Kam se řítíme?
Na turnaji Tento Czech Open seděl v čestné loži za hlavním empirovým rozhodčím pan Klaus. Usmíval se a sledoval probíhající tenisové utkání.
V České republice ve stejné době probíhá zcela jiné utkání. Nehraje se nic méně a nic více, než o ekonomické bytí a nebytí tohoto státu. Spíše nebytí, které se projevuje zastavováním výrob a zavíráním fabrik, prudkým nárůstem nezaměstnanosti, stále klesajícím HDP, klesající životní úrovní a dramatickým schodkem rozpočtu. To vše si usměvavý pán nepřipouští. On už dva roky nevládne.
Po listopadu i malé dítě vědělo, že se musí privatizovat. Existuje mnoho standartních metod. Skupina kolem pana Klause se rozhodla pro metodu nestandartní - kuponovou. Ta arogance, která nebrala ohledy na zkušenosti vyspělých států, jako by předeslala další vývoj: My půjdeme vlastní, českou cestou. Prakticky přes noc vznikly desítky fondů, kterým Viktor Kožený ukázal cestu k pohádkovému bohatství. Privatizovalo se v neprávním prostředí, překotně, nesmyslně. Podniky nedostaly konkrétní vlastníky ani kapitál. Naopak, nejprve fondy a pak i jednotlivci začali tunelovat. Klaus jezdil, poučoval, tvrdil, že jsme se odrazili ode dna, a hrdě odmítal půjčky. Teprve po určité době dané setrvačností hospodářství, se počalo rýsovat dílo zkázy: Rozpadly se výroby, rozešly se party lidí, zrušila se tradice. Stát dal obrovské prostředky na záchranu stěžejních podniků a bank. Tyto prostředky přešly plynule do soukromých rukou, aniž bylo dosaženo jakéhokoliv efektu.
Voliči rozhodli v posledních volbách o změně. Jaké bylo jejich zklamání, když se po volbách dva největší odpůrci spojili. Zeman, který šel Klausovi po krku, uzavřel s ním smlouvu o věčném přátelství. To mu umožnilo najmenovat do vlády takové lidi, že národ zaplakal. Namísto mladé krve sbor starců, kterým vévodí ministr Grégr. Ta komunistická relikvie, která nedokázala řídit socialistický podnik, dnes řídí národní hospodářství. Premiér Zeman, kterému nešlo o blaho země, ale o vítězství nad Klausem, ohlásil, že roku 2002 opouští loď.
Obávám se, že ani pan president nevidí jasně hrůznou budoucnost své země. Kosovská krize a náš poměr k NATO plně zaměstnávají jeho mysl. Patrně nebude tím, kdo začne bít na poplach, aby sjednotil národ k záchraně. Tak vidím sociální nepokoje. Masová shromáždění mohou svrhnout vládu. Ale kdo na její místo? Můžeme najmenovat úřednickou vládu, můžeme instalovat zpět Klause. To však není řešení. Této zemi chybí nové osobnosti, chybí program, chybí zkušenosti, chybí kontakty a chybí peníze. Je vůbec záchrana možná?
Petr Jánský
