Takže postupuji i proti svým vlastním zásadám, když tohle píšu, neboe už dávno jsem si předsevzal, že ignorování je nejlepší zpsůob, jak reagovat na tento druh lidí a jejich projevů.
Nicméně k tématu "Rejžek" se ozývám proto, že mne zaujalo Vaše definování jeho stylu kritiky slovy "pozoruhodně komunistické antikomunistické výpady."
Myslím si, že ta definice není daleko od pravdy. Vzpomínám si, jak jsem nedávno zhlédl jakousi televizní diskusi, v níž Rejžek Jiřího Černého přesvědčoval, že to, co je při hodnocení umělce nejdůležitější, je jeho občanský postoj. Ostatní věci, jako například, co ten člověk umí, co a jak dělá, jaký je, to všechno prý u uměleckého kritika má stát až na druhém místě. Okamžitě jsem zabystřil: "Aha, tohle už odněkud znám, tohle mi něco říká, pokud si dobře vzpomínám, tohle jsem čítával v Rudém právu od Jana Klimenta."
Někdy stačí, když položíte vedle sebe dva dokumenty a všimnete si způsobu vytváření a přiřazování adjektiv:
Václav Hybš, držitel propůjčeného bytu s krycím jménem Kapela
autor: Jan Rejžek, I ten Kato už je v NATO
Smutné na tom je však to (a to je ten hlavní důvod, proč Vám vlastně píšu), že tato adjektiva zřejmě učinkují i na Vás, pane Čulíku. Na jedné straně horujete pro to, aby konečně zmizelo klišé - Zifčák hrál mrtvého studenta, na druhé straně podobným klišé podléháte.
Když napíšete, že "je jistě politováníhodné, že Eva Pilarová neměla v sobě dostatek odvahy, aby se za komunismu odmítla ponižovat před Gustávem Husákem," tak přijímáte Rejžkovu interpretaci, aniž byste zkoumal, co se vlastně v Divadle hudby 4.2.1977 odehrálo.
Pokud dobová svědectví neklamou, pak jednání v Divadle hudby zahájil dirigent Milivoj Uzelac, poté se ujal slova Karel Gott a poté Eva Pilarová přečetla text rezoluce, který ji dali do rukou.
Text rezoluce byl následující:
"My, umělci z oblasti zábavného umění, se plně a v celém rozsahu připojujeme k provolání Čs. výborů uměleckých svazů Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru.
Jsme rozhodnuti dát své nejlepší schopnosti, vědomosti a talent do služeb umění schopného ještě více obohatit a zpestřit život v naší socialistické vlasti. Program i záruku naší práce vidíme v naplňování myšlenky vyslovené naším prezidentem Gustávem Husákem: "Chceme, aby dělník, družstevní rolník, technik, každý pracující člověk žil v socialistickém státě důstojně, dobře a šťastně."
Jako umělci této země chceme učinit vše, abychom naši kulturu co nejlépe reprezentovali doma i v zahraničí, abychom ještě hodnotnější tvorbou a krásnějšími melodiemi přispívali k pohodě a šťastnému životu v naší vlasti i k přátelství mezi národy a naplňovali tak kulturní politiku naší strany a státu. Důvěru našeho pracujícího lidu nezklameme."
Tedy - kde je nějaké ponížené osobní děkování Evy Pilarové Gustávu Husákovi, straně a vládě? To děkování na tom shromáždění údajně obstarali jiní, a to ještě nikoli dle doslovných citací, ale podle interpretace Rudého práva z 5.2.1977. Nicméně vy to ponížené děkování od Rejžka přebíráte jako hotový fakt.
A jsme-li u té anticharty, také tady se setkáváme s dezinterpretacemi. Myslím, že editoři časopisu Revolver Revue udělali záslužnou práci tím, že k tzv. antichartě shromáždili poměrně dost materiálů z dobového tisku ve svém čísle 33 z ledna 1997. Nicméně, marně jsem v časopise hledal text provolání "Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru"?
