pondělí 9. srpna O B S A H Co je nového v České republice: Komentáře a poznámky na titulní straně Odkazy: Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Impuls 99, občanská společnost a senátní volby: Kdo nám pomůže? (Milan Schulz) Jak se česká společnost mstí lidem, kteří jí věnovali život: Jiří Pelikán a vrabčák (Sylvie Richterová) Česká společnost: Jsme rasisti? (Ladislav Doležal, Radiožurnál) Pražská energetika: Reakce na kritiku Jana Čulíka (Petr Holubec, tiskový mluví PRE) Byrokratické překážky v České republice (Odpověď Jana Čulíka) Popisem problému s Pražskou energetikou jste ťal do živého (Lukáš Marek) Impuls 99 - Reakce: Impuls 99: Je nutné, aby lidi začali něco dělat proti opoziční smlouvě (Evžen Haičman) Přímá a nepřímá demokracie (Petr Jánský) ČRo: Otázka týdne: Ovlivní zatmění slunce politickou situaci v ČR? (Odpovídá JČ) Děti Země: Odpor proti domažlickým velkodrůbežárnám roste Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Sylvie Richterová je jedním z nejzajímavějších českých spisovatelů a literárních teoretiků. Vyučuje bohemistiku na univerzitě v Římě. Tento článek vyšel v dvouměsíčníku Listy, který je možno objednat na této adrese.

Noviny přinášejí zprávu o smrti "muže Pražského jara" a já před sebou dnes vidím Jiřího Pelikána z jednoho letního dne asi před dvaceti lety v ulici přímořského městečka Sperlongy. Je to vzpomínka milá a symbolická: Jiří mě tenkrát na pár dní pozval do letního bytu, který si ve Sperlonze tradičně pronajímal a kde stejně tradičně pořád někoho hostil.

Toho léta jsem ale nebyla sama, připadl mi na starost odrostlý vrabčák, vypadlý z hnízda a vypiplaný v městském bytě. Představovala jsem si, že ho ve Sperlonze vypustím a tím ukončím své povinnosti ptačí pěstounky; ptáče vylétlo ze zahalené klece do místnosti a odtud do zahrady na strom, ale pak se překvapivě vrátilo zpátky na lidské rameno v bytě.

Jiří znepokojeně sledoval nečistotu, kterou to stvoření trousilo v krátkých pravidelných intervalech. Neřekl, abych se pakovala i s vrabcem, bylo však jasné, že si to myslet musí a já doufal jsem, že se vrabec bude pakovat sám, okno zůstalo otevřené po celý den.

Jenže vrabčákovi se obzvláště zalíbilo na Jiřího bleděmodré nažehlené košili, lehce kloval do mateřského znaménka a Jiří následkem toho prošel před mýma očima podivuhodnou proměnou: výraz člověka, kterému za jeho dobrotu někdo neslýchaně kazí zaslouženou dovolenou, se obrátil v cosi udiveného, něžného, zaujatého, starostlivého a velkorysého. S vrabcem na rameni jsme brzy začali chodit na procházky v naději, že se mu zalíbí na nějaké zahrádce, jenže on poletoval a zase se vracel, místo do korun stromů sedal na ramena kolemjdoucích nebo do vlasů obyvatel vyložených z oken. Působil tím pozdvižení, která Jiří urovnával, dokud si na košatý strom na náměstí, pod kterým Jiří ráno čítal noviny a popíjel kávu a který už taky nestojí, nedoletěla pro vrabčáka statná vrabčice. Tehdy jsme slyšeli, jak mu rozhořčeně vysvětluje, že se odcizil svému plemeni, načichl cizími zvyky, hybaj mezi rodné bratry.

Jiřímu Pelikánovi osud nadělil život příkladně naplněný historií. Žádná velká zkouška přitom nechyběla a on před žádnou neuhnul. V hodinách, kdy jeho duše kráčí z říše smrtelných do říše světla, nemusí se bát položit své srdce na váhy, které střeží svatý Michal nebo egyptský bůh Ptah, určitě víc dal než vzal. Hodnota života není dána stupněm neomylnosti, nýbrž schopností rozpoznávat své omyly, odpovědností, a velikostí poznání.

Jemu bylo uloženo velmi mnoho: od ještě chlapecké účasti na protinacistickém odboji a ilegálního života v zapadlé vesnici na Drahanské vrchovině, kterou si zamiloval, přes smrt matky v koncentračním táboře, kterou si stále nějak kladl za vinu, po poválečné komunistické opojení, které splácel a nikdy splácet nepřestal, ačkoliv mohl už dávno pokládat svůj dluh za vyřízený. Měla jsem vždycky pocit, že jde o člověka s životem jakoby předurčeným, jinak jsem si nedovedla vysvětlit například to, že poznal prakticky všechny významné osobnosti světové politiky šedesátých a sedmdesátých let dlouho předtím, nežli se vlády nad světem zmocnily.

Několikrát také zázrakem unikl o vlásek smrti, což je též znamení zvláštního úradku. V jeho vyprávění se všechna ta mládežnická komunistická setkání prolínala se vzpomínkami na flámy, výtržnosti a "besídky", jak říkal. Byl z generace, která vlítla z odporu proti nacismu rovnýma nohama do budování komunismu a když se poprvé rozhlédla, měla pádný důvod k zděšení.

