Znamená něco Impuls 99??
Pane Čulíku,
posílám Vám několik poznámek k výzvě Impuls99. Přečetl jsem si s velkým
zájmem Váš jazykový rozbor onoho textu. Oddělení plev od plev Vám muselo
dát hodně práce. Mně se například docela pěkně líbil výrok "zavazujeme se
k práci pro změnu stavu".
Jiří Jírovec
Diskuse - a co dál ?
Výzva k diskusi o stavu české společnosti, sepsaná hrůznou češtinou pod
titulkem Impuls 99, a podepsaná Tomášem Halíkem, Jiřím Pehem a Janou
Šmídovou, je dokumentem, který vzbuzuje dojem, že jde o sebezáchovnou akci
establishmentu, jemuž došlo, že v rozpadající se společnosti je nutno
vytvořit dojem, že se alespoň kdosi stará.
Nevím, jak Jana Šmídová, ale zbývající dva mluvčí byli součástí moci, at
již svým postavením poradce presidenta nebo presidentova oblíbence. Těžko
jim proto lze věřit, že teď najednou prohlédli. Buď věděli a byli zbabělí
projevit svůj názor nebo jde o hlupáky, kteří nic nechápali.
Autoři prohlášení naštěstí svůj dokument politicky zlikvidovali hned v
zárodku dvěma výroky: "(Hnutí, tedy oni) nemá hotové odpovědi a nestaví se
do role zachránců společnosti" a "Všechnu vinu za stav české společnosti
nelze připisovat pouze politikům a politickým subjektům. Ani česká
inteligence dosud nebyla schopná přihlásit se dosti zřetelně ke své
společenské odpovědnosti a nabídnout svou pomoc."
Občan ovšem zachránce společnosti hledá a pokud mu hnutí nenabídne naději
na změnu, nebude s ním marnit čas.
Druhý výrok je buď stupidita nebo promyšlené otevření zadních vrátek pro
současné a minulé politiky. Pokud se nemýlím, politická moc, která se
vytvořila po roce 1989, zahrnovala část české inteligence. Názor zbytku, k
němuž se posléze připojili odpadlíci, kteří se mezi dravci nemohli nebo
nechtěli udržet, nebrala moc na vědomí. Nechť tedy lidé jako Jiří Pehe
mluví sami za sebe a ne za jiné. Nebyl snad tento inteligent (míněno
neironicky) poradcem prvního inteligenta (rovněž bez ironie) státu?
Má-li dojít ke změně, musí dojít ke konfliktu s existující mocí a v jeho
rámci k rychlému vyvrácení dvou mýtů.
Podle prvního se po roce 1989 odehrávalo v Československu něco tak
originálního, že nikomu nelze vyčítat chyby. Nebezpečí tohoto mýtu spočívá
v tom, že stejně jako v minulosti, může být i nyní použit k ospravedlnění
"české cesty" při obrodě společnosti.
Tomuto mýtu mohl věřit ten, kdo svůj mozek nezatěžoval přemýšlením o tom,
co vlastně onen "jedinečný přechod od komunismu ke kapitalismu"
představoval.
Jednotlivé složky tohoto procesu totiž nic převratného neznamenaly. Mnoho
států přešlo, a to i vícekrát, od diktatury k jakés takés demokracii, svět
nabízí různé systémy sdílení bohatství, mnoho států privatizuje dříve
znárodněné a všechny státy světa zápolí s ekonomickými otázkami.
Je třeba zdůraznit, že na rozdíl od roku 1948, kdy se tehdejší moc snažila
ustavit nový ekonomický a politický systém s lidmi spíše ideologicky
zmanipulovanými než odborně schopnými, měla moc let devadesátých daleko
snazší pozici. Měla jednoznačnou podporu Západu, přístup k volně plynoucím
informacím a mohla se opřít o značné množství odborně zdatných lidí.
Politikové, opojení získanou mocí, která přinášela slávu a mnohým nepochybně
i možnost rychlého zbohatnutí, však místo analýzy tehdejšího stavu
společnosti a hledání nejvhodnějších řešení, teorii originality ochotně
přiživovali. Nejspíš , protože i proto, že tím mohli odrážet kritiku,
pokud se k ní někdo odvážil.
Česká cesta (čti odmítání zkušeností odjinud) vedla k vytvoření druhého
mýtu - presumpce neviny politiků.
Ve všech slušných společnostech (slušnost lze definovat jako uspořádání, v
němž je pravděpodobnost, že se občan dovolá, větší než pravděpodobnost, že
politikovi projde zneužití moci) totiž existuje pravý opak - presumpce
viny politiků.
Ta v praxi znamená, že při podezření z nepravosti (není žádným tajemstvím,
že moc korumpuje a vystavuje politika mnohým pokušením) je politik povinen
dokazovat svoji nevinu - zveřejněním dokumentů, svědeckou výpovědí a
podobně. Politik, nebo skupina politiků (například vláda) se při tom
vystavují riziku, že je případná lež politicky odbourá.
Podotýkám, že presumpce viny samozřejmě končí v okamžiku, kdy se politický
proces změní v trestní řízení.
Mezi lidmi, kteří se po roce 1989 dostali k moci, bylo nepochybně dost těch,
kteří si nebezpečí korupce mocí uvědomovali. Bohužel nedokázali překročit
vlastní stín a vyzvat občany: "Dejte si na nás pozor. V našem a vašem
vlastním zájmu". Neudělal to, pokud vím, ani Václav Havel, který proto
jednou vstoupí do historie jako president, který nejvíce promarnil
očekávání, které jeho intelekuální možnosti slibovaly.
Má-li se něco změnit, musí být občan ochoten (nejen obrazně) vyjít zase do
ulic a klíče vyměnit za sukovici, protože to je jediné, čemu politikové
rozumějí. Zmíněná hůl může mít samozřejmě i podobu paragrafů, najde-li se
v české společnosti někdo, kdo je bude schopen uplatnit.
Kromě presumpce viny politiků se na Západě osvědčuje i princip osobní
odpovědnosti, například ministrů, za vše, co spadá do jejich kompetence.
Je dosti pravděpodobné, že v Kanadě v dohledné době padne ministr národní
obrany. Kdosi totiž dal vyjmout ze spisů vojáků, kteří se podíleli na
akcích v Bosně, záznam o tom, že byli vystaveni potenciálně nebezpečným
látkám. Ministr ovšem nepadne kvůli činu úředníka, ale kvůli tomu, že o
této věci věci ví již osm měsíců a nezjednal nápravu.
Díky poměrně bezvýznamnému upozornění na nesrovnalost v lékařských
záznamech je teď ministr považován za viníka a pokud se mu nepodaří
prokázat, že jeho reakce byla přiměřená, půjde od válu.
Na tomto místě je nutné zdůraznit, že podstatou zmíněné veřejné kontroly
není odrovnat politika XY, ale vytvořit precedent, odrazující druhé
politiky od podobného jednání.
Před několika lety padl v Kanadě ministr kvůli tomu, že zatelefonoval
jakémusi soudci, aby urychlil banální případ projednání dopravního
přestupku. Jako ministr to nesměl udělat, protože váha ministerského
telefonátu by se mohla převáhnout do skutečného zneužití moci - jednou to
je banální přestupek, jindy něco podstatnějšího.
Základní podmínkou ochrany veřejnosti před zneužíváním moci politiky je
přístup k informacím, existence nezávislých sdělovacích prostředků a vůle
až odvaha proti politikům jít. K tomu je v ČR patrně dost daleko. Dovede
si někdo představit, že by si český soudce stěžoval na to, že od něj cosi
požaduje ministr?
Má-li dojít v ČR ke změně, je třeba přinutit politické strany v Parlamentu,
aby vlastnoručně rozbily svůj monopol moci.
V současném světě politické strany takměř nikdo nepotřebuje - jsou pouze
nákladnou žábou na prameni postupu vpřed. Stranická disciplína, jak dobře
víme, velmi svazuje, zejména je-li její porušení trestáno.
Řešení se nabízí v občanské společnosti, která by ovšem nefungovala
paralelně s existujícími strukturami, ale místo nich. Ve společnosti, v níž
by poslanci representovali voliče a nikoli tu kterou stranu.
Postupnou likvidaci politických stran lze provést relativně jednoduše tím,
že jim budou upřeny výhody, které jim dává současný volební systém. Občan
by měl volit kandidáta podle jeho schopností a ne stranu. Volby na všech
úrovních by měly být přímé, zvolení kandidáti nastupovat do funkce, volební
kampaň hrazena pouze z veřejných prostředků stejným dílem pro každého
kandidáta.
Dodávám ještě, že volební zákon, který váže účast ve voleném orgánu na
stranickou příslušnost, stejně odporuje Listině lidských práv, protože
politicky diskriminuje ty občany, kteří chtějí zůstat mimo politické
strany, a mít odpovídající zastoupení ve volených orgánech. Stejně tak
odporuje Listině i údajná snaha ODS a ČSSD eliminovat jiné parlamentní
strany.
Problém samozřejmě je v tom, že existence politických stran umožňuje
kupovat politiky en bloc neboli sponsorovat, jak zní daný eufemismus.
