Pět mužů, kteří přinesli do Kruše smrt

Tato hrůzná reportáž Johna Sweeneyho vyšla v neděli 16. května v týdeníku Observer. Ve čtvrtek 20. května v 21 hodin se bude vysílat film Johna Sweenyho o masakru v Malé Kruši v britské komerční televizní stanici Channel Four, v pravidelném pořadu Dispatches.

Po prvním leteckém úderu NATO čekali sedm hodin a 40 minut, než vyslali etnické očišťovatele. Malá Kruše, vesnice na západním okraji Kosova, je tak malá, že není na obyčejných mapách. Teť je svým způsobem slavná. První a nejhorší masakr války o Kosovo se odehrál v malé Kruši.

Očišťovatelé přijeli připraveni v ozbrojené koloně, nejprve tanky, pak transportéry, pak 15 autobusů. Autobusy měly srbské poznávací značky a přijely z města Nis. Byly plné dobrovolníků v modrých policejních uniformách s bílými páskami na rukou "Milice". Do vesnice celkem přijelo asi 750 těchto policistů. Všichni z nich byli ozbrojení.

Kolona dorazila do vesnice ve 3. 40 ráno ve čtvrtek 25. března. NATO zaútočilo předchozího večera ve 20 hodin na Bělehrad a Prištinu. Policisté zablokovali silnici a některé tanky obklopily vesnici. Před úsvitem začali na vesnici střílet z kulometů a tanků. Byla to smíšená vesnice - žilo tam asi 450 Srbů, většinou v centru, a asi 600 Albánců.

Před příchodem etnických očišťovatelů pracovali obyvatelé vesnice bez ohledu na národnost společně na polích. Při úsvitu tohoto dne utekli ti Albánci, kteří toho byli schopni, z vesnice do lesa. Ti, kdo nebyli toho schopni, zůstali ve vesnici jako v pasti.

Když střelba ustala, etničtí očišťovatelé šli od domu k domu. "Televizní přijímač vybuchl jako bomba. Děti se bály a brečely. Televizi nám rozbili Srbové a řekli, že je to proto, aby se Albánci už nemohli na televizi dívat," řekl Ahmet Krasniqi, jeden z mužů, kteří byli nuceni zůstat ve vesnici.

"Děti brečely a srbští policisté požadovali peníze. Dali jsme jim všechno, co jsme měli. Odebrali také ženám veškeré zlaté náušnice i bižuterii, prsteny, a pak nás varovali, abychom nevycházeli ven. Zůstali jsme uvnitř až do dalšího rána."

Ironií bylo, že většina mužů, kteří uprchli do lesů v horách nad vesnicí, zahynula. Jediná hrstka lidí, kteří přežili, byli ti lidé, kteří zůstali ve vesnici. Asi 450 osob, které žily na pokraji vesnice, se vydalo do hor a šly stále výše.

Babička "Nana" Batusha je žena ve věku 74 let. Onoho rána měla ještě čtyři syny a mnoho vnoučat. Šla také do hor z vesnice Malá Kruše. Z údolí byli ale vesničané na horském svahu dobře viditelní a Srbové věděli velmi dobře, co si počít. V 6. 40 ráno začali na ně střílet z tanků a obrněných transportérů.

Uprchlíci se dívali dolů do vesnice mezi stromy, které štípaly létající kulky, a viděli, jak etničtí očišťovatelé si odvážejí jejich automobily a traktory a zapalují jejich domy. Pak viděli, jak jeden Srb vzal kosu a usekl jí jedné krávě na poli nohu. Třínohá kráva začala strašně bučet, překulhala celé pole, pak padla na zem a ležela bez hnutí. Uprchlíci šli stále výše do kopce a střely je následovaly.

Ve vesnici bylo asi 150 lidí obklopeno etnickými očišťovateli. Jedním z těch lidí byl Jusuf Hajdari. "Viděli jsme na vlastní oči, co se stalo s rodinou Shyqyri Shehua. Srbská policie odvedla osm jejích členů. Byli to naši sousedé a všichni byli zastřeleni. Pak zapálili jejich dům. S námi chtěli učinit totéž.

"Byl tam jeden policista, jmenoval se Teodor Stančič, byl ze Subotiky ve Vojvodině. Dal jsem mu svůj mercedes a řekl jsem mu, 'Dávám vám to, abyste zachránil moji rodinu.' Řekl nám, že můžeme jít. Pak si ale povšiml, že jiný policista to auto rozbíjí. Pustil nás, že nám dal slib, ale předtím nám odebral všechny peníze a zlato.

Zeptal jsem se ho, jak mu za to mohu poděkovat. 'Je na to trochu brzo,'odpověděl. Dodal, že se rodina může zachránit jen odchodem do Albánie. 'Jestliže chcete zůstat tady, budete usmrceni,'řekl.

Té noci byli obyvatelé vesnice Malá Kruše rozděleni na dvě skupiny - většina byla v horách pod hvězdami, třásla se zimou a strachem před občasným bombardováním. Malá část obyvatel se skrývala ve vesnici v suterénech svých domů.

V pátek 26 března vyšlo na horách slunce a skupina lidí v horách si uvědomila, že jsou obklopeni etnickými očišťovateli. V devět hodin ráno se kruh kolem nich uzavřel. Policie je pak donutila všechny k návratu do vesnice.