Cením si toho zděšení mnohem víc, než desítiletí trvající oportunistické pasivity těch, kdo třeba věděli víc, ale šli s sebou, aniž si kdy už jakou odpovědnost vůbec připustili. Kdo třeba míň osobně pokazili, ale svou mravní lhostejností, vydávanou za historickou nezbytnost, duši společnosti otrávili na dlouhá desítiletí.

Potkala jsem Jiřího v Římě počátkem sedmdesátých let a neztratila ho z očí do poslední chvíle. Dosvědčuji, že pomohl spoustě lidí, že jeho pomoc nikdy nebyla ponižující, že byl štědrý a velkorysý i k osobám, které se k němu nezachovaly dvakrát pěkně.

Patřil mezi typ nejpracovitějších lidí, kteří téměř nerozlišují mezi zaměstnáním a soukromým životem; jeho byt býval pokrytý stránkami Listů, běhal do tiskárny, dělal korektury, telefonoval a přijímal nepřetržité telefonáty ve všech evropských jazycích. Nevyhýbal se zásadním debatám o politických omylech s představiteli českého poúnorového exilu, otevřel jako jeden z prvních politiků své dveře francouzským "novým filozofům". A psal a psal.

Z pomluv, které o něm šířil komunistický tisk, si navenek nic nedělal, ale neváhal vydat se do jakéhosi afrického pekla, ze kterého nemuselo být návratu, aby dokázal pravdu ohledně jakéhosi obzvláště hnusného nařčení. Jít s ním do některé z hospůdek kolem římského Pantheonu znamenalo narazit na každém kroku na nějakou známou osobnost italské politiky, novinařiny a kultury. Lidé ho měli rádi a měli proč.

Byl přátelský, byla s ním legrace, nikdy se nevynášel, uměl se zajímat, nebyl snob, uměl poslouchat, ctil přátelství a nabízel je nezištně, dokázal říct do očí pravdu. Dokud mohl, přijímal pozvání na každou besedu, na každé shromáždění, kde byl zájem o Československo a o východní země.

Informoval a diskutoval do úpadku na téma Pražské jaro, demokracie, totalitarismus atp., neodbýval novináře, kteří nevěděli, proč se mluví o Pražském jaru, když ta okupace byla v srpnu. Neulejval se při žádném politickém průšvihu a nenechal se zastrašit atentátem.

Nastupoval na letadlo několikrát do měsíce, dostavoval se ukázněně na televizní besedy v řadě zemí a uměl to. Posteskl si nejvýš, že kolikrát už ani neví, kde se ráno probouzí.

Když bylo zapotřebí, otevíral také peněženku a dovedl být nápomocný zejména vynalézáním forem spolupráce pro exulanty bez prostředků. Nerozlišoval ostatně ani mezi soukromými financemi a těmi určenými "roli národa dědičné": dával ze svého. Jako jediná politická osobnost z "Východu" byl poslancem v evropském parlamentu a málokdo asi ví, že se díky preferenčním hlasům umístil mezi kandidáty italské socialistické strany hned na druhém místě.

Několikrát jsem od něho vyřizovala jakési veledůležité vzkazy. Pamatuji si už jen, jaké obezřetnosti bylo při tom zapotřebí, význam těch akcí dnes zapadl. Nejdůležitější na nich ale byli právě lidé, kteří proti smrtonosné setrvačnosti tehdejšího režimu něco dělali. Zvážit zásluhy Jiřího Pelikána na informování "Západu" o situaci východního bloku, o získávání jednotlivých osobností i politických stran, a tedy nakonec i o pád totalitních režimů bude mnohem složitější, než zvážit jeho srdce.

Když si myslel, že je vyhráno, dostal největší životní ránu. Nemám ponětí, jak si představoval návrat do konečně svobodné země, ale určitě ne jako nekonečnou řadu pod pás mířených údarů.

Psáno: Stalo se úděsným pravidlem házet kamenem a dodávat si tím vzezření nevinných. Je nemocná společnost, která nedovede otevřít náruč lidem, kteří pro ni něco dobrého udělají. Která odměňuje teprve smrtelně nemocné, aby síla odvážných neohrozila moc bledých stínů. Která zavrhuje silné osobnosti a vytrhuje stránky svých vlastních dějin. Která se nepodívá do zrcadla na vlastní kiksy a soudí za ně ty, kdo jich nejvíc napravili.

Ostatně k nevalné mezinárodní pověsti současného "Česka" mezi evropskými politiky a novináři přispělo i to, jak podivným způsobem byl právě on po roce osmdesát devět přijat. V nekrologu, který dnes přináší "La Repubblica", o tom píše Gianni Corbi, který také zdůrazňuje, jak byl Jiří Pelikán rezervovaný a nikdy si nestěžoval. Nestěžoval, ale strávit to nedovedl, napovídá symbolicky nemoc, která způsobila jeho smrt.

Jedním z témat disentu bylo "právo na dějiny", "právo na kolektivní paměť": je opravdu zvláštní, že právě tohoto práva se postkomunistická společnost jala vzdávat svobodně a jakoby zaprvé.

Mám za to, že Jiří Pelikán došel naopak opravdového poznání a že se mu podařilo naplnit osud nadmíru náročný, ve kterém nechyběl čas ani na věci malé, něžné a dokonale mimohistorické jako vrabec vypadlý z hnízda. Co se historie týká, jistě se jednou ukáže, že právě bez jeho životopisu bychom našemu dvacátému století rozuměli méně.