Potíže s Jaroslavem Hutkou
Jan Čulík
(Tento článek vyšel v časopise Listy č. 3/1996, str. 50 - 51. Kontext celé záležitosti je vysvětlen v předchozích dvou příspěvcích dnešního vydání BL.)
Na rozhraní února a března 1996 pořádalo v Praze České centrum Mezinárodního PEN KLUBU Evropskou konferenci Literatura ve vězení a v exilu. V příspěvku Exil jako otevření mysli, předneseném v mé nepřítomnosti, jsem argumentoval, že je objevné studovat především tu českou literaturu, která mapovala proces psychologického přizpůsobování lidí z Čech životu na Západě. Zmínil jsem se o některých autorech, kteří takto psali, mimo jiné i o Jaroslavu Hutkovi a jeho fejetonech. Poukázal jsem na to, že Hutkovy ostře kritické, ale velmi inteligentní fejetony mnohdy iritovaly českou emigrantskou komunitu, takže je občas české exilové noviny nechtěly tisknout.
Rudolf Stroebinger, předseda exilového PEN klubu německy mluvících zemí a zpravodaj Svobodné Evropy, na konferenci poté konstatoval, že nemám pravdu. Řekl, že se Hutkovy fejetony v exilových tiskovinách uveřejňovaly.
Jaroslav Hutka v sedmdesátých letech ignoroval oficiální zákaz vystupovat na veřejnosti a do roku 1977 se mu podařilo po Československu uspořádat více než tisíc neobyčejně svobodomyslných vystoupení. Začala ho pronásledovat policie, podepsal Chartu 77 a v říjnu 1978 byl donucen se z Československa vystěhovat . Více než jedenáct let žil v Holandsku. Napsal tam celou řadu pozoruhodných fejetonů, v nichž se pod tlakem emigrace snaží kriticky zmocnit nového kulturního prostředí a velmi podnětně a provokativně se v mezní situaci vytrženosti z vlastní kultury zabývá základními otázkami české historie a identity. Souborně vyšly fejetony v knížce Požár z bazaru, kterou Hutka vydal na Západě vlastním nákladem v roce 1989, méně kvalitní přetisk této velmi pěkně vypravené publikace pak vyšel i v Čechách.
Když dnes listuji v textech, které Hutka psal koncem sedmdesátých či začátkem osmdesátých let, připadají mi velmi aktuální. Zabývají se totiž otázkami, které nemají mnoho společného s komunismem, ale daleko více s českým národním charakterem. Co je vlastně podstatou české národní totožnosti? Kam Češi směřují a o co usilují? Není pozitivní obraz, který si Češi sami o sobě vytvořili během historie zkreslený a idealizovaný? Na jakých kořenech je založena dnešní existence českého národa v teritoriu, které obývá? Jaký postoj by měli Češi zaujmout k poválečnému vyhnání sudetských Němců? Co je podstatou svobody? Co definuje hrdého a samostatného občana se vzpřímenou hlavou, tak důležitého pro řádné fungování demokracie? Má se v zájmu co nejdokonalejšího poznání skutečnosti hovořit veřejně o všem, anebo je lépe určité věci zamlčovat?
Osobně se domnívám, že je pro situaci v Čechách velmi důležité, abychom mluvili otevřeně a přesně nejen o přítomnosti, ale i o minulosti. Kdokoliv otevře knihu Požár v bazaru, najde tam hned u několika textů poznámku, že jejich zveřejnění bylo v českých sdělovacích prostředcích na Západě odmítnuto.
Otázku potlačování názorů a myšlenek považuji za klíčovou. Divím se, že to lidi v Čechách podle mé zkušenosti příliš nevzrušuje. Myslím, že není dobré popírat, že my Češi dosti často trpíme autocenzurou, zejména když se nám některé skutečnosti nehodí do krámu při prosazování určité ideologické linie, zjednodušující složitou přirozenou realitu.
Byly tedy Hutkovy texty cenzurovány nebo ne? Požádal jsem o vyjádření samotného autora:
"Oni se asi rozčilili nad slovem cenzurovat, protože to berou tak, že měli právo na redakční zásahy. Když jsem nejprve psal fejetony pro Svobodnou Evropu, zjistil jsem, že z nich redaktoři vyškrtávají celé odstavce. Zle jsem se rozešel s jakýmsi panem Smrčkem, který ve Svobodné Evropě začátkem osmdesátých let proškrtával mé texty velmi ostře. Když jsem psal kriticky o komunismu, bylo to přijatelné. Jakmile byla ale v textu nějaká kritická zmínka nebo jenom postřeh o Západě, vždyť víš, jak píšu, tak to hned vyškrtli. Ve Svobodné Evropě mi také odmítli povídku Noční vlak, která pak vyšla v anglickém překladu v jednom britském literárním časopise. Napsali mi tehdy dopis, ještě ho mám, že upozorňují autory, že neobjednané příspěvky nebudou vysílat. (Smích.) Já netušil, že je napřed musím požádat o to, aby mi to povolili napsat. Také odmítla Svobodná Evropa píseň Na výsluní svobody. To je kritická píseň o Západě. Vyšla na kazetě Austrálie.
