Guardian o Havlovi
Jan Čulík
Na rozdíl od psaní o domácí politice nebývají informace, které britské noviny poskytují čtenářům o cizích zemích, nutně příliš systematické. Dojde-li ke krizi, jakou například bylo zatčení kurdského předáka Ocalana a výbuch kurdských protestů po celé Evropě, teprve pak se noviny náhle začnou o zanedbané zahraniční téma zajímat. Jiří Jírovec má pravdu, že politiky násilí často příliš nevzrušuje, pokud se neodehrává jim přímo za humny. A novináře - s výjimkami - také ne. Konec konců, když o tom voliči nevědí, nijak to při volbách nemůže záporně ovlivnit politikovu kariéru. A voliči se v každé zemi přece hlavně zajímají o vlastní politickou scénu. Nedovedu si představit, že by někdy v nějakých volbách bylo nějaké vzdálené zahraničněpolitické téma rozhodujícím volebním tématem.
Po světě existuje celá řada vražedných a krvavých válek, jimiž trpí lidé, ale do novin se to většinou nedostane. I západní noviny jsou konec konců podřízeny komerčním tlakům a tisknou hlavně to, co lidi zajímá. Budou-li se příliš podrobně zabývat situací v jiných zemích, lidi přestanou noviny kupovat. V době bosenské války věnovala televize BBC značnou čas svých každodenních večerních zpráv reportážím z Bosny. Diváci si stěžovali, proč že se mají pořád dívat na to bosenské střílení. Televize BBC ovšem jejich protesty ignorovala.
Co se týče zahraničně politických témat, je to začarovaný kruh: prodává se to, co už je známo.
Tak pád komunismu ve střední Evropě v roce 1989 byl britskými sdělovacími prostředky zaznamenán neobyčejně podrobně a systematicky. V listopadu 1989 byla přímému zpravodajství z Prahy věnována po celou řadu dní značná část hlavních britských televizních zpráv. Na jaře roku 1990 dokonce vysílala televize BBC mnohahodinový volný seriál Tales from Prague, Příběhy z Prahy, v jehož rámci se vysílaly české celovečerní filmy a dokumentární filmy o české hudbě, literatuře, umění a politice. Seriál vyvrcholil přímým volebním vysíláním z československých všeobecných voleb v červnu 1990.
Pak ovšem zájem opadl a až donedávna měli lidé v Británii o České republice ponětí asi v tom smyslu, že je všechno v pořádku a Česká republika je dnes normální demokracií. Konec konců, v britských (ani v českých) novinách se taky nedočteme, co se děje v menších evropských zemích, třeba v Dánsku, v Holandsku, nebo v Portugalsku, pokud nedojde v těchto zemích k výraznějšímu problému (Belgie, korupce a pedofilové). Český hospodářský úpadek se anglosaskými novinami tu a tam občas mihne, ale systematičtější analýzy se nevyskytují. Také proč. Střední Evropa není pro západoevropského čtenáře přiliš zajímavá, i když každému se líbí krásy Prahy. (Tuhle o nich horoval v Glasgowě i můj holič.)
Novináři zpracovávají zahraničně politická témata stereotypně.
V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo neobyčejně obtížné přesvědčit anglosaské novináře, aby psali o Československu, zazděném v husákovské normalizaci. Václava Havla nikdo příliš neznal, osobností pro novináře významnější se stal teprve koncem osmdesátých let.
Nyní je tomu naopak: nikdo nic moc neví o České republice, její roli mezinárodně jako symbol ale převzal Václav Havel.
Další dlouhý článek o Havlovi, který v sobotu 13.3. zveřejnil deník Guardian, je toho důkazem.
Článek nepřináší příliš mnoho nového. Je celkem kompetentním, informovaným, s porozuměním napsaným shrnutím informací o českém prezidentu.
O české skutečnosti i o Václavu Havlovi je ovšem možno psát hlouběji.
K článku v Guardianu mám několik připomínek:
Zajímavá je argumentace Tomáše Peciny, v článku napsaném pro Gazetu Wyborczou, proč Havlova popularita nedávno klesla pod padesát procent. Pecina argumentuje, že Havel vážně zápolí s masarykovským dědictvím. Češi nevolí ani tak prezidenta, ale masaryka. Prezident je pro ně "Otec národa", a Havlova druhá manželka je pro ně tedy zlou "Nevlastní matkou národa".
Havlova role je ještě obtížnější i proto, že mnozí Češi ho považují nebo považovali za kristovskou postavu, která z nich snímá hříchy kolaborace za komunismu: "sice jsme nebyli za Husáka disidenty, ale Václav Havel disidentem byl, a byl dokonce vězněn, a přesto se na nás dnes nezlobí, tak je všechno v pořádku." Tak argumentoval v Britských listech 21. ledna 1997 v tomto článku Andrew Stroehlein.
Reportér Guardianu Havla chválí za rozvahu a toleranci: "Havlova chladná a důstojná reakce, když Slováci požadovali rozdělení státu vytvořila atmosféru národní snášenlivosti..." Spíš se pamatuju, že Václav Havel zahájil začátkem roku 1990 debatu o tom, jak by se Československo mělo jmenovat, to vedlo k pomlčkové válce a ta vedla k rozčlenění Československa...
