Kam kráčíš, ODS?
Představitelé této strany sami sebe označují za pravicově orientované konzervativce a liberály. Někdy tvrdí jedno, jindy druhé, jakoby se tyto pojmy vzájemně doplňovaly. Obávám se však, že spíše než o definici své pozice se jedná o pragmatické lavírování v mezích uplatňované "technologie moci", která je zrovna tak bez přívlastků, jako touto stranou svého času uplatňována ekonomická politika.
Podívejme se tedy blíže, zda tyto pojmy obstojí ve světle výsledků politické praxe této strany. Pomineme-li skutečnost, že hájí především zájmy velkokapitálových vrstev, vzešlých převážně z komunistických elit, jejichž hodnotový řád měl k idejím jakékoli pravice velmi daleko, nelze pominout, že touto stranou vytvořená vlastnická struktura má velmi blízko k vlastnické struktuře, charakteristické pro poněkud umírněnější oligarchistické režimy. Někteří oponenti ji pojmenovali "bankovním socialismem". O tom, že tento hybrid nemůže fungovat ani náhodou, se přesvědčovat nemusíme.
Pro vyspělé demokracie je charakteristické, že se vyvíjejí evoluční cestou, nikoli cestou "tygřích skoků" Mao ce tunga. Žádný složitý (!) obecný systém totiž nemůže vydržet fázový přechod z jednoho typu uspořádanosti do jiného, aniž by nedošlo k jeho funkčnímu znehodnocení. Pro tak citlivou oblast, jakou je sociosféra to platí bezvýhradně. Příroda nikdy nepreferovala rychlá a radikální řešení.
Představa, že moderní tržní ekonomika je samonosnou konstrukcí, od níž je odvozeno vše ostatní, se ukázala být mylnou. Ta sice mohla platit v dobách benátských kupců, ale ne v prostředí, v němž je svázáno všechno se vším. Nějaká ekonomika sice může vyrůst i mezi pralesními domorodci v rovníkové Amazonii, ale nikdy to nebude moderní tržní ekonomika. Ta totiž vzniká na pilířích plně funkční demokracie, všeobecné vzdělanosti, práva a podnikatelské etiky.
Porovnáme - li politiku ODS z tohoto úhlu pohledu, pak nutně musíme dospět k dílčímu závěru, že se ani nenamáhala vybočit z rámce tradičně extrémně levicových pouček o permanentním revolučním přetváření uspořádanosti lidské společnosti. V tomto smyslu se ODS jeví být nikoli stranou pravicovou nebo levicovou, ale levičáckou.
Je s podivem, že tato strana neumí ani zacházet s takovými pojmy, jakými jsou liberalismus a konzervatismus. Ačkoli v nejužším pojetí politiky jedno vylučuje druhé, ODS klidně před sebe vystrkuje jak štít liberalismu, tak konzervatismu. Politický liberalismus vznikl někdy na počátku devatenáctého století a z dnešního pohledu je už jen jakýmsi kapitalistickým středověkem. Kdežto liberální ekonomie, nemající s předchozím vůbec nic společného, je soustavou ekonomických, legislativních a právních nástrojů, poskytujících podnikatelské sféře široký prostor k rozhodování, s minimem intervence státu. Kdyby pan Klaus řekl, že ODS je konzervativně pravicovou stranou, prosazující liberální ekonomiku, dalo by se tomu rozumět, ovšem pouze za předpokladu, že bychom nepřihlédli k její politické praxi.
Jenže, ODS není ani stranou konzervativní, ani neprosazuje liberální ekonomiku. Ve světě sice existuje několik různých modelů politického pravicového konzervatismu, všechny však mají jedno společné a to důraz na osvědčené etické, morální a mravní principy, na jejichž dodržování každý konzervativně orientovaný politik z principu trvá.
Hospodářská politika, která předem vylučuje z ekonomických procesů nejširší občanskou společnost a preferuje pouze elity minulého totalitního režimu, nemůže být nikdy liberální. Takováto politika nutně vytváří zkorumpované a nesvobodné tržní prostředí, v němž nerozhoduje podnikatelský talent, podložený vzděláním a nápady, přinášejícími na trh konkurence schopné výrobky, ale rozhoduje někdejší příslušnost ke komunistické elitě a míra servility k ODS, vyjádřená například sponzorskými pozornostmi. Nicméně, doufejme, že pod tlakem reality krize, která byla za těchto okolností nevyhnutelná, se ostatní parlamentní strany poučily a nebudou podléhat pokušení tuto chybu v jiných stranických barvách zopakovat.
Stále jsme si však ještě neřekli, jakou stranou ODS tedy je? Liberální ekonomiku neprosazovala, konzervativní stranou není a pravicovou sotva. Jelikož vypovídací schopnost těchto závěrů není dostatečná, podívejme se blíže jakou propagandu používá ODS dnes, jako opoziční strana, byť smluvní.
Začněme u euroskepticismu pana Klause. Je tento postoj konstruktivní, jak by se dalo svého času předpokládat v případě Margaret Thatcherové? Obávám se se, že ne. "Železná lady" nikdy neobviňovala kontinentální Evropu z přílišného socialismu, nikdy netvrdila, že je v ní třeba udělat (sametovou) revoluci k obrazu její politiky a nikdy netrpěla nacionalismem.
Podívejme se například na její přístup k soukromému podnikání a přístup pana Klause. Když se v Británii privatizovaly ocelářské společnosti, nesmírně dbala na to, aby byly nejdříve důsledně restrukturalizovány, zbaveny všech rizik (dluhů) a teprve potom je nabídla zájemcům. Přečteme - li si její paměti, z každé stránky číší obrovská starost, aby stát v průběhu privatizace těchto společností nebyl příčinou vzniku jakéhokoli rizika podnikatelského neúspěchu.
Kdežto ODS v dobách své největší slávy, klidně hodila na krk svým vlastním elitám (!) všechna rizika, restrukturalizací počínaje a zděděnými dluhy konče. Řečeno jinak, projevila krajní neúctu k podnikatelům.
Neobstojí tvrzení, že situace ČR od situace V. Británie v dobách M. Thatcherové byla naprosto nesrovnatelná, především v objemech privatizovaných majetků. Tyto objemy byly sice nesrovnatelné, ale nemohly mít žádný vliv na fundamentální principy, jimiž se každá moderní tržní ekonomika bezvýhradně řídí.
Rozhodnutí vlády o přechodu ze státně plánovaného hospodářství na tržní ekonomiku je aktem politickým, zohledňujícím určitou nutnost, vyplývající z krachu předchozího typu ekonomiky, kdežto nástroje jimiž se tento přechod provádí, pokud chceme respektovat elementární ekonomické zákonitosti, nutně vyžadují dlouhou řadu vysoce odborných kroků, jejichž rychlost není dána politickými přáními, ale rychlostí jejich uvádění do utvářejícího se tržního prostředí.
Václav Klaus podnes tvrdí, že prvním předpokladem úspěchu transformace byla rychlost privatizačního procesu. Tvrdí také, že jakákoli jiná cesta by sebou přinášela náklady, jaké by naše společnost nemusela unést. V opozici tomuto tvrzení stojí samotná realita dneška. Daň za rychlost, nerespektující nic jiného než zakonzervování "institutu vlastnictví", aniž by se bral ohled na zákonný rámec, zajišťující alespoň minimum výběrového kritéria zásluhovosti, ve smyslu podnikatelské kreativity, je mnohonásobně vyšší, než kdyby se postupovalo odborně a s vědomím zodpovědnosti a úcty k podnikání.
V tomto smyslu se zde vkrádá podezření, že motivací jeho vlády byl spíše naivní předpoklad, že vlastníci se už "nějak" postarají, využívající určitou naivitu privatizátorů, přesvědčených, že důležité je "vlastnit" a ostatní se "nějak" vyvrbí. Na obou stranách tedy můžeme nalézt to, co je typické pro některé začínající živnostníky a co se označuje jako "pocitová ekonomika". Thatcherovský rozměr zodpovědnosti tomuto procesu naprosto scházel.
Je dost důvodů domnívat se, že euroskepticismus V. Klause nemá naprosto nic společného s euroskepticismem britských konzervativců (ostatně ten se ukázal být mnohdy konstruktivní, už jen tím, že brzdil horké hlavy a nechával věci dozrávat), ale je důsledkem obav ze zprůhlednění podnikatelského prostředí a vystavení privatizátorských elit tvrdé konkurenci za rovných podmínek.
Moudra pronášená praporečníky postkomunistického liberalismu směrem k Bruselu, že o tom do jaké EU bude ČR vstupovat, bude ODS teprve jednat, vyznívají ve světle reality nanejvýš trapně, svědčící o ztrátě sebereflexe.
V tomto smyslu se podívejme, jak se vyvíjel názor politiků z ODS na Tonyho Blaira. Ten řekl, že ekonomika není ani levicová ani pravicová, ale je buď dobrá nebo špatná. Z pohledu českých zpolitizovaných trafik, je tento výrok neodpustitelným kacířstvím (jak pro pravici tak levici). Jestliže ještě nedávno byl Blair předhazován Zemanovi jako vzor moderního politika, tímto výrokem to u české pravice (a nejen jí) prohrál. Vždyť nejdokonalejší ekonomickou teorii i praxi je přece česká cesta k trhu bez přívlastků! Kdo tomu nerozumí, toho pan profesor poučí, říkávala Lucie Bílá, právě když se po nárožích vylepovaly mobilizační vyhlášky.
Není mi sice známo, jaké vyhlášky bude ODS vylepovat po bruselských kandelábrech a zda euroúředníci znají Lucii Bílou, ale jisté je, že občané EU o zchudlou a veskrze protunelovanou ČR mnoho nestojí, obzvláště když naše elity si rozjařeně plánují, jak jednou předělají EU k obrazu svému. Zapomínají však, že pokud ČR nesplní asociační podmínky, které by přeměnily naši právní a legislativní džungli do podoby kulturní krajiny, Brusel o náš "chlév" stát nebude. Předstírat jejich plnění se totiž nedá a pokud se jednou plnit budou, je nasnadě v jakých zařízeních by se tyto elity spíše nebo později ocitly. Důsledné dodržování rovnosti před zákonem může být totiž "prevít".
Souhrnně vzato, ať se podíváme na kteroukoli stránku politického profilu ODS, zjistíme, že nemá nic společného s tím, za co se tato strana vydává, kdežto její činy ji dělají typickou postkomunistickou elitářskou stranou, se všemi negativy, jaké jsou v postkomunismu obsaženy.
Nedávná ideová konference ODS, mající za cíl najít nové způsoby oslovení voličů, ukázala, že tato strana je nereformovatelná zrovna tak jako svého času KSČ. Může se ji pak přihodit, že se svými dvaceti možná pětadvaceti procenty hlasů zůstane osamocená jako kůl v plotě a tak jako KSČM je dnes považována za skanzen komunismu, mohlo by se přihodit, že ODS bude považována za skanzen postkomunismu.
Poznámka JČ: Nejsem si jen jist, zda Margaret Thatcherová opravdu nebyla nacionalistická (protestovala nedávno proti tomu, že letecká společnost British Airways odstranila ze zadního křídla většiny svých letadel britskou vlajku a nahradila ji barevnými reprodukcemi děl moderních světových malířů) ani nepodezřívala ostatní země Evropské unie ze skrytého socialismu...
