Česká exilová literatura jako otevření okna do světa

Jan Čulík

Napsáno pro konferenci českého Penklubu o české vězeňské a exilové literatuře, dne 25. února 1996. Vysvětlení kontextu a okolností viz předchozí příspěvek dnešních BL.

Na konferenci o slovanských exilových literaturách, která se loni v listopadu konala na Glasgowské univerzitě na počest nedávno zemřelého bohemisty, překladatele a literárního vědce dr. Igora Hájka, přednesl ruský spisovatel Zinovyj Zinik, žijící v Londýně, zajímavou definici exilové literatury.

Když spisovatel píše jen svou rodnou řečí, nebo naopak pouze přijatou řečí, třeba anglicky, není to podle Zinika exulant. Exil začíná tehdy, když autor obě kultury směšuje, "když vás každá táhne opačným směrem, takže se nemůžete pohnout z místa." Postava, která se nemá kam vrátit a nikam nepatří - to je základní námět exilové literatury. Exilový hrdina nemůže podle Zinika zapomenout na svou fiktivní minulost, jakou by mohl prožít, kdyby býval neemigroval. Nemůže odpustit přátelům, kteří zůstali doma, protože svou existencí dokazují, že život jde dál i bez něho. Zároveň však exulant není schopen přijmout svou existenci na Západě.

Exilový román je podle Zinika román o dvojníkovi hrdiny, který zůstal doma a z něhož vznikl někdo jiný. Obraz Doriana Graye od Oscara Wilda, román o malíři, který zůstává mladý, zatímco jeho portrét stárne, to je podle Zinového Zinika nejklasičtější vzor "exilového románu".

Touto velmi podnětnou definicí lze ale, domnívám se, charakterizovat pouze počáteční etapu života exilového spisovatele v zahraničí. Moje definice exilové literatury je pozitivnější a snad i optimističtější než Zinikova.

Myslím, že nelze dělit literaturu určité jazykové oblasti na exilovou a neexilovou podle toho, kde byla napsána. Dají se čeští spisovatelé, kteří psali na Západě v sedmdesátých či osmdesátých letech třeba jen o své zkušenosti života v komunistickém Československu, považovat za exilové autory?

Definici bych rád zúžil: skutečným exilovým autorem je podle mého názoru ten spisovatel, který alespoň v některých svých dílech srovnává svou zkušenost života na Západě se zkušeností života ve východní Evropě. Z tohoto hlediska jsou jistě exilovými spisovateli par excellence Josef Škvorecký a Milan Kundera. Tento úhel pohledu nabízí ale prostor ještě pro něco jiného.

Jak vím z vlastní zkušenosti, a potvrdí to snad každý, kdo se za komunismu přestěhoval z východní Evropy na Západ, přechod z jedné civilizace do druhé je doprovázen dosti traumatickým psychickým přerodem. Člověk se musí přizpůsobit radikálně novému pohledu na svět, filozofii a mentalitě cizího prostředí, a to většinou v situaci hluboké existenční nejistoty. Jaroslav Hutka napsal: "Přechod do emigrace je jako když se znovu narodíte, jenže tentokrát bez dětství."

Myslím, že si málokdo, kdo to nezažil, uvědomuje, jak hluboký a složitý je proces psychologického přizpůsobování člověka, který se narodil na Východě, podmínkám, které existují na Západě.

Možná že česká exilová literatura v pravém slova smyslu je právě ta literatura, která se snaží mapovat různé etapy tohoto procesu psychologické přeměny jednotlivce, procesu získávání znalostí o novém prostředí.

Jde o velmi objevný proces, jímž se snad poprvé v historii pokusila česká literatura zmocnit se sebevědomě vnějšího světa mimo české kulturní prostředí, kriticky ho zhodnotit a začlenit ho do české kulturní zkušenosti. Otázka je, do jaké míry jsou tyto pokusy absorbovat do české literatury vnější svět pro domácího českého čtenáře skutečně přijatelné - může procesu přizpůsobování jiným kulturním podmínkám rozumět někdo, kdo ho nezažil na vlastní kůži? Už jsem se setkal s názory, že například dílo Josefa Škvoreckého, srovnávající život v Čechách a na Západě - třeba román Příběh inženýra lidských duší - je prý pro českého čtenáře příliš "experimentální" a nepřístupný - na rozdíl například od Prima sezóny, která se odehrává v domáckém, neproblematickém Náchodě a dosáhla prostřednictvím seriálu České televize velké popularity.

