Čí je ta miliarda?
aneb
Podnikatelský nebo privatizační úspěch?
Předminulý čtvrtek mne požádaly Lidové noviny, abych jim povolil přetisknout svůj materiál z BL 20.4, kterým jsem reagoval na pořad Volejte řediteli a článek v Právu. Psal jsem ho v pondělí 19.4., aniž jsem věděl, že tentýž den odpoledne bude Vladimír Železný odvolán z funkcí jednatele a ředitele ČNTS. A tak jsem pro LN napsal článek jiný, který se objevil v příloze Média @ Komunikace v pondělí 26.4.1999 s názvem: "Za co zaplatila CME Železnému a spol. miliardu?"
Celý týden jsem čekal, že se mě někdo zeptá, abych mu objasnil, co je to za hodnotu, za kterou je ochoten někdo zaplatit miliardu, kde ta hodnota vznikla, jestli ta miliarda nebude někomu chybět apod.
Nezeptal se nikdo.
Vladimír Železný tvrdíval, že je to ocenění podnikatelského úspěchu jeho a společníků CET-21. Na dotěrnou otázku Jana Muellera v LN z 3.5., na základě čeho dostal každý z podílníků CET 21 přibližně 40 miliónů Kč (vida, tak jenom 40 milionů, krát pět, to je 200 milionů, kde je zbytek do miliardy? daně? VŽ? pokles akcií? byla to vůbec miliarda?), Vladimír Železný odpovídá:
"Právem vlastníků."
Takže mi nezbývá, než se pokusit o stručnou osvětu.
Maďarsko má naprosto srovnatelný televizní trh s ČR - 10 miliónů obyvatel, podobná kupní síla, stejné výdaje na reklamu. Když se tam v roce 1997 udělovaly licence na dvě celoplošné televizní sítě na dobu 10 let (jednu dnes spoluvlastní SBS), ten, kdo licenci chtěl získat, musel nabídnout cenu - minimálně 8 miliard forintů, tehdy asi 44 miliónů USD. Konsorcium s SBS tehdy nabídlo 12 miliard forintů, konsorcium s naší známou CME nabídlo 10 miliard forintů, tj. 55 miliónů USD.
Jestliže přijmeme tezi, že trh určuje cenu, pak v Maďarsku nejen regulační orgán, ale i podnikatelé ohodnotili cenu licence, tj. výhradní právo užívat frekvence terestrické celoplošné sítě po dobu deseti let, na výše uvedené sumy.
CET-21 tuto licenci dostala na 12 let a naprosto zadarmo.
Dnes se tomu každý diví a novináři a politici svalují všechnu vinu na český regulační orgán, Radu ČR pro R a TV vysílání (RČRRTV).
Po bitvě je totiž každý generálem.
Jako pamětník a kronikář televizního vývoje po roce 1989 se pokusím objasnit, jak tato situace vznikla.
Bylo po volbách roku 1992, Václav Klaus a ODS se stali jasnými vítězi, dělilo se Československo, co nejrychlejší privatizace bez přívlastků se pokládala za základ prosperity.
Zatímco soukromá rádia se rozšířila do celé republiky, ČT měla stále monopol. Zrušit televizní monopol a vytvořit co nejdříve silnou privátní konkurenci veřejnoprávnímu obrovi - to bylo heslem dne, kterým se řídil jak parlament (viz novela zákona o vysílání 36/93), tak RČRRTV a zvláště její předseda Daniel Korte.
Ale znovu žádám o pochopení - psal se rok 1992 v ČR, a ne rok 1997 v Maďarsku, ve východní Evropě byly jen minimální zkušenosti s potencí reklamního trhu.
Vědělo se, že postavit novou televizi v ČR bude stát nejméně jednu miliardu Kč, a její provoz - pokud by se neměl omezit jen na laciný program a retranslaci satelitů jako Premiéra TV v roce 1993 - bude stát nejméně další miliardu ročně.
Výnosy z televizních reklam v roce 1992 činily přesně onu miliardu, ale koncem roku 1992 a začátkem roku 1993 o té miliardě věděli spíše jen reklamní odborníci, laická veřejnost měla k dispozici údaj IP z roku 1991, kdy na televizní reklamu bylo vydáno pouhých 160-180 miliónů Kč. O licenci se rozhodlo hlasováním 30.1.1993.
