Petr Jánský potvrdil pravdivost Pecinova článku
Jan Čulík
Je docela úsměvným paradoxem, že Petr Jánský v dnešním svém článku v Britských listech, v němž odmítá kritiku černobílé prezentace Západu a světa Svobodnou Evropou za komunismu, kterou napsal Tomáš Pecina, docela přesvědčivě potvrdil Pecinovu argumentaci. Jánský totiž zareagoval úplně přesně jako indoktrinovaný produkt "generace Svobodné Evropy" a tím poskytl pro článek Tomáše Peciny vítaný konkrétní příklad.
Aby nebylo mýlky: i já jsem poslouchal Svobodnou Evropu za komunismu dlouhá, celá léta, a v devadesátých letech jsem pak pro ni velmi intenzívně pět let pracoval. Svobodná Evropa jistě v sedmdesátých a osmdesátých letech o mnoho set procent převyšovala informacemi, které poskytovala, i svou profesionalitou, bláboly českých komunistických režimních médií.
Kvalitu českých domácích sdělovacích prostředků převyšovala jistě i nejméně do první poloviny devadesátých let a pokud má stále vazby na informační zázemí mateřské stanice RFE/RL (málokdo totiž ví, že nynější česká Svobodná Evropa nemá už s mateřskou stanicí RFE/RL příliš mnoho společného), budou některé aspekty jejího vysílání jistě dodnes lepší než přístup mnohých domácích českých sdělovacích prostředků.
Potíž je však, že to nestačí. Při vší své zásluze, při tom všem, co Svobodná Evropa učinila pro informovanost lidí v Československu za komunismu, oněch "vězňů" v komunistickém režimu, přesně platí argument Tomáše Peciny: Svobodná Evropa neinformovala dostatečně plasticky o strukturovanosti demokracie na Západě, ani o tom, že demokratické zřízení je nedokonalé a je nutno neustále usilovat o jeho zlepšování, jinak se rozloží.
Pecina má pravdu, když si všímá toho, že Svobodná Evropa pokud možno nezdůrazňovala sporné rysy západních demokracií, i když by bývalo velmi plodné právě ukazovat, jakými způsoby se západní demokracie dokážou pružně vyrovnat s vážnými problémy.
Už při poslechu Svobodné Evropy za komunismu jako obyvatel Británie mi často připadalo, že Svobodná Evropa například zbytečně "zbožšťuje" západní politiky - staví je na piedestal nezměrné autority - jako by z nich starosvětským středoevropským způsobem dělala samé tatíčky masaryky. Všichni víte, jak ostře a neuctivě zacházejí západní sdělovací prostředky s politiky ve svých zemích, se svými volenými zástupci. To Svobodná Evropa málo reflektovala ještě v devadesátých letech. Zejména přeuctivě se vyjadřovala o amerických politicích. (Jakpak se asi v minulých měsících vyrovnala s aférou prezidenta Clintona a Moniky Lewinské? I když možná dobře, protože Clinton není pro některé propagandisty české RSE dostatečně pravicový.)
Jednou začátkem devadesátých let se americkému prezidentu Bushovi udělalo špatně při jakési zahraniční recepci, zezelenal a místo projevu spadl pod stůl. Bylo to ve zprávách většiny západních sdělovacích prostředků - musel jsem se smát, když mi zmínku o tom velmi eufemisticky proškrtala a pozměnila v "Čtení ze západního tisku" vedoucí redaktorka Olga Valeská-Kopecká.
Jindy byla v jakémsi mém příspěvku napsaném na základě amerických zdrojů zmínka o tom, že ještě v první polovině tohoto století se dost často ve Spojených státech vyskytoval - v jižních státech - rasismus. Olga Valeská přepsala v příspěvku dvacáté na devatenácté století. Zásadně nesnášela jakékoliv kritické zmínky o katolické církvi či o sexu. Příspěvek o tom, že Mao Ce Tung měl za komunismu harém (zjistili to na základě svědectví jeho osobního lékaře reportéři BBC a natočili o tom dokumentární film, jehož vysílání vedlo k tomu, že čínské úřady přiměly televizního magnáta Ruperta Murdocha, aby přestal na svém asijském satelitu Star vysílat okruh BBC World do Číny) se podařilo odvysílat jen proto, že Olga Kopecká byla na dovolené.