Možná, že by se měli literární vědci touto problematikou podrobněji zabývat. Která díla mapují psychický přechod emigranta z českého prostředí do zahraničí? Kterými etapami tohoto přechodu se zabývají a jak? Je jejich interpretace cizího prostředí autentická? Do jaké míry je tato interpretace srozumitelná domácímu českému čtenáři a do jaké míry obohacuje jeho zkušenost? Které aspekty západní civilizace čeští exiloví spisovatelé do svých děl nezahrnuli a proč? Jsou určité rysy včleňování se Východoevropana do západní společnosti nesdělitelné? Jsou tedy některé rysy života na Západě pro Východoevropana, žijícího na Východě, neviditelné?

Jen namátkou: různá díla, která vyšla v exilových nakladatelstvích zcela zjevně opravdu mapují různé etapy tohoto psychického přerodu. Hvížďalova kniha České rozhovory ve světě (Index, Kolín nad Rýnem, 1981) je zajímavým úvodem do této problematiky, neboť autoři, s nimiž novinář rozmlouvá, jsou v různých etapách psychické transformace. Josef Škvorecký například vždycky tvrdil, že jeho odchod z Československa do Kanady byl naprosto bezbolestný a že je v Kanadě naprosto doma. (Nejsem si jist, že je to skutečně pravda - před lety jsem vezl Josefa Škvoreckého na výlet skotskou krajinou - unikl mu přitom v autě dosti melancholický povzdech: "Tady to ale vypadá daleko víc než v Kanadě jako u nás doma v Čechách.")

Jaroslav Hutka, který vždy zaujímal k životu na Západě během svého tamějšího jedenáctiletého pobytu velmi kritický postoj, je ve Hvížďalově knize přesně na opačném konci spektra než Škvorecký. Zajímavé je zkoumat, jak se k procesu asimilace k životu na Západě stavějí prozaikové jako Jan Beneš, Jaroslav Vejvoda, Ota Ulč, Jan Drábek a Jan Novák, dále Sylvie Richterová, básníci Ivan Diviš, Karel Kryl, Antonín Brousek, Pavel Javor a Ivan Schneedorfer. Vytahují se někdy trochu čeští emigranti nad lidmi, kteří zůstali doma? Uzavírají se proto lidé, kteří zůstali doma, trochu před jejich postoji a názory? Česká literatura tím, že pronikla na Západ, vyspěla - tato velmi cenná etapa jejího vývoje by neměla být zapomenuta.

Velmi zajímavým autorem je ve výše zmíněném ohledu Vlastimil Třešňák, který například ve sbírce povídek Bermudský trojúhelník podle mého názoru systematicky zaznamenal proces přijímání západní společnosti, od počátečního traumatu násilného vytržení z vlastního přirozeného prostředí, až po úspěšnou reintegraci hrdinovy osobnosti. Pozoruhodným autorem je z tohoto hlediska i Jaroslav Hutka, proces jehož psychické adaptace na Západ je živě zachycen v knize fejetonů Požár v bazaru. Není překvapivé, že často ostře kritické, až provokativní, ale podnětné Hutkovy fejetony silně iritovaly českou emigrantskou komunitu, takže je občas žádné exilové noviny nechtěly otisknout. Do jaké míry odráží mentalita české emigrantské komunity mentalitu Čechů doma, a do jaké míry je exilem pozměněna k dobrému a k špatnému?

Zajímavé také je, že, pokud vím, se Hutka po návratu do Čech ke své zkušenosti adaptace na západní prostředí nechce příliš vracet - po příchodu do Prahy v listopadu 1989 začal hrát zase jen své staré, české písničky, neboť prý by těm "emigrantským" lidi v Čechách stejně nerozuměli.

Před časem o tom hovořil Jaroslav Hutka v dlouhém rozhovoru, natočeném pro Svobodnou Evropu - stanice ho bohužel nevysílala, obsahoval zřejmě příliš mnoho nezvykle originálních myšlenek.

Je nesporné, že se tady před námi rozprostírá široké pole pro literárněvědnou, možná i sociologickou práci. Asi bychom se do ní měli dát.

Jan Čulík