Taková byla atmosféra, která vedla k rozhodnutí RČRRTV o tom, že důležitější než zisky pro státní pokladnu je pluralita vysílání. Pozice RČRRTV by se dala zformulovat asi takto: Nebudeme chtít od nikoho žádné peníze, nebudeme soukromé nováčky na poli televizního (ale i rozhlasového) vysílání oslabovat, ať mají dost síly postavit se zavedenému monopolistovi ČT (a také ČRo).
Kdo mohl tušit, že se objem trhu televizní reklamy během tří let (také díky cenové politice TV NOVA) do roku 1996 zečtyřnásobí? Pravda, jistý Jonáš to tvrdil už tenkrát.
To však nic nemění na tom, že právo využívat kmitočtové spektrum je hodnotou, za kterou se ve světě platí. To právo získali držitelé licence. Oni mají pravdu v tom, že pouhé právo na frekvence je k ničemu, pokud se na těchto frekvencích neobjeví program, který je schopen přitáhnout zájem publika a vydělávat peníze.
Proto je třeba říci: Ano, vznik TV NOVA byl a je podnikatelským úspěchem, jehož hodnotu nemohou snížit ani mimořádně příznivé podmínky, které tento projekt do vínku dostal (celoplošnou síť frekvencí bývalého prvního programu F1, divácký hlad po akčních filmech a amerických seriálech, únava z monopolu ČT apod.).
Ale vraťme se k oné miliardě.
Z pozice Vladimíra Železného je to prý zasloužený honorář za jeho práci a vytvoření fenoménu TV Nova na české mediální scéně. Veškeré další požitky, které za tu práci od ČNTS a CME inkasoval, tj. plat a nemalé prémie, kterými překonával předsedu vlády a zřejmě i prezidenta republiky, pokládá za pouhé "drobečky", kterými by ho rád jeho partner uplatil, ačkoliv on a jeho kolegové v ČNTS mají právo na víc (viz Volejte řediteli z 1.5.1999).
Argument o zaslouženém podnikatelském úspěchu a odměně za tuto práci však poněkud pokulhává, pokud se vztáhne i na ostatní vlastníky CET-21, tj. Josefa Alana, Fedora Gála, Petera Hunčíka, Petera Kršáka a Vlastimila Venclíka.
Z pozice CME ta miliarda vypadá poněkud jinak: je vnímána jako ona cena za využívání celostátní sítě frekvencí pro televizní vysílání, která by se jinde platila státu, ale protože v ČR stát toto exkluzívní právo svěřil ČNTS prostřednictvím společnosti CET-21, tak to platí lidem v CET- 21.
A údiv pana Klinkhammera vyplývá asi z této úvahy: Tak moment, my jsme zaplatili (nebo slíbili zaplatit) české spořitelně 30 miliónů USD za to, že nám prodala svůj podíl 22 % z ČNTS, k tomu jsme ještě zaplatili (nebo slíbili zaplatit) Vladimíru Železnému a jeho společníkům v CET-21 dalších 28 miliónů USD za jejich podíl 11 % z ČNTS.
Takže dohromady jsme vydali skoro 60 miliónů USD na to, abychom měli v ČNTS 99 %, abychom mohli volně - v mezích daných licenčními podmínkami - s licencí disponovat, což je snad férová cena za licenci v podmínkách postkomunistické střední Evropy. Proč někdo od nás chce, abychom se vzdali kontroly nad svými investicemi?
Aniž bych se chtěl zaplést do rozsuzování tohoto sporu, rád bych se soustředil pouze na jednu jeho stránku, která - jak se domnívám - má poněkud obecnější platnost.
Ta miliarda, kterou si Železný a spol. nárokují, je podle mého názoru výsledkem nikoli podnikatelského, ale privatizačního úspěchu.
Dnes jsme obklopeni řadou lidí, jejichž privatizační úspěchy jsou omylem pokládány za úspěchy podnikatelské.
Okolí tyto privatizační úspěchy někdy označuje za zlodějnu, zatímco napadení se hájí legalitou svých činů a poukazují na českou závist, jež neumí překousnout úspěch druhých.
Já se domnívám, že ve velké většině o žádnou zlodějnu nejde, speciálně u médií, jejichž situaci dosti podrobně sleduji.
Ti lidé pouze využili příležitosti určitého bezvládí a právního chaosu, který provází každou společenskou transformaci, využili vzniklé situace, právního vakua, ale litera zákona v zásadě porušována nebyla (nebo se o tom ještě neví).
