Bouře v ulicích
Násilí, drogy, kriminalita a nesnášenlivost jsou nejčastějším rysem ulic českých měst. Když v ulicích nehajlují skini, řádí v nich anarchisti, nebo si mafie vyřizují mezi sebou své účty. Nedávná "Street party", ještě loni považovaná za hobby několika set levičácky orientovaných anarchistů, vycenila zuby a stala se těžkou noční můrou nejen policie.
Přirozenou otázkou je, odkud se všechno to násilí a nenávist vzalo? Ti politikové, kteří se považují za liberální, soudí, že se jedná o lidi toužící po tvrdé ruce nebo po návratu k bahnu komunismu. Vláda je v rozpacích a neví zda přitvrdit nebo hledat mírnější východisko. Je o to více obtížnější jej nalézt, jelikož většinu demonstrujících tvoří mládež ve věku téměř pubertálním, tedy ti, kvůli nimž jejich rodiče v listopadu 1989 cinkali klíči po náměstích a mysleli si, že dělají historii.
Neobelhávejme se, že takovéto extrémy jsou přirozeným doprovodným jevem demokracie a podívejme se nepředpojatě do posledního desetiletí, kde se stala chyba. Některé noviny tehdy přinesly zajímavou zprávu o tom, jak bývalí estébáci školí na náměsti Jiřího z Poděbrad (LN, 1990) skiny a učí je technikám pouličních nepokojů. Někdejší komunističtí svazáci se vynořili mezi anarchisty a ti najednou věděli, kdo je jejich třídní nepřítel a jak proti němu v ulicích bojovat. Ještě více je zarážející, jak rychle byly tyto ulice napumpovány drogami, prostitucí a kriminalitou. Až se vtírá otázka, zda šlo o neschopnost tehdejších politiků, nebo o dobře prokalkulovaný podraz?
Nicméně, spiklenecká teorie o temných silách, manipulujících s občany, podle hesla "čím hůře pro vás, tím lépe pro nás", nazírána prizmatem "privatizačního podvodu", by nemusela být zase až tak od věci. Na druhé straně je však otázkou, kdo by měl zájem probouzet v nevyzpytatelném sociálně frustrovaném prostředí vášně, aniž by tušil, kam to povede? Ať je tomu jakkoli, fakt je, že deset let po údajné sametové revoluci, vládne mezi nejširší veřejnosti obrovská nespokojenost a začíná se projevovat nevíra v demokracii. Mladí lidé v neřádu důsledků řádění "trhu bez přívlastku" nenalézají naplnění smyslu života, cítí se být zbytečnými, jaksi proti své vůli vhození do poměrů, o nichž hovoří s opovržením i jejich rodiče.
Politikové mají jiné starosti. Buď se snaží, aby se ekonomika nepropadla do suterénu světa, mezi banánové republiky, nebo ve snaze obhájit neobhajitelné, dělají vše pro to, aby se nezměnilo nic. Souhrnně řečeno, vznik svobodné občanské společnosti, v níž se může realizovat vše pozitivní, dávající stejné šance každému, kdo o tuto seberealizaci usiluje, není ve stávajícím marasmu postkomunismu možný. Nejen, že byl promrhán kapitál rázu hmotného, ale byl promrhán také kapitál morální a mravní. Nedivme se pak, že mládež se cítí být jako v pasti temného tunelu a světélko východiska z něj nenalézá. Pocity marnosti se pak snadno mění ve slepou nenávist ke všemu, co tuto bezvýchodnost zapříčinilo.
Mladí lidé mají mnohem větší sklon k přímočarosti a v zemi, která dnes neskýtá mnoho nadějí na smysluplnou budoucnost, pak útočí na symboly té moci, která jejich situaci zavinila. Můžeme se nad tím pohoršovat, můžeme tuto mládež zatracovat, ale nic nám to platné nebude, přinejmenším tak dlouho, dokud se politikové nenaučí, že svěřená moc, není o svévolném zacházení s touto moci, ale o nepřetržitém dialogu s občany, o pokorné službě všem, tedy i mládeži. Už jen to, že revoltuje, je signálem, že má zájem věci řešit. Bude ji někdo naslouchat?
Poznámka JČ: Teorie, že nynější úpadek České republiky (drogy, násilí, vytunelované podniky) schválně zavinili bývají estébácí, se mi zdá poněkud za vlasy přitažená. Spíše se pominulo to, že průvodními zjevy moderní společností bývají některé patologické jevy, zejména, pokud se to týká společnosti ztraumatizované čtyřiceti lety komunismu. Demokracie, které se mohly v klidu rozvíjet, si během času vypěstovaly proti těmto jevům protilátky, dosti účinné struktury, které se snaží společenské patologické jevy neutralizovat. Tyto obranné protilátkové systémy (pevný právní řád, odsuzování podnikatelských podvodů, účinné zasahování proti prodeji narkotik) neexistovaly a dosud neexistují v postkomunistických zemích, které nebyly schopny je vytvořit a ani si potřebu takových obranných systémů dlouho neuvědomovaly, protože (viz vysílání Svobodné Evropy za komunismu) zavládl v těchto zemích začátkem devadesátých let dojem, že existence svobodné demokratické společnosti je zcela bezproblematická a všechny problémy vyřeší liberalismus a svobodný trh bez přívlastků. Nevěnovala se pozornost tomu, že i západní země proslulé nejvíce liberalistickou rétorikou (např. Británie za Margaret Thatcherové) mají velmi pevné takovéto obranné státní struktury.