Guardian se také dost podrobně zmiňuje o tom, že má Havel rád undergroundovou, beatnickou kulturu a hudbu. Někteří komentátoři ho ostře kritizují za údajně neuvážené rozhodnutí zasadit se o to, aby se "andráš" Jan Ruml stal ministrem vnitra. Nedostatek profesionality vedl prý k nefunkčnosti tohoto ministerstva. Nakonec o lecčems svědčí memoáry jiného "andráše", Rumlova dlouholetého náměstka Martina Fendrycha (recenze je zde).
Škoda, že Guardian nezdůraznil, že lidé v ČR považují Havlovy soudní spory za neférové hlavně proto, jak píše Tomáš Pecina, že nelze považovat české soudnictví za objektivní a že se dá čekat, že z lokajství většinou rozhodne ve prospěch prezidenta, nikoliv řadového občana.
Proč se také článek v Guardianu nezabýval relativně spornou poslední volbou českého prezidenta, kdy byl Havel znovu zvolen do prezidentského úřadu jen většinou jediného hlasu, a to v době, kdy byl Miroslav Sládek, který by určitě hlasoval proti němu, ve vazbě?
Ale nejvíc znepokojivě působí v rozhovoru Guardianu s Václavem Havlem to, že Havel, jak se zdá, skutečně věří spiklenecké teorii, o agentu Žifčákovi, který schválně v listopadu 1989 předstíral na Národní třídě, že je mrtev, a tak na přání Stb vyvolal demokratickou revoluci. Nedávno jsme přinesli v Britských listech materiál od Kierana Williamse z London University, který jak se zdá dosti přesvědčivě ukazuje, že je to nesmysl.
Tato pasáž rozhovoru s Havlem v Guardianu je pro mě největším zklamáním, Vyplývá z ní, že ačkoliv si Václava Havla nesmírně vážím jako odvážného disidenta a inteligentního analytika komunistické éry v novotnovském i husákovském Československu, zdá se, že i tento člověk má své slabiny. Stejně jako mnozí jiní příslušníci svého národa je, jak se zdá, i Havel postižen komunistickým stihomamem. Tím je, jak vidno, vedeno jeho myšlení i jednání. To, že propadne i Václav Havel spiklenecké teorii o Žifčákovi, mi připadá deprimující.
Nikdo nepopírá hrůznost komunistického režimu. Zastávám také přirozeně názor, že osoby, jimž lze individuálně prokázat porušování lidských práv a zákonů za komunismu, měly být po roce 1989 postaveny před soud a potrestány.
Ale moje argumentace je trochu jiná. Éra komunismu a éra studené války už skončila. Někdejší hrozba komunismu se proměnila, přijala nové formy: říkejme tomu mafiánský etatismus, extrémní nacionalismus, jak chcete. Máj argument je tento: budeme-li i nadále mesmerizováni traumatickou zkušeností něčeho, co už neexistuje, ztratíme citlivost vůči tomu, co existuje nyní a co bude existovat v budoucnosti. Není divu, že je české hospodářství v krizi, když jsou čeští vedoucí představitelé takto stále mesmerizováni něčím, co existovalo před deseti lety.
List Guardian ovšem neanalyzuje řádně nynější situaci v České republice. Není toho schopen a ani ho to nezajímá. Tiskne v těchto dnech články k desátému výročí pádu komunismu, zabývají se však především tím, co se dělo před deseti lety, nikoliv tím - a to je přece daleko zajímavější - co se stalo v postkomunistických zemích od té doby.
V závěru havlovského profilu v Guardianu se praví:
"Kdo ví, jestli může být naše zkušenost (tj. z komunismu) komunikována či vůbec vyslovena? Kdo ví, jestli ta celá představa není jen iluze, a možná že tyto skutečnosti prostě nelze vysvětlit srozumitelným způsobem jiným lidem?" říká Havel.
Ano, ale neplatí to taky obráceně? Že je totiž bohužel, jak se zdá, pro lidi v ČR nepříliš srozumitelná civilizace a etos západních zemí, kterou mají ve své republice oživit?
Česká republika by potřebovala prezidenta, který by rozuměl nynějším mezinárodním trendům a dokázal je Čechům vysvětlovat.
Jen triviální příklad: kolik dobrého mohl třeba i pro českou ekonomiku učinit Václav Havel, kdyby tak před třemi čtyřmi lety začal energicky prosazovat nutnost rozšíření internetu mezi lidi a do českých škol. Jak by to velmi pomohlo české společnosti ekonomicky i jinak.
Bohužel, Havel se této výzvy nezhostil. Zdá se, že záležitostem dneška či věcem, které pohlížejí do budoucnosti, už příliš nerozumí. Možná je taky příliš mnoho, žádat něco takového od třiašedesátiletého člověka.
Velká jména české literatury od šedesátých do osmdesátých let, Kundera, Škvorecký, Hrabal, Havel něco znamenala, avšak jsou to lidé, kteří jsou už mimo své aktivní tvůrčí období a bohužel - už nám nejsou ke skutečnosti či budoucnosti schopni říci příliš mnoho. Škoda, že nemáme takovéto osobnosti pro dnešní dobu.
Česká republika by potřebovala prezidenta, který by byl schopen se energicky s rozhledem orientovat po dnešním světě.
Jan Čulík