Ale to je jen pár, narychlo sepsaných poznámek. Cenzurních příkladů by bylo mnoho. V Britských listech od 1. listopadu 1996 naleznete asi desítku příspěvků, které byly potlačeny Svobodnou Evropou v roce 1995, každý si může udělat obrázek sám.
Konec konců i Karel Kryl, kterého Petr Jánský spojuje se samotným jménem Svobodné Evropy, se dostal s Olgou Kopeckou do otevřeného konfliktu a v důsledky cenzury ze Svobodné Evropy odešel.
Potíže s cenzurou měl i Karel Jezdinský: telefonoval jsem mu do Ameriky někdy v druhé polovině roku 1995 a při zmínce o Olze Valeské reagoval: "Á, cenzura!" Svěřil se mi, nevěřil jsem svým uším: : "Já píšu ty své komentáře z Ameriky tak, aby v nich byla co největší paralela k české politice a doufám, to co nemohu říct otevřeně, že si lidé uvědomí, že to říkám mezi řádky."
Jen se zeptejte Jiřího Peheho, jakým způsobem mu cenzurovala příspěvky právě Olga Kopecká v první polovině devadesátých let a proč rozvázal spolupráci s touto stanicí.
Zajímavě psal o Svobodné Evropě v časopise Listy č. 1/1996 (str. 86-87) dlouholetý redaktor této stanice Milan Schulz. Konstatuje nepřímo, že Svobodná Evropa byla nástrojem propagandy americké zahraniční politiky:
"Svobodná Evropa jako americký podnik docela přirozené kopírovala proměny americké zahraniční politiky. Ja McCarthyho se jistě kladl důraz na ostřejší vyjadřování než za Kennedyho nebo za Cartra. (...)
Uvnitř československého oddělení nikdy nezmizela hranice mezi emigranty z roku 1948 a novějšími přírůstky, především z let 1968- 1969. Sláva Volný, Karel Jezdinský, Lída Rakušanová, Agneša Kalinová, Milan Schulz a v různé míře i další - nikdy jsme se nezbavili nálepky "rudý koutek" a taky na nás po celou dobu docházela k americkým šéfům více nebo méně anonymní udání. I od lidí, kteří dodnes v české Svobodné Evropě v Praze působí. Dovídali jsme se to sice jen náhodou, ale byl to stálý a nepříliš inspirativní souboj, který - alespoň z mého pohledu - bránil ještě účinnějšímu zvuku Svobodné Evropy.
Podávali jsme všelijaké návrhy na oživení pořadů, abychom se nějak dostali ze zkonvenčnělého programového schématu. Většinou to neprošlo. Atmosféra oddělení nepřipustila, aby "osmašedesátníci" nebo jejich ještě novější kolegové nějak příliš pronikli do rozhodovacích kruhů.
(...)
Problémy vznikly se vzrůstem aktivního opozičního hnutí v Československu v polovině sedmdesátých let. Zase: americká zahraniční politika docela samozřejmě takovému hnutí fandila, takže "shora" jsme dostali zelenou.
(...)
Nebylo samozřejmě dostávat do vysílání později tak slavené disidenty. Pro velkou část osazenstav to byli komunisti a kolaboranti. Zpanikařený pražský režim nám moc pomohl, když vsadil Havla a spoustu dalších do vězení. Ani to ovšem nezabránilo předstrašeným (i silnější slovo by bylo na místě) dohlížečům v čs. oddělení, aby nedovolili vysílání takových textů - včetně dokumentů Charty 77 - které by se podle jejich názory mohly ve Washingtonu vykládat jako "protiamerické".
