Jak jsem se jako "mladý Slovan" snažil vytvářet občanské struktury
Vážený pane Čulíku,
rád bych reagoval na váš úvodník ze dne 20. 8. K napsání mě inspiroval tento odstavec:
S určitou fascinací jsem sledoval, že od začátku července, kdy začal Andrew Stroehlein v Londýně
vydávat týdeník Central Europe Review, zatím s daleko menším počtem čtenářů než BL, se mu podařilo
sehnat snad třicet dobrovolných spolupracovníků - sami se přihlásili. [Š] Jistě, tempo redigování
týdeníku je trochu jiné než tempo redigování deníku. Kromě toho, že možné, že mladí Anglosasové,
zabývající se střední Evropou, nemají nic jiného na práci a doufají, že se jim z časopisu CER podaří
vybudovat skutečně autoritativní periodikum. Nicméně, možná srovnání situace BL s CER vypovídá do
určité míry o schopnostech angosaské a české společnosti vytvářet neformální občanské struktury.
Jak jsem se jako "mladý Slovan" snažil vytvářet občanské struktury
Aby bylo jasno, předem varuji, že následující příklady se mohou někomu zdát příliš konkrétní, ale myslím si, že problém se
dá vysvětlit pouze na konkrétních příkladech. Existuje nebezpečí, že někteří lidé to pochopí jako plod osobní ukřivděnostiŠ
no ale co se dá dělat.
První příklad se týká mé neúspěšné spolupráce s jednou politickou stranou. Zhruba před rokem "jsem začal dodělávat VŠE"
a sháněl jsem práci. Vzhledem k tomu, že jsem byl relativně hmotně zajištěn (i díky podpoře rodičů), nešlo mi ani tak o
výdělek, chtěl jsem pracovat v "neformální občanské struktuře", kde bych mohl uplatnit svoji kvalifikaci (během studia jsem
pracoval jako programátor, lektor PC, účetní a vlastním živnost).
Svůj úmysl jsem rozhlásil po svých známých. Jeden z nich (bývalý spolužák) pracoval pro jistou politickou stranu. Bylo
před senátními volbami, takže se mi po čase z dotyčné strany ozvali, jestli se nechci účastnit předvolební schůze s jejich
kandidátem.
Schůze měla dvě části. Nejdřív byla porada týkající se předvolební taktiky, potom se šlo o patro níž do hospody. Co mě
překvapilo (hlavně během druhé, méně formální části) byl styl, jakým se stranické okolí kandidáta o politice bavilo.
Nepovažuji se za velkého idealistu, nečekám, že se na schůzce věnované hlavně taktickým otázkám předvolební kampaně
budou všichni morálně bít prsa a citovat Masaryka, Hayeka či Marxe. Přesto jsem byl překvapen malostí témat hovorů.
Abych to nějak popsal, většinou se týkaly věcí typu, že pan A něco udělal, my to víme, ale neřekneme, protože pan B se zná
s panem C a s paní D a my když uděláme toto oni udělají tamto a my bychom potom nemohli udělat tohleŠ
Chápu že politická scéna v každé zemi má své zákulisí. Potíž je v tom, že to české vypadá jak vypadá jak maskérna hodně mizerného
amatérského spolku v Horní Dolní, kde každý ví tak nějak soukromě něco na každého a všichni jsou se schopni bavit
hodiny a hodiny o tom, kdy kdo dal hlavní subretě do kufru mrtvou myš.
Seděl jsem u stolu s kandidátem, bavili jsme se s ním asi 10 minut a je nutno říci, že na mě udělal dojem slušného a
poctivého člověka.
Potom sem se začal bavit s organizátorkou kampaně jak bych mohl být prospěšný. Ukázala mi dotazník,
kterým se chtěli obrátit na drobné podnikatele v kandidátově volebním okrsku.
Stručně řečeno: ten dotazník byl mizerný.
Špatně formulované otázky (například Jak se projevila krize na vašem zisku? - na otázku se v podstatě nedá odpovědět, místo
nejasného termínu "zisk" měl být použit výraz "obrat", navíc je velice obtížné, ne - li nemožné zjistit kauzální vztah mezi "krizí",
která se v té době neprojevovala tak silně jako dnes, a situací malého podniku, navíc co je komu do mého zisku?) až po
takové prkotiny, jako jsou úzké řádky, takže odpověď nebylo kam napsat (navíc se běžně doporučuje, aby většina otázek byla
zaškrtávacích, typu ANO - NE, což dotazník ignoroval).
Dotazník jsem vzal a doma předělal podle svého nejlepšího svědomí: jinak zformuloval otázky a zformátoval celý dokument
ve Wordu. Trvalo mi to cca 4 hodiny. Výsledek odevzdal a dohodl se, že mi zavolají. Co by se stalo mladému Anglosasovi?
Pravděpodobně by dostal osobní dopis, byl by kontaktován telefonem a protože ukázal, že něco málo dovede, pověřená
osoba by si s ním popovídala.
V mém případě se nejdřív nestalo nic. Potom jsem dostal různá telefonní čísla a začal si
připadat jak ta slepička co jde kohoutkovi pro vodu.
Po několika mých telefonátech různým lidem ve straně (a není nic
příjemného 3x po sobě vysvětlovat kdo jste a kde jste sebral telefonní číslo) mi přišel e - mail se slušnou žádostí o osobní
údaje.