Můj fejeton Požár v bazaru odmítly otisknout všechny české exilové noviny, mimo australského listu Nový domov. S uplatňováním mých fejetonů v českých exilových novinách byl velký problém. Nikdy jsem se nedohodl s Pavlem Tigridem, vydavatelem Svědectví. Napsal jsem pro něho nějaké věci a on mi jednou, z vtipu, řekl: 'Víš, Jardo, já jsem se předposral, tohle nebudem tisknout.' S Jiřím Pelikánem, vydavatelem Listů, jsem také měl trošku problém. Vyloženě cenzurní potíže jsem zaznamenal s Danielem Strožem, vydavatelem čtvrtletníku Obrys. Nejlepší zkušenost jsem měl s Právem lidu Jiřího Loewyho. Ale i jemu to nedalo a škrtal v textech větičky. Pan Loewy mi vysvětloval, že z pozice hlavního redaktora má právo do textu zasahovat. Já jsem mu říkal, že když je to podepsané, tak nemá právo.
Čeští exiloví novináři mi nikdy nevysvětlili, proč mi některé věci škrtají," pokračoval Jaroslav Hutka. "Oni se o tom se mnou nebavili. Ty texty pro ně byly nepřípustné, protože se báli. To je normální, česká předposranost. Zdálo se jim, že to přesahuje nějakou nepsanou hranici. Byl to normální publikační strach. O některých věcech se prostě v Čechách nemluví a není vhodné je nahlas prezentovat. Být kritický vůči Západu, být kritický vůči emigraci, být kritický vůči exilovým spolkům, to byla tabuová témata, na která reagovali podrážděně."
"Třeba ale měli pravdu: báli se, že to při boji proti komunismu povede jen k planému hašteření mezi Čechy na Západě," namítl jsem.
"Politicky to neumím odhadnout," řekl Jaroslav Hutka, "ale vzhledem k literatuře samozřejmě pravdu neměli. Literatura totiž má smysl jen tehdy, když je to upřímná a svobodná reflexe. Čeští exiloví novináři vytvořili blokádu, která pak trochu podrazila vývoj v Československu po roce 1989. Informovali o Západě překrouceně a lživě, propagandisticky. Mám pocit, že teprve teď se mnoho lidí v Čechách probírá. Kdyby informací bývalo víc a byly lepší, mám dojem, že vývoj alespoň v některých kruzích v Čechách nemusel být zpočátku tolik problematický. Lidi byli překvapeni, co to vlastně znamená, když do Čech přichází Západ a ta takzvaná svoboda.
Jednou jsem o tom měl, už nevím s kým, širokou debatu (nikoliv ve vysílání) ve Svobodné Evropě. Pracovníci Svobodné Evropy mi vysvětlovali, že vysílají pro obyčejné lidi někde na vesnici a nemohou je plést informacemi, které nedokáží zpracovat. Měli pocit, že jsou to prostí, nesvéprávní lidé, kterým není možno dát všechna fakta. Cenzura to byla, protože došlo k překroucení skutečnosti."
Tyto Hutkovy poznámky jsou zajímavým novým příspěvkem k analýze nedávné české historie. Vyplývá z nich, stejně jako z jeho fejetonů, že český protikomunistický exil nebyl jednotný, svorný monolit, jak si to mnohdy představují lidé v Čechách. Byla to komunita normálních, svářejících se, chybujících a obyčejných lidí, s mnoha zápornými i kladnými vlastnostmi, stejně jako mají záporné i kladné vlastnosti lidé, kteří zůstali v Čechách.
Zdá se, že se trochu přece jen pootevírá příklop zjednodušené, heroické interpretace minulosti. Připomeňme v této souvislosti i článek dlouholetého komentátora Svobodné Evropy Milana Schulze, který v Listech č. 1/1996 (str. 85-88) svědčil o tom, že se v československé redakci Svobodné Evropy léta systematicky cenzurovalo a udávalo.
Jan Čulík
13.3.96