Co v něm bylo, jak bylo možné, že ho podepsalo tolik respektovaných osobností, kteří dbali na svůj osobnostní kredit, včetně takového Jana Wericha, Rudolfa Hrušínského, Jiřího Krejčíka a dalších? Cožpak by podepsali dokument, v němž by se pohrdalo těmi, "kteří jsou zaslepeni vlastní pýchou" (či jak to ta Švorcová říkala), nebo by se v něm mluvilo o ztroskotancích a samozvancích?
To jsou otázky, které je třeba mladé generaci odpovědět. Abychom se však dobrali k pravdě, musíme vycházet s autentického textu provolání a nikoli z projevu Jiřiny Švorcové na shromáždění v Národním divadle, který byl jejím osobním vyjádřením, nikoli však antichartou, jak se některá média (například Reflex) již po léta snaží veřejnosti vsugerovat.
Provolání "Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru" mělo totiž poněkud jiný text, než útočné tirády z tribuny. Bohužel ten text k dispozici nemám, ale rád bych si ho někdy znovu přečetl, také proto, že jsem ho kdysi podepsal a rád bych se skrze toto dobové zrcadlo na sebe znovu podíval. Já vím, že takový pohled nemusí být vždycky příjemný, ale tvrdím, že jsou zbabělci ti, kteří se mu vyhýbají, a celou záležitost se snaží přehodit dekou mlčení a zapomnění, ne-li dokonce ubohým zapíráním.
Dobře si vzpomínám, jak jsem váhal, zda to mám podepsat, i když možnosti nekonfliktních úhybných manévrů byly pro nás, pracovníky redakce publicistiky a dokumentu Československé televize, kteří byli postaveni před fakt organizovaného masového podepisování, mizivé. Nepodepsat znamenalo jít do otevřeného konfliktu s nejasným koncem. Komu by se do něj chtělo?
Přesto jsem ten dokument pečlivě četl a byl odhodlán nepodepsat, kdyby jinak smýšlející, tj. signatáři Charty, byli v něm kriminalizováni nebo jim bylo odpíráno právo na názor.
Pokud si vzpomínám - a byl bych velice rád, kdyby mne vzpomínky neklamaly - nic takového tam nebylo. Dokument se nesl v obecném duchu přihlášení se k socialismu, bylo tam obecné vyjádření loajality k vládě, a potom květnatá prohlášení o tom, že máme rádi svoji vlast, že chceme, aby vzkvétala, a že je třeba mít klid na práci, kterou není dobré zatěžovat konflikty, a že umělecká fronta půjde i nadále s lidem a nabídne mu své tvůrčí činy atd. atd. A tak jsem nakonec podepsal.
Koneckonců o tom, jaká byla atmosféra té doby a jaký charakter mělo prohlášení označované jako anticharta, svědčí i autentické svědectví deníků Jana Zábrany. V jednom ze zápisků cituje rozhovor se svým známým: "Tak co, už jsi jim podepsal ten jejich kdedomovmůj?" Byl to "kdedomovmůj" a nikoli obžalovací spis proti Chartě.
Tohle není omluva ani výmluva za podpis, ten už nám nikdo neodpáře, museli jsme vědět, že význam našich podpisů přesahuje poměrně nevinný obsah podepisovaného textu (alespoň tak si ho pamatuji, možná by bylo dobré ho na internet přinést a porovnat ho s mojí pamětí), museli jsme vědět, že ty podpisy režim patřičně využije (byť jsme si to v té chvíli třeba nechtěli přiznat). Mně jenom vadí a nelíbí se mi, když se dnes věci podávají jinak, než ve skutečnosti byly.
O tom, jak snadno lze manipulovat s historickými texty před mladou generací, která tu dobu nepamatuje, mohu předvést na citátu z dokumentu "Cyklický program komunistické výchovy na fakultě žurnalistiky University Karlovy":
"Fakulta žurnalistiky je škola s výrazně politickým zaměřením. Zaujímá v tomto směru specifické postavení v systému našich vysokých škol. Proto klade zvýšený zřetel na komunistickou výchovu posluchačů. Má k tomu i příznivé podmínky, které plynou ze soustavných kontaktů se společenským děním, z výběrového řízení a z omezeného počtu posluchačů..."
