzdávají velmi neochotně - je pro ně pohodlná. Jenže společenské podmínky devatenáctého století, v nichž toto utajování vzniklo, jsou už dávno pryč. Veřejnost má lepší vzdělání a je méně uctivá vůči politikům. V poslední době se prozrazuje skoro všechno.

Politický sňatek kompetentnosti, důvěryhodnosti a tajnůstkářství byl s konečnou platností rozbit. Lidé v Británii už nejsou přesvědčeni, že nynější způsob vlády je efektivní, a ztratili důvěru v politiky.

Potvrdila to zpráva soudce Scotta o vývozu britských zbraní do Iráku, využívání tajnůstkářství státními úředníky i ministry, kteří uzavřeli spiknutí k tomu, aby dodávali zbraně tyranovi, který usmrcuje plynem, vraždí a utlačuje vlastní občany.