Proč rostou preference KSČM
Po listopadu 1989 vše nasvědčovalo, že komunisté se stanou jakýmsi dobovým folklórem a pokud se nezmění alespoň do eurokomunistické podoby, vymřou jako dinosauři. Nejen, že nevymřeli, ale po triumfálním vstupu do Parlamentu se pár let poté vyšplhali v preferencích na třetí příčku, za ODS a ČSSD. Za stávajících poměrů se můžeme divit, nebo pohoršovat, ale to je asi tak vše, co s tím můžeme dělat.
Někdejší premiér Pithart k tomu mlčí jako sysel a jeho nástupce Klaus místo aby zpytoval svědomí (pokud nějaké má), tak obviňuje občanskou společnost, že si opět oblíbila bahno starých pořádků a nostalgicky vzpomíná na bůčkový socialismus. Nynější premiér Zeman, pro změnu kličkuje, jak se dá, už jen proto, že má plnou hlavu starostí, jak ve sněmovně sehnat pro menšinovou vládu alespoň nějakou byť skrytou podporu. Nadobro si to s komunisty rozházet, by tudíž za stávajících okolností bylo sebevražedné (ostatně, ODS už na to přišla také, viz. válka na Balkáně).
Ponechme stranou otázku, zda by KSČM po dalším růstu preferencí mohla znamenat pro naši křehkou demokracii nějakou vážnější hrozbu. Prozatím z jejího programu vyplývá, že v nejhorším případě bychom byli opět vrženi na nějakou specificky českou třetí cestu a po další pětiletce experimentů bychom zjistili, že jsme ekonomicky zase tam, odkud jsme v devadesátém roce vyšli.
Většina komentátorů české politické scény se shoduje, že viníkem této znepokojivé perspektivy je současná hospodářská krize. I když kousek pravdy na tom nepochybně je, zdaleka to není pravda celá. Ta klec totiž spadla, když "pravda a láska" dala na frak spravedlnosti, pragmaticky odkopnuté do škarpy u cesty, směřující k novým zářným zítřkům. Vyšachování nekomunistické části občanské společnosti z privatizace a tudíž i z hospodářské soutěže bylo už jen nutným důsledkem nemravně tlusté čáry za minulostí.
Občanům bylo předhozeno jako návnada několik starců, jejichž spisy nestačila StB skartovat, ať se mají na čem vyřádit a dají pokoj těm mladším, umazaným kolaborací s kremelskými vládci. Všimněme si v této souvislosti, že mediálně jsou zločiny padesátých let stále na výsluní pozornosti, kdežto o nic méně obludné zločiny normalizace se krčí někde mimo zájem politických elit. Ono je vskutku obtížné dožadovat se spravedlnosti u někoho, kdo se zmocnil téměř osmdesátí procent státních majetků a politického roští, které má plné ruce práce, aby tuto skutečnost nějak zamaskovalo. Bylo by omylem se domnívat, že současná mizérie s tímto nijak nesouvisí.
Připomeňme si ostudné "vyhnání" českých emigrantů a solidních zahraničních investorů z privatizace Klausovými experimentátory, nebo o nic méně ostudné odmítnutí dobře míněných rad zahraničních ekonomů, varujících před důsledky "trhu bez přívlastku". Ve světle toho, kdo a co privatizoval, naskýtá se otázka, zda nešlo o mnohem více, než jen o náhodu, nebo naivitu. Je dost důvodů obávat se, že v sázce byl český privatizační koláč a bylo nutno především politicky zajistit, aby z něj nic neubylo dřív, než se upevní mechanismy umožňující nabalování dalších majetků na ten základ, kterému tehdejší vlády daly takřka neomezené možnosti. Vstup zahraničních podnikatelů do Rakony nebo do Škody Mladá Boleslav byl nadlouho výjimkou, pokud nepočítáme spekulativní kapitál, špinavé peníze a Koženého nanebevstoupení.
Není tudíž divu, že z Klausovy české cesty vzešlé elity, se vzrůstajícího vlivu KSČM nijak neobávají. Pocházejí ze stejné ideologické líhně a kdyby náhodou došlo k nejhoršímu, křížové vlastnictví, v němž všichni spoluvlastní všechny, zajistí, aby se nic nezměnilo. Přetrvávající "bankovní socialismus", společně s "rotací" osvědčených kádrů v manažerských funkcích, je toho dostatečnou zárukou.
Kaňkou na tomto stavu je však neschopnost stávajících elit obstát v konkurenci na trhu. A tak se opět hledají nějaké třetí cesty, jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Někde to sice došlo tak daleko, že záchranné kolo, hozené zahraničním investorem, je poslední možností, jak zabránit zkolabování podniků, jde však o čestné výjimky, které nanejvýš přemění ohrožené majoritní vlastníky v utěšené vlastníky minoritní.
Souhrnně řečeno, občanská většina, neobeznámená s finesami postkomunistických čachrů, nutně musela dospět přinejmenším k závěru, že sice máme více svobod, ale co nám jsou platné, když křivka nezaměstnanosti strmě stoupá, HDP se třepetá pod bodem mrazu a strašidlo, že bude hůř, roste jak nafukovací balón. Ti nejvíce rozčarovaní pak nutně museli dospět k závěru, že ten kapitalismus není to pravé ořechové, po čem by zrovna toužili, obzvláště, když tam nahoře stejně rozhodují jedni a ti samí, jako v dobách reálného socialismu ( ... ale byly alespoň nějaké jistoty!).
Polistopadové vlády selhaly nejen ekonomicky, ale především mravně. Bylo jejich prvořadým úkolem, vyplývajícím se zajištění budoucí stability, přesvědčit občany o správnosti jejich volby v orientaci na tržní ekonomiku a pluralitní demokracii. Nejen, že nic z toho se nestalo, ale naopak, všechny parlamentní strany bez výjimky se činily seč mohly, aby občanům tuto volbu notně znechutily. Nedivme se pak, že preference KSČM rostou a budou ještě dlouho růst, nedivme se, že mládež se uchyluje k levičáckému nebo k nahnědlému radikalismu, že "zbyteční" hledají východisko v drogách, kriminalitě a vandalismu.
Výmluva, že je to daň za demokracii neobstojí. Ta šance, nedopustit se těch omylů, jichž západní demokracie dnes těžce litují, zde byla, avšak byla krajně nezodpovědně promrhána. To je důvod, proč si dnes trh vybírá svou daň v podobě těžké hospodářské krize a demokracie si ji vybírá v podobě marasmu postkomunismu.
Politické špičky KSČM se mohou jen radovat. Očekávaný volební "comeback" je jim servírován na zlatém podnose, obzvláště když dnešní elity jsou téhož "zvláštního ražení" jako ony. Občasné zvolání, že současné problémy si žádají "tvrdou ruku", se v tomto světle může jevit jako temný úsvit dnů příštích.