Kdybych postupoval rejžkovským způsobem, tázal bych se na základě tohoto dokumentu, jak mohl zásadový antikomunista Rejžek obstát na škole se "zvýšeným zřetelem na komunistickou výchovu posluchačů", jak prošel "výběrovým řízením", aby se dostal do "omezeného počtu posluchačů" . Jak snadná by mohla být myšlenková konstrukce vedoucí k obrazu Jana Rejžka jako protekčního komunistického studenta s patřičně vymyšleným adjektivem - Jan Rejžek, absolvent elitní a výběrové komunistické školy.
Pokud vím, Jan Rejžek absolvoval Fakultu žurnalistiky zcela bez problémů.
Já však nejsem Jan Rejžek a vím, že podobných blábolů jako je "Cyklický program komunistické výchovy.." ) z doby vrcholné normalizace se pro vrchnost produkovalo nikoli přehršel (neboť to je původně synonymum pro malé množství, co se do ruky vejde), ale velká množství každý rok (vzpomeňme jenom na pravidelná komplexní hodnocení). A také vím, i když jsem tehdy na této fakultě ještě nebyl, že pod slupkou oficiálního stranického transparentu pro vrchnost, jehož vyvěšování zajišťovala tzv.angažovaná část personálu, tahle fakulta žurnalistiky se příliš nelišila od ostatních vysokých škol - někdo se na ní dostal z protekce, někdo, protože měl kliku, a jiný, že byl doopravdy dobrý, a také vím, že na té škole se dalo žít i s nekonformními názory.
Takže mám-li uzavřít své povídání, ke kterému mne vyprovokovala Vaše glosa k Janu Rejžkovi, pak bych rád shrnul:
Pane Čulíku, prosím, važte slova při polemikách se svými oponenty. Často se Vám stává, že nevědomky přebíráte jejich vidění a interpretace událostí. Eva Pilarová si to nezaslouží.
Děkuji.
Poznámka JČ: Nehoráznostem není možno ustupovat, ani není možno je ignorovat. V tomto názoru se neshoduji s Milanem Šmídem.
Myslím, že Rejžek kritizuje hlavně už i přítomnost lidí na antichartistickém ceremoniálu (i když, jak vyplývá z textu Milana Šmída, historická fakta zkreslil. Omlouvám se, že jsem je od něho z neznalosti převzal).
Podobně jako - jak na to poukázal Václav Havel - vyvěsil-li za komunismu zelinář do výkladní skříně mezi květák a brambory nějaké komunistické heslo libovolného obsahu, mělo význam "Bojím se a jsem svolný, dělejte si se mnou, co chcete", v tomto smyslu, obávám se, byla i anticharta stigmatizující, bez ohledu na přesný obsah dokumentu, který tam byl čten či podepisován, a Milan Šmíd to koneckonců také přiznává. Stigmatizující však jen potud, že poukázala na to, že přítomní neměli odvahu se režimu postavit. To však není politická ani morální vina. Není to asi vlastně žádná vina, pokud se aktivně a s nadšením s politikou režimu neztotožňovali. Cituji znovu svého zemřelého otce, projevovat odvahu tváří v tvář nebezpečí není občanská povinnost a nikdo nemá právo za nedostatek odvahy lidi dnes po dvaadvaceti letech skandalizovat, i když lidi, kteří odvahu postavit se režimu měli, by měli být oslavováni. (Jenže chartisty pohrdá dnes národ skoro stejně jako signatáři anticharty.) - Psal o tom před časem v Britských listech Andrew Stroehlein, že nikdo nemá právo moralizovat a napomínat českou veřejnost, že za normalizace "kolaborovala" - zejména lidé na malých městech většinou žili, jak nejlépe pod politickým tlakem uměli.