Máme tady nesčetné příklady divoké privatizace deníků a časopisů a jejich následného prodeje zahraničním zájemcům (nejdéle vydržely Květy).
Je tady případ Barrandova, který byl státem privatizován za 500 miliónů korun, přičemž později banka jen hodnotu nemovitostí, zastavených za úvěr pro oceláře v Silasu, oceňuje na více než miliardu.
Je tady případ Bontonu, jenž získává lacino Supraphon, aby jeho archiv s Českou filharmonií výhodně střelil do Japonska.
Stejný Bonton šikovně skupuje kupóny zavedené Ústřední půjčovny filmů (Lucerna Film), aby se mu zhodnotily v dominantním postavení ve filmové distribuci. To všechno - snad s výjimkou Barrandova, kde privatizátor nedodržel splátkový kalendář - se událo v mezích (nebo na hraně těchto mezí) platných zákonů. V příkladech by se dalo pokračovat.
Já ty příklady uvádím hlavně proto, abych podložil svoji tezi o tom, co je a co není podnikatelský úspěch.
Lacino koupit a draze prodávat, se dá možná označit za podnikatelský úspěch, ale to ještě není důkazem nějakých mimořádných manažerských schopností, zvláště když ten, od koho kupuji, a který mi prodává (stát), nemá (nebo nechce mít?) ponětí o hodnotách, jež spravuje.
Získat exkluzívní postavení správním rozhodnutím a potom tuto exkluzivitu výhodně zpeněžit, k tomu také není třeba velkých manažerských schopností, stejně jako ke zvyšování zprostředkovatelských a komisionálních poplatků a provizí, když odběratel nemá šanci se bránit nebo obrátit se na jiného dodavatele.
Domnívám se, že bychom měli v sobě přemoci malou českou závist, a dopřát všem úspěšným privatizátorům jejich privatizační úspěchy, pokud při nich nebyl porušen zákon. Měli bychom se k nim stavět jako k lidem, kteří vyhráli v loterii, neboť privatizace byla svým způsobem loterií, byť ne každý měl přístup klosům, jež měly šanci na výhru.
Lidem, co vyhráli ve Sportce, také nezávidíme. Pokud k té výhře přistupují odpovědně a snaží se nabytý majetek dobře spravovat a vytvářet nové hodnoty, tím lépe. Pokud majetek prošustrují, aniž někoho okradli, je to jejich věc, ale pro nás by to mělo být poučením do budoucna. Pokud někoho okradli, nechť jsou potrestáni.
Na druhé straně si však myslím, že bychom neměli věřit báchorkám o mimořádných manažerských a podnikatelských schopnostech privatizátorů, které nám věší na nos média, a kterým možná dokonce věří i sami privatizátoři.
To se týká i oné miliardy vyplacené Vladimíru Železnému a především jeho společníkům. Pokud tito budou k sobě poctiví, pak si uvědomí, že všechny peníze, které od roku 1993 v CET-21 dostali a dostávají, získali tím, že se vzdali svého práva disponovat udělenou licencí. To právo nejdříve svobodně svěřili Železnému a později ho za úplatu jemu a CME prodali. Tak výhodně zpeněžili svůj osobnostní kredit, který si svou minulostí vytvořili a který v postkomunistické společnosti měli. Jestli toto lze pokládat za podnikatelský úspěch, tak nevím, nevím... Pro mne je to úspěch privatizační.
(Copyright výslovně platí pro stránku www.tv-nova.cz, která využívá vytržených citací z mého článku v Hospodářských novinách o neúspěších CME v pátek 30.4.1999.
Pokud majitelé této webové stránky chtějí, mohou se dohodnout sredakcí HN a otisknout článek CELÝ!!! Včetně těch pasáží, kde popisuji, jak právě Vladimír Železný podrazil nohy svým partnerům v Maďarsku, neboť právě jeho chování vůči regulačnímu orgánu v ČR bylo využito k tomu, že CME licenci v Maďarsku nedostala a utrpěla tak finanční ztráty.)
P.S. Raději bych tuto úvahu poslal do Neviditelného psa, protože si to tam přečte víc lidí, ale protože se v ní stavím na stranu formální legality privatizačních kauz českých médií, a mohlo by to vypadat, že si to u mě Ondra Neff objednal (viz polemiky o založení MF DNES), testuji tímto vydavatelskou toleranci Jana Čulíka, který s mými názory ve věci privatizace českých tiskových médií zásadně nesouhlasí.