Poslal jsem e-mailem CV jako připojený soubor.
Došla mi odpověď, že nešel otevřít.
Pochopil jsem, že i když má
dotyčná strana ve svém programu podporu informačních technologií, její úředníci jsou s těmito technologiemi poněkud na
štíru a poslal jsem CV jako e-mail.
Odpověděli mi posláním jakési zprávy z jakési komise a seznam členů komise s tím, že i
já jsem členem.
A od té doby se nestalo nic. Co sem měl dělat? Volat a mejlovat dalším lidem?
O rovnosti
Aby bylo jasno, nějaké velké politické ambice nemám. Nechci a nikdy jsem nechtěl "dělat politiku" jako povolání. Dle mého
soudu je tento konkrétní případ ilustrací skryté společenské nerovnosti, která hraničí až s jakousi českou variantou
oligarchické nebo kastovní společnosti.
Teoreticky jsme si všichni rovni, prakticky existují určitá nepsaná pravidla podle
kterých je člověk tříděn.
Existovala i za komunismu a "revolucí" se tento systém trochu omezil a trochu
modifikoval.
Uvedu konkrétní příklad. Berte to prosím tak, že v tomto konkrétním případu nejde ani tak o "potrestání viníka" (samo o
sobě jde o banalitu, případ se stal za komunistické éry a navíc má celá ta věc povahu "pouze" velice věrohodné hospodské historky,
neexistuje o tom žádný dokument).
Studoval jsem na gymnáziu, kde byly v jednom ročníku tři rovnocenné třídy.
Je jasné, že každý třídní kolektiv je nějak
specifický.
V případě mého gymnázia platilo, že v céčku se víc pilo a víc se tam braly drogy
než v áčku a v béčku bylo více talentovaných lidí a lepší kolektiv. Chodil jsem do áčka.
Asi čtyři roky po maturitě mi
kamarád z bývalého céčka řekl, že existovalo pravidlo podle něhož děti z bohatých či "z lepších" rodin byly zařazeny do C,
chytré děti do B no a odpad do A.
Tento systém fungoval neveřejně. Pamatuji si na svoji třídní profesorku v prvním
ročníku. Platilo, že byla považována za méně kvalitní než profesoři v B a C.
Kouzlo celého systému spočívá v tom, že korumpuje každého, protože každý někdy byl vůči někomu v lepším, "elitnějším" postavení.
Ve své podstatě se jedná se o stejný problém, jaký řeší V. Havel v eseji Moc bezmocných (ale to nezabránilo aby se i on stal po revoluci součástí systému).
Skrytá nerovnost a přístup ke vzdělání
Nejde pouze o problém přímé tvrdé korupce. Svým způsobem je diskriminující i české bezplatné vysoké školství. Tím, že je
školství, zadarmo se pěstuje iluze, že je přístupné všem lidem stejně.
Není tomu tak. Platí, že tento systém dává míň
šancí chudým lidem. Součástí výdajů na studium jsou i (placená) skripta, placené koleje. Navíc nárok na kolej vzniká až s
určitou dojezdovou vzdáleností. V případě VŠE jde o tak velkou vzdálenost, že pokud zabodnete na mapě ČR kružítko do Prahy a
nastavíte vzdálenost, velká část kružnice vede vně území státu.
Dítě rozvedených rodičů na vesnici nemá příliš velkou šanci na studium na vysoké škole.
Já jako dítě nerozvedených vysokoškoláků jsem měl šanci větší. Samotné testy jsou diskriminační, neboť vyžadují
našrotované znalosti, ke kterým nemá běžný člověk přístup (šanci zvyšují nulté, často placené ročníky a kurzy).
Kdyby bylo školství placené, paradoxně by to zvyšovalo "rovnost šancí".
Jednak by školy mohly mít větší kapacitu. Kromě
toho se jasně řekne, že školství "něco stojí" a je nutné, aby banky poskytovaly vysokoškolákům úvěry (tento systém v malé
míře funguje i dnes díky kontokorentu, který např u ČS činí až 10000 Kč).
Z těchto úvěrů by byly mohlo být placeno
ubytování a podobně. Pokud vím, proti platbě školeného nejvíce protestovali studenti elitní FFUK Praha. Z jejich pohledu je
krásné bojovat za rovnost, stát se známým jako ušlechtilý člověk a chránit si své vlastní výsady. To vše zároveň.
Impuls 99 aneb co (ne)dělat
Dle mého soudu tyto skryté nerovnosti způsobují, že i lidé, kteří se považují za elitu, určitým způsobem z ní profitují.
Základní potíží nejsou ani tak čím dál tím více tolerované praktiky, které by jinde byly hospodářskou kriminalitou.
Prvotní
příčinou je zbabělost a neochota nazývat věci pravými jmény. Český intelektuál tak utíká ke šroubovanému jazyku, který
tuto zbabělost maskuje pseudo - vybroušeným stylem.
Proč například v té petici nejsou "tvrdá" data, která by dokumentovala nerovnost ve přístupu ke vzdělání?
Chybí tam
například věta: Dítě dělnických rodičů má desetkrát menší šanci že vystuduje VŠ ve srovnání s dítětem z vysokoškolské
rodiny a to proto, že při přijímacích zkouškách nerozhoduje pouze talent ale i sociální původ dítěte (jiné vysvětlení by
znamenalo, že se české dělnické třídě rodí blbