Pár poznámek z cesty po Čechách: o rozhlase a o policii

Jan Čulík

Cestou automobilem po západních Čechách, kde jsem mimochodem krátce navštívil v malebném, do roku 1945 zcela německém městě Cheb čtenáře i přispěvatele BL, podnikatele a nakladatele Petra Jánského, jemuž tímto děkuji za pohoštění i za informované průvodcovství, jsem zase poslouchal Radiožurnál, nejsledovanější rozhlasovou stanici v České republice, s přibližně 14 procenty posluchačstva.

Radiožurnál je něco trochu jako britská rozhlasová stanice Radio 2, možná trochu náročnější. Páteří BBC Radio 2 jsou totiž také neustále vysílané rockové hity středního proudu, nenáročná hudba, v oblibě u stárnoucích beatniků, kterou je většina obyvatelstva schopna tolerovat jako hudební výplň. Diskjockejové mezi tím vysílají rozhovory s politiky a veřejnými činiteli na aktuální témata.

Skutečně profesionální publicistická rozhlasová stanice, zaměřena pouze na inteligentní slovo, jaká je například rozhlasová stanice BBC Radio 4, to není. Radio 4 nemá hudební výplň, vysílá pouze slovo a musím přiznat, že neustále hudební vycpávky v Radiožurnálu, které ještě často urážejí sluch i mysl svou amatérskostí (některé české skupiny jsou opravdu pozoruhodně špatné) mě iritují., navzdory některým pořadům mezi tím, které nejsou nutně špatné. Ale přiznám, že to je všechno věc zvyku. Je možné, že naopak český posluchač by nebyl ochoten vnímat zhuštěný sled infomací, kdyby řekněme Radiožurnál vysílal výlučně jen mluvené slovo (jako třeba Svobodná Evropa) a že je prostě hořkou pilulku faktů potřeba českému posluchači systematicky oslaďovat tou prázdnou, často dosti idiotskou hudební vycpávkou.

Mobilní telefony

Ráno jsem zaslechl na Radiožurnálu debatu o mobilních telefonech v České republice, v souvislosti s tím, že česká vláda hodlá povolit vstup na český trh ještě třetí firmě, vedle nynějšího Eurotelu a Pegasu. Debata se pokoušela určit, co to bude znamenat, pokud jsem ji však sledoval, k ničemu příliš významnému nedospěla.

To je, zdá se mi, potíž se všemi českými sdělovacími prostředky. Je zveřejněna nějaká zpráva a sdělovací prostředky mají pocit, že o ní musejí informovat veřejnost, případně ji nějak nezávislým způsobem rozpitvat. Tak si k tomu pozvou pár lidí do studia, a ti na téma jaksi nepříliš objevně "hovoří". Téma bylo pojednáno, povinnosti bylo učiněno zadost.

Jenže myslím, že úkolem novináře není jen "pokrýt" to, co se vyskytne ve vládním prohlášení, nebo ve zprávě ČTK, ale cílem pořadu je najít nový, objevný úhel, komunikovat novou myšlenku, jakou ještě NIKDO NESLYŠEL, nebo jakou slyšelo dosud jen málo lidí.

Uvažujme na okamžik o jmenování nového šéfa NATO George Robertsona. To se mechanicky rozbíralo podle agenturních zpráv horem dolem, slyšeli jsme, jak jsou všichni rádi, že byl Robertson jmenován, a jak je spolehlivý. Trochu jiný úhel, který přinesl list Guardian (viz včerejší Britské listy), že totiž možná byl Robertson hlavně jmenován, protože se názorově velmi shoduje s americkým ministrem obrany Cohenem, se v českém rozhlase pokud vím nevyskytl.

A tak to bylo i v debatě o mobilních telefonech. Všichni hovořili o tom, jak to asi bude bezvadné, nebo třeba ne, až bude na českém trhu fungovat ještě i třetí firma mobilních telefonů. Nikdo se ale pokud vím nezmínil o tom, že není jisté, jestli nejsou mobilní telefony nebezpečné zdraví. V Británii je proto nyní často vidět, že lidi, kteří užívají mobilních telefonů, mají k nim připojená na kabelu sluchátka, a telefonní přístroj samotný nepřikládají k hlavě. V ČR jsem to ještě u nikoho neviděl. Naopak, v ČR často vidím, jak lidi telefonují z mobilních telefonů v automobilu.

Pokud je užívání mobilních telefonů skutečně škodlivé, pak telefonovat v automobilu je opravdu ze všeho nejškodlivější. Jste totiž v odstíněné, železné Faradayově kleci (zkuste si někdy v autě pustit tranzistorové rádio, neuslyšíte nic, pokud nebudete mít vnější anténu). Má-li v této odstíněné kleci fungovat mobilní telefon, musí automaticky zvýšit svůj výkon na absolutní maximum. Přitom se vám určitě doslova vaří mozek.

Pořad Po lopatě - privatizace českých bank

V pořadu, ironicky nazvaném "Po lopatě", interviewovala reportérka Radiožurnálu v úterý dopoledne jakéhosi vládního ekonoma odpovědného za privatizaci českých bank. Říkám, že název pořadu byl tentokrát ironický, protože pan vládní poradce nebo kdo to byl se naprosto nevyjadřoval polopaticky. Jeho řeč byla plná dost nabubřelých, mlhavých, nesrozumitelných klišé, jimiž sděloval jednoduché skutečnosti.