Selekce se odehrávala před domem Seida Batuši. Ženy a děti nalevo, muži napravo. Jeden chlapec, jemuž bylo kolem patnácti, řekl: "Snažil jsem se předstírat, že jsem co nejmenší. Matka mě tlačila dolů. Přikryla mě kabátem."

Jedna žena měla čtyři děti, dvě malé a dva chlapce kolem patnácti let. Pak přišli očišťovatelé.

Její manžel, třiačtyřicetiletý Ahmed, šel tiše. Žena v pláči svědčila, co se stalo pak: "Držela jsem své syny pevně za ruku. Srbové je chtěli odtáhnout a říkali, 'Pusť je, nebo je tě taky zabijeme.' Odpověděla jsem, 'Tak mě zabijte i s mými syny'. Doufala jsem, že je nechají. Nic zlého jsme jim neudělali." Víc už povídat nemohla.

Na konci selekce bylo vybráno více než 100 mužů, od mladých chlapců až po starce.

Mnoho etnických očišťovatelů ve vojenských uniformách mělo na obličeji černé masky. Poznaly ženy některé z nich? "Samozřejmě," řekla babička Batusha. "Byl tam například Dimitrij, náš srbský soused. Měl samopal a já jsem na němo zavolala, 'Dimitriji, Dimitriji, to jsi ty?' Jednoduše se potvrdilo, že to skutečně byl on. Odvrátil v řadě mužů hlavu.

Jiní albánští obyvatelé vesnice poznali své srbské sousedy ve vojenských uniformách. Byli sice maskovaní, ale Albánci je poznali podle hlasu, podle způsobu chůze. Vyrůstali ve vesnici spolu.

Ženy a děti byly donuceny z vesnice odejít na traktorech. Muži, kteří zůstali ve vesnici, měli větší šanci ukrýt se mezi ženami a dětmi na traktorech než muži, kteří odešli do hor.

U silnice ve vesnici zůstalo 112 mužů a chlapců. Museli sedět v dřepu a ruce měli za hlavou. Jeden muž, který přežil, svědčil: "Nechali nás tam tak dvě hodiny. Odebrali nám všechno, co jsme měli, náprsní tašky, peníze, občanské průkazy, všechno. Pak nám začali sprostě nadávat."

Muži pak byli donuceni jít zase do stráně hory. Bylo jim zakázáno dívat se směrem nahoru. Několik mužů bylo invalidních a ke smrti je odnesli jejich přátelé na zádech.

Jedna osoba masakr přežila. Jmenuje se Mehmet Krasniqi. Má popáleniny. Svědčí o tom takto:

"Srbská policie nás donutila dojít ke stodole, která patřila babičce Batushové. Bylo tam 112 mužů. Posléze jsem přesně dal dohromady, kdo tam všechno byl. Není to těžké, byla to malá vesnice, vyrůstali jsme dohromady."

Srbové nám nadávali: "Teď vás může zachránit jedině NATO. Podívejte se, co pro vás NATO udělalo." Muži byli pak odvedeni do stodoly. Měl jsem ruce za hlavou a stál jsem čelem ke zdi. Začali na nás střílet ze dveří a z oken. Stříleli těžkým kulometem asi deset minut. Když začali střílet, skrčil jsem se k zemi.

Jednoho mrtvého muže jsem měl na hlavě, jiného na zádech. Kulky utrhly jednomu muži ruku, takže bylo na zemi spousta krve. Když na nás přestali střílet, zapálili ve stodole slámu. Byla to sláma z kukuřice. Byla tam spousta kouře. Jak tam byla spousta krve a kouře, nemohl jsem dýchat. Zvedl jsem se zpoza mrtvol. Hořely mi ruce. Utíkal jsem k oknu. Myslel jsem si, raději ať mě zastřelí, než uhořet." Ostatní měli méně štěstí než Mehmet. "Byli tam lidé ranění, ale ještě na živu. Slyšel jsem, jak křičeli. Myslel jsem, že se zblázním. Nevím, jak to, že jsem zůstal při smyslech. Všichni křičeli. Muž za mnou měl utrženou ruku. Nemohl se zvednout a zmizel v plamenech. Jeho krev jsem měl po celém obličeji. Musel jsem si ji otřít z očí. Podařilo se mi dostat se odtamtud a utéci."

Mehmet není jediný živý z masakru ve stodole. Jiným svědkem je Qamil Shedu, muž kolem sedmdesáti let. Po dobu 48 let pracoval ve vesnické palírně rakije, pracoval tam vedle Srba, Dmitrije Nikoliče, kterého si povšimla babička Batusha.

Ve stodole poznal Qamil jednoho z vrahů. Říká: "Stál jsem tam, spolu s ostatními staršími muži. Když jsem vzhlédl, podíval jsem se do očí na jednoho policistu. Vystřelil na mě a kulka se mi mihla podél uší. Pak jsem klesl k zemi."

Qamil identifikoval střelce jako dalšího příslušníka Nikoličovy rodiny. Qamilovi se podařilo ze stodoly uprchnout. Dal se na útěk s dvěma dalšími muži. Jednoho zastřelili, ale Qamil a ten třetí muž uprchli.

Ze 112 mužů ve stodole přežili tři. K tomu dodejme osm mužů, zastřelených v domě Shyqyri Shehu v menším masakru. Celkem bylo usmrceno 117 mužů z celkové mužské populace 140 osob.

Svědectví o pěti vrazích, které vesničané identifikovali, postupuje týdeník Observer mezinárodnímu soudnímu tribunálu pro válečné zločiny.