Politikům se dá prominout lecjaké rozhodnutí, ale nikoli nedodržování
zákonů. Bohužel se zdá, že českým politikům to ani nepřijde. Typickým
příkladem je zákon o nabývání a ztrátě českého občanství. Osou tohoto
zákona byla nepřípustnost dvojího občanství, tedy princip, který běžně
existuje i jinde ve světě. Tento zákon byl přijat demokraticky zvoleným
parlamentem a okamžitě porušen možná desítkami tisíc lidí, kterých se pro
jistotu nikdo neptal, zda mají jiné občanství. Kdesi jsem četl, že Jiří
Pehe má vedle občanství ČR i občanství USA, Jan Kavan britské a třeba Egon
Lánský švédské. Všichni tito lidé projevili naprostou neúctu k danému
zákonu, stejně jako sám president republiky, který nepochybně musel vědět,
že jeho poradce i jiní politikové mají protizákonně občanství dvojí.
V demokratické společnosti jsou mechanismy, jak nevyhovující zákon změnit.
Pokud je nedodržuje president republiky, je to jistě na pováženou. To, že
Václav Havel proti politikům s nelegálním dvojím občanstvím nic nenamítal
totiž znamená jediné - zákon ve své mysli prostě ignoroval.
Stejné platí o neúctě k lustračnímu zákonu, který jednoznačně zakazoval
zveřejnění informací bez souhlasu osoby, jíž se týkaly. Ve slušné zemi by
po zveřejnění Cibulkova seznamu okamžitě padl ministr, do jehož kompetence
byla zákonem předepsaná ochrana občanů svěřena, a zákon by se stal
nepoužitelným. Ne tak v ČR, kde zjevně převládl názor, že jde pouze o
sprosté konfidenty - nebo při nejlepším, jak praví Cimrman prostřednictvím
inspektora Trachty, sprosté podezřelé.
Jenže při porušování zákonů jde vždy "jen o někoho" - někdy o Židy, jindy o
katolíky nebo protestanty a někdy "jen o vás".
Neúcta vrchnosti k zákonům navíc posílá nežádoucí signál "dolů": není
třeba vzrušovat se zákony. Oblast práva je patrně tou poslední, v níž by
měl občan současné moci důvěřovat.
Pokud jde o oblast ekonomiky, je třeba otevřeně říct, že světu momentálně
vládne chamtivost (nervózních) investorů po maximálním bezpracném zisku.
Globalizace dala do pohybu obrovské síly, které způsobují přesun bohatství
do kapes menšiny (viz zpráva OSN o stavu světa) a s nimiž si politikové
nevědí rady.
Pokud se někdo domnívá, že stačí přijmout něčí ekonomický systém a budeme
se mít "jako oni", mýlí se. Ve světě neexistuje universální návod na
blahobyt. Navíc ani tak bohaté země jako Kanada a USA nejsou imunní k
danému trendu a tak i uvnitř těchto států je malá vrstva, která rychle
bohatne a velká, která postupně chudne.
Jediné v co může ČR doufat je, že se jí podaří vytvořit podmínky
(investicemi do vzdělání a vědy), které by přilákaly investory a doplnit
činnost velkých korporací podnikáním v okrajových oblastech, na nichž
korporace zájem nemají. To v ideálním případě povede k tomu, že se ČR
zařadí mezi státy, které, když nic jiného, alespoň nechudnou.
Politikové, kteří nechali podstatnou část národního majetku rozkrást nedo
rozprodat za babku, bohužel nedávají do budoucna žádné záruky, že jsou
schopni dělat věci jinak a tak jsou jakékoli diskuse s nimi jen ztrátou
času.
Jednou z mála konkrétních věcí, kterou výzva Impuls 99 obsahuje, je
implicitní postěžování si na (špatný) názor Čechů na krizi v Kosovu.
Signatáři výzvy postrádají "více osobností, majících jak odvahu, tak
morální váhu veřejné mínění spíše aktivně spoluvytvřet a kultivovat."
To je v podstatě arogantní výrok, protože veřejné mínění by mělo být
založené na dostatečném přísunu pravdivých informací, nikoli na tom, co si
myslí ten který fešák. A co vlastně je je morální váha? Výzva obviňuje
některé české politiky z populismu, protože (v souladu s veřejným míněním)
nepodpořili oficiální linii NATO. Jenže reakce veřejnosti přestává záviset
na projevech potentátů, protože existují důvěryhodnější zdroje ideologcky
neošetřených informací.
Výzva Impuls 99 mylně předpokládá, že se politikové dají přesvědčit
diskusemi a uprosit, aby se zabývali i jinými věcmi než mocenskými hrami.
Vždyť jsme tak říkajíc na jedné lodi. Řešení je jedno hůl a podpalubí.
Za současný stav republiky nesou vinu zcela konkrétní lidé, které je třeba
konfrontovat s jejich činy a ne s nimi do nekonečna diskutovat.
Iniciativa, která takový konflikt odmítá, je pouhou kouřovou clonou.
Jiří Jírovec