Tenhle postup nás rozčiloval hlavně proto, že jsme už předtím měli co do činění s velmi podobnými argumenty pražského tiskového dohledu. Ani ve Svobodné Evropě to však nebylo nic nového. už v šedesátých a pak i v sedmdesátých letech se v Mnichově škrtalo v komentářích Ferdinanda Peroutky - bez jeho vědomí - leccos z jeho poznámek k americkým poměrům."
Tolik Milan Schulz.
Ve všeobecnou známost vyšel jeden samizdatový fejeton Ludvíka Vaculíka, v němž si autor dovolil poznámku, něco v tom smyslu "a nepochopit tuto záležitost, to by dokázali jen Američané". Větička ve vysílání Svobodné Evropy zmizela, což vedlo Vaculíka k tomu, že v příštím fejetonu napsal: "Já si můžu psát, co chci, a cenzuruje mě jen Svobodná Evropa."
S cenzurou ve Svobodné Evropě se také nemohl vyrovnat zpěvák a fejetonista Jaroslav Hutka. Napsal kdesi na adresu Svobodné Evropy něco v tom smyslu, že účelem boje za svobody je dosáhnout svobody, nikoliv antikomunismu.
Vedoucí američtí představitelé stanic RFE/RL vždycky na veřejnosti vystupovali jako obhájci svobody názorů a prezentovali své rozhlasové stanice jako vzor nezávislé novinářské práce. Domníval jsem se, že úzkoprsá cenzura vzniká teprve až v československé redakci. Vyvedl mě z tohoto omylu jeden můj mladší kolega, poukázal na své zkušenosti, že v interním jednání vystupovali někteří američtí vedoucí pracovníci RFE/RL dosti omezeně a bigotně. Byli to státní úředníci, které často do Mnichova lákaly vysoké státní americké platy.
Fascinovalo mě, do jaké míry (i když přirozeně v daleko liberálnější formě) byla Svobodná Evropa za komunismu vlastně zrcadlovým obrazem socialistického státního podniku, kde rozpočty byly jak se zdálo, víceméně neomezené a všechno se platilo z bezedné státní pokladny. Bylo to proto, že svým původem byla Svobodná Evropa vojenskou organizací.
Nemyslím, že bychom měli na Svobodnou Evropu pouze nadávat. Byla za komunismu velmi užitečným zdrojem informací.
Jenom však pro ty posluchače, kteří si dokázali uvědomit, že spolehlivost informací, zprostředkovaných Svobodnou Evropou zejména o západním světě, má své limity. Ten, kdo v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech uměl anglicky, mohl porovnávat Svobodnou Evropu třeba s anglickými vysíláním rozhlasové stanice BBC World Service a byl si vědom dosti velkého rozdílu.
I když i anglické zahraniční vysílání BBC do určité míry - snad jistě nechtěně - zkreslovalo britskou skutečnost. Vzpomínám na to, jak ho poprvé v Praze zaslechla v sedmdesátých letech moje budoucí britská žena a připadalo jí, jako by se vrátila do minulosti o nějakých třicet let. Zahraniční vysílání BBC v angličtině bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech nesmírně kultivované, inteligentní, středostavovské, a nijak nepřipravilo budoucího příchozího do Británie na hrubou primitivnost některých společenských vrstev.
Svěřoval se mi jednou v Londýně v osmdesátých letech Karel Kyncl: "Pane Čulík, když jsem sem poprvé přijel, byl jsem překvapen, jak podvyživeně, nebo prostě nějak divně, vypadají v Británii příslušníci dělnické třídy. Jsou malí. Je to úplně, jako by to byla jiná rasa."
Karel Kyncl tehdy vysílal své komentáře v českých pořadech BBC. Vyzval jsem ho tedy: "Tak o tom napište do rádia komentář."
"To nejde," odpověděl on. "O tom nejde vysílat do Československa. Oni by to tam nepochopili."