Rozdíl mezi přirozenou řečí reportérky a bombastickými generalizacemi pana poradce byl velký. Je nutno pochválit paní reportérku, že hovořila jasně, normálně, jak ji zobák narost, a nenechala se svést pseudožargonem pana poradce.

Jenže reportérka měla asi udělat víc. Neměla tolerovat jeho novořeč a znovu a znovu měla - zdvořile, ale pevně - vyžadovat, aby mluvil lidským jazykem, přirozenou řečí.

Mám z toho hrůzu. Mám totiž velké podezření, že lidi ve vládních funkcích v ČR možná ani normálním jazykem mluvit neumějí. Ale, pokud se neumějí vyjadřovat, neumějí jasně zformulovat myšlenku, obávám se, že přece nemohou ani vymýšlet jasná řešení - protože bez jazyka je to nemožné.

Proto by asi reportéři sdělovacích prostředků měli vykonávat veřejnou službu a velmi tvrdě šlapat na paty pánům potentátům, schovávajícím se za mlžným, pseudofrázovitě "odborným" jazykem.

Reportérka poradci zpočátku položila zcela rozumnou a zásadní otázku, proč je vlastně potřeba české banky zprivatizovat. Bylo symptomatické, že za celou dobu pořadu ten poradce na tu otázku nedokázal řádně odpovědět. Reportérka ho však k odpovědi myslím dostatečně nenutila.

V ČR existuje takový zlozvyk, že třída lidí, kteří se považují za elitu, odborníky, či vládce, se snaží oddělovat se od "nižších lidí" tzv. "specializovaným" jazykem. Je to, s odpuštěním, v demokratické společnosti, arogance a podvod. Dopouštějí se toho i technici. V rozhlasové diskusi o mobilních telefonech lítaly éterem nejrůznější zkratky označující různé systémy, aniž by kdokoliv vysvětlil, o co vlastně jde. Nejsnobštější výrok byl od jednoho "odborníka", který vyslovil termín "bandwith", a pak bezradně přiznal: "nevím, jak se to řekne česky". Snad "šířka pásma", ne? To snad není zas tak těžké.

V debatě o mobilních telefonech vystupovala i představitelka firmy Pegas, a ta se chovala ostudně.

Zjevně se v Pegasu rozhodli, že když pozval veřejnoprávní rozhlas do studia k veřejné diskusi jejich zástupce, že toho mohou bezostyšně využívat k sebereklamě. A tak to také paní zástupkyně Pegasu neustále dělala. Cokoliv jí vypadlo z úst, vždycky to byla obrovská chvála na neuvěřitelné podnikatelské úspěchy Pegasu. Bylo to trapné a doufám, že kontaproduktivní. Působilo to velmi neseriózně a myslím, že na to měla moderátorka diskuse upozornit a tuto bezostyšnou pegasovskou reklamu zdarma okamžitě zatrhnout.

Na jiné téma: proč měří česká policie rychlost automobilů radarem?

Cestou zpět z Chebu na několik kilometrů rovné, velmi dobré a přehledné silnici, kde bezpochyby každý jede - dá to rozum - sice bezpečně, ale co nejrychleji, jistě daleko více, než je oficiálně povolená rychlost, jsme nedaleko Plané u Mariánských lázní včera zaznamenali poněkud komický pohled. U kraje silnice stálo policejní auto a přes příkop, v křoví, se potáceli tři policisté a snažili se tam do roští zakamuflovat policejní radar.

Jistě nikoho nepřekvapím poněkud cynickým úsudkem, že ti policajti tam ten radar umístili jen proto, aby na nic zlého netušících a zcela bezpečně jedoucích řidičích vydělávali pokutami.

Myslím, že je namístě zpochybnit celou etiku tajného zaznamenávání tzv. rychlostních přestupků řidičů na bezpečných částech silnice ukrytými radary.

Jestli si někdo myslí, že když policie bude měřit rychlost skrytým radarem a bude za porušení ustanovené rychlosti lidi o několik kilometrů dále pokutovat, povede to k tomu, že lidé budou jezdit pomalu, protože se budou policie bát a nebudou si jisti, za kterým bukem se konspirativní měřiči skrývají, praxe přece ukazuje, že to tak nefunguje. Lidi jezdí stejně příliš rychle a prostě doufají, že se nestanou obětí měřících policistů. Měřit rychlost automobilu vskrytu se mi zdá podlé a  úhybné.

V Británii měří policie rychlost automobilů radarem, případně automatickými, u silnice pevně instalovanými kamerami, které automobil vyfotografují, pokud výrazně překročí stanovenou rychlost, většinou jen na nebezpečných místech, případně na místech častých nehod nebo tam, kde se silnice opravuje.

V českém kontextu se vám to může zdát pošetilé, ale britská policie při tom vždy otevřeně nápisem u silnice upozorňuje řidiče, že přijíždějí do úseku, kde policie právě měří rychlost projíždějících vozidel. Cílem totiž není řidiče při něčem nachytat, ale přimět ho, aby v zájmu vlastní bezpečnosti jel daným úsekem pomalu. Toto varování většinou funguje.

Mimochodem, britská policie nemá pravomoc řidiče na místě pokutovat, o přestupku však sepíše stručný protokol a ten pak jde k magistrátnímu soudu. O pokutě či o udělení trestných bodů do řidičského průkazu rozhoduje ve všech případech nezávislý soud.