Válka o Kosovo je válkou, kterou NATO vyhraje - a co pak?

V devadesátých letech si lidi jaksi začali myslet, že lidská práva jsou jim k dispozici zadarmo. Že jejich dodržování není nutné lidem vnucovat. Že jaksi, v důsledku rostoucí prosperity, se lidská práva všude prosadí sama. Válka o Kosovo ukázala, že to byla jedna z nejhorších iluzí v celém desetiletí iluzí.

Prosazování lidských práv stojí peníze a někdy i životy. Nebudeme pokaždé vést válku. Ale měli bychom si velmi rychle zvyknout na to, že budeme mít smutnou povinnost udržovat mír. Tak tomu bude od nynějška pořád.

V dramatickém chaosu kolem války na Balkáně vyvstává jedna jistota. Válka o Kosovo je válkou, kterou NATO vyhraje. Neexistují žádné vyhlídky na to, že by bylo dovoleno Miloševičovu režimu, by si ponechal území, které ovládá prostřednictvím masových deportací a prostřednictvím vraždění. Takový výsledek by znamenal, že by se Evropa navrátila k temnotě třicátých let.

Právě proto zastávají evropské vlády, včetně neutrálních vlád, jako je vláda švédská, jednomyslné stanovisko, podporující akci NATO. Je to konflikt, který musí být - a bude - dobojován až do úplného konce.

Dohra války ale není připravována. Je zřejmé, že voliči a vlády dosud nechápou, že to, že Západ převzal zodpovědnost za stabilitu na Balkáně, bude mít dlouhodobé důsledky. Všem musí teprve dojít, že to znamená, že se už ve státních rozpočtech neušetří omezováním zbrojení. Evropa se bude muset znovu vyzbrojit.

Válka o Kosovo se stane historickým mezníkem, který znamenal ukončení desetiletí iluzí. Od pádu Berlínské zdi až do první fáze války proti Miloševičovi bylo utvářeno veřejné mínění a politika mnoha evropských vlád divoce nerealistickým očekáváním. Apokalyptická víra, že pád komunismu znamenal konec historie, nebyla omezena jen na výstřednější členy pravicových analyticko-politologických skupin. Jemnějším způsobem toto přesvědčení ovlivňovalo myšlení a plánování většiny západních zemí po ukončení studené války.

Před deseti lety bylo naprosto nepředstavitelné, že by mohla Evropa před ukončením tisíciletí znovu zažít hromadné etnické masakrování lidí a masové přesuny obyvatelstva.

Avšak představa, že s rozkladem sovětského impéria vyčerpala Evropa své schopnosti divošského chování byla jen línou fantazií. Tato představa kvetla, protože lidé zapomněli na strašlivé události, k nimž v tomto století došlo v Evropě.

Jedním z důvodů, proč byl Západ tak málo připraven na takové konflikty, které vedly k válce o Kosovo, bylo široké přijetí neoliberálních myšlenek. Předpokládalo se, a nepředpokládala to jen nová pravice, ale i centristické strany, že globální rozšíření kapitalismu povede k rozšíření míru, prosperity a demokracie. Z delší historické perspektivy se však dá spíše očekávat opak.

Kdykoliv se rozloží velká impéria, nenásleduje většinou éra míru a prosperity. Daleko častěji je to období, kdy dlouhodobá etnická a náboženská nepřátelství, staré a nové územní nároky a tyranské režimy vyvolávají válku. Hluboké škrty v rozpočtech na obranu, které provedly západní vlády po rozkladu sovětského impéria, vedly k tomu, že jsou nyní špatně připraveny na krize, které od té doby vznikly.

Neoliberální myšlení podporovalo pohrdání historií, a to se nám nyní vymstilo. Příliš velká důvěra v moc leteckých úderů, jimiž začala válka o Kosovo, ignorovala historické zkušenosti. Nic ve zkušenosti z dvacátého století nepodporuje přesvědčení, že je možno odstranit diktátory nebo zabránit etnickým masakrům rychlou leteckou válkou.

Nedokazuje to ani role, kterou sehrály letecké útoky ve válce o Bosnu. Lze předpokládat, že víra v tom, že několik dnů leteckých útoků povede Miloševiče k tomu, že se Západu poddá, byla politická a nikoliv vojenská chyba. Nyní, jak se zdá, už vedoucí představitelé NATO rezignovali, že válka v Kosovu potrvá nikoliv dny či týdny, ale celé měsíce. Stále ještě však nepočítají s důsledky vítězství.

Jediným realistickým cílem západní politiky v Kosovu je vytvoření mezinárodně garantovaného protektorátu. Ale to je obrovský podnik, který zosobňuje velké politické riziko. Kosovský protektorát bude pohlcovat západní finance a vojenské zdroje po mnoho desetiletí. Nejen celá infrastruktura té země, ale i celý její ústavní rámec bude muset být vybudován úplně od začátku. Stejně jako v Bosně, vytvoření protektorátu v Kosovu znamená, že tam bude Západ muset vládnout na neurčitou dobu.

Takto obrovský projekt může být úspěšný jen v tom případě, bude-li mít podporu mezinárodního společenství, a to znamená i Ruska. Kdyby NATO vnutilo Kosovu protektorát jednostranně, vyvolalo by to jen v Rusku resentiment a zvýšilo by to pravděpodobnost, že se k moci po Jelcinovi dostane protizápadní kandidát.

Je těžké si představit, jak by mohl kosovský protektorát, kdyby byl vytvořen v klimatu podezřívavosti a nepřátelství, být základem stability v regionu.

I s ruskou podporou nemůže Západ zajistit bezpečnost na Balkáně bez základních změn v rozpočtu na obranu.

Zcela právem podpořily evropské sociálně demokratické vlády akci NATO na ochranu nejzákladnějších lidských práv albánských Kosovců.

Takže budou muset brzo čelit nevyhnutelným důsledkům tohoto rozhodnutí. Po celé Evropě budou muset stoupnout výdaje na obranu. To je vývoj, na nějž nebyli voliči připraveni.

Oslavy padesátého výročí NATO byly podle všech zpráv velmi chmurné. Nemohlo to být jinak. Avšak poučením posledních týdnů není, že nepotřebujeme NATO. Poučením je, že je NATO jediným efektivním nástrojem ve snaze zabránit nejhorší porušování lidských práv.

V devadesátých letech si lidi jaksi začali myslet, že lidská práva jsou k dispozici zadarmo. Že jejich dodržování není nutné lidem vnucovat. Že jaksi, v důsledku rostoucí prosperity, se lidská práva všude prosadí sama. Válka o Kosovo ukázala, že to byla jedna z nejhorších iluzí v celém desetiletí iluzí.

Prosazování lidských práv stojí peníze a někdy i životy. Nebudeme pokaždé vést válku. Ale měli bychom si velmi rychle zvyknout na to, že budeme mít smutnou povinnost udržovat mír. Tak tomu bude od nynějška pořád.