Kdo nám pomůže?
Vážení čeští voliči,
to jsme to při minulých volbách pěkně vyvedli. V představě, že nás osm let znovunabyté demokracie už dovedlo k spořádanějším poměrům, rozložili jsme hlasy rovnoměrněji, než bývalo zvykem. Takzvaná pravice se měla zbavit nadvlády zpyšnělého hegemona a nabýt na podstatě vnitřními tlaky názorových skupin. Takzvaná levice k tomu měla napomoci zvyšující se voličskou podporou a tedy znamením pro pravici: myslete na věci sociální, aby vás netrumfli socialisti. Republikáni vypadli ze hry. Komunisté zůstali na svém. Vypadalo to na další stupeň oživlého politického života. Leč - chyba pošetilé lávky! Naletěli jsme. Hegemon se - jako už kolikrát - nedržel předpokládaných zvyklostí. Místo složitého bridge zahrál jednoduchého kaufcvika. A než jsme se nadáli, měli jsme a stále máme neotřesitelnou vládu dvou volebně nejsilnějších stran, pravice nepravice, levice nelevice, hlavně že Václav Zeman a Miloš Klaus drží v rukou veškeré mocenské opratě.
Zatím se jim to nenarušeně vyplácí, obsazují vlivná a výnosná místa, jako tomu bylo na Slovensku za Mečiara, oživují miliardovými injekcemi průmyslové mrtvoly, ofrňují se nad jednotící se Evropou, aby jim do toho snad někdo odněkud nekecal, do ošemetností - penze, činže, daně - se pro jistotu moc nepouštějí. Aby tento stav zajistili i pro budoucnost, chystají se upravit ke svému obrazu ústavu, a to tak, že se současná smluvní demokracie stane nezměnitelnou a navíc ještě trochu znehybní a oněmí třetí sloup - byť už dávno omezené - moci, prezidenta republiky. Aby se ochránili před veřejnou kritikou, připravují tiskový zákon, který má prakticky znemožnit dohlédací činnost sdělovacích prostředků, a zamýšlejí změnu statutů veřejnoprávního rozhlasu a televize, které se tak mají stát účinnějšími propagátory úředních stanovisek. Až se to všechno podaří, má zavládnout klid, podobný tomu, co skončil před deseti lety. Pámbu s námi!
Ale znovu: současnou situaci jsme způsobili my, voliči, před více než rokem. Od té doby se vyhlídky na nadějnější vývoj silně ztenčily. My voliči jsme to ve značném rozsahu už pochopili. Dennodenní politikářská břečka rozladila už i duše jinak lhostejné a odevzdané. Není také divu. To, co na běžícím pásu předvádí současná politická garnitura, je nechutná směs hloupé arogance a namyšlené ješitnosti. Všechna tato označení se dají volně kombinovat a budou platit na nejrůznější současné veřejné jevy. Snadno si dosadíte konkrétní jména do spojení "arogantní namyšlenost" nebo "ješitná hloupost". Dokonce je to tak jednoduché, že především hlavní představitelé vládně-opoziční koalice dávají průběžně desítky nových a novych dokladů tohoto tristního stavu. Je lhostejné, že jeden tak činí s vulgárností posledního pohůnka a druhý se syčivou zlobou, zneužívající proslulé české zdrobněliny. Podstatné je, že jim to beze slova veřejného, hlasitého protestu trpí nejen všichni, kteří s nimi v tom kšeftu jedou, ale i jejich běžní - převážně vnitřně zhrzení - stoupenci. Té zhrzenosti přibývá. Měla by se rychle proměnit do citelného nátlaku na změnu poměrů. Ale jak?
Na místě by tu nepochybně byla myšlenka občanské společnosti, postavená na součinnosti demokratických sil v zájmu dobré věci: spravedlivého řádu a obecného prospěchu. Ačkoli tento způsob společenské praxe vyvolává na tváři dnešních politikářů "lehounké pousmání", jsou pro něj i v dnešní podobě státu pozitivní důkazy. Najdeme je leckde v zemi, na - takříkajíc - nižší úrovni. V obcích, někde v okresech, jinde v regionech, tolik zesměšňovaných právě smluvními vládci, funguje docela slušně to, co na celostátní úrovni platí za nemožné: dohoda v zájmu občanů. Je k vzteku, když se dnes právě při srovnání stavu v centru a na periférii objevují průkazné shody mezi prvorepublikovými partajnickymi nešvary a dnešním politickým hokynařením. Je to o to víc k vzteku, když víme, že se v poučeném světě dá vládnout jinak, osvíceně, poctivě a slušně. Ne že by všude panovala idyla. Ale v poměrech, které by nám slušely, nemá ve veřejném životě co dělat sprostá bezostyšnost a bezbřehá domýšlivost.
Česky nešťastlivec, který tohle všechno nejspíš nechtěl, se občas zoufale ptá: "Kdo nám pomůže?" Odpověď je jasná: jenom my sami si můžeme pomoct. Každý civilizovanější národ, kterému jsou umožněny demokratické volby, má takovou vládu, jakou si zaslouží. Jestliže jsme došli k náhledu, že jsme to v posledních volbách pěkně vyvedli, nezbývá, než si při všech dalších volbách dát velmi dobrý pozor, komu dáváme svůj hlas. Týká se to všech druhů voleb. Třeba i - v Praze aktuálních - doplňovacích voleb do senátu. Můžeme v nich například - s pohledem na rozdělení hlasů v této parlamentní komoře - rozhodnout, jestli se ústava bude jen tak měnit nebo ne. A můžeme tak dát i najevo, co si o dnešním stavu státu skutečně myslíme. Nedáme-li, nemůžeme si pak už ani stěžovat.
Zcela zákonitě se matadoři trhoveckého prakticismu okamžitě vyřítili na nový pokus oživit společenskou aktivitu stále unavenějších občanů. Impuls 99 není samozřejmě samospasitelný návod na uzdravení poměrů. Je to výzva k pozdvihnutí svěšených hlav, k nadechnutí na další cestu neveselými postkomunistickými stezkami, k činnosti místo laxního přihlížení. Miroslav Macek radí s vychytralostí sobě vlastní raději zakládat nové politické strany než burcovat lidi k občanské poctivosti a aktivitě. Politických stran máme až dost. Pro českou společnost je životně důležité donutit tyto strany k poctivé a otevřené hře s voliči, s vyloženými a neciknutými kartami, na základě světově vyzkoušených pravidel slušného chování politiků k občanům.
Vážení čeští voliči,
pojďme do toho - od staroměstských voleb přes podporu všech dobře promyšlených iniciativ až po občanský vzdor vůči pyšné nadutosti státních hodnostářů. Pomoci si musíme jedině sami.
Milan Schulz
Milan Schulz byl dlouholetým komentátorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa. V České televizi uvádí diskusní pořad Sněží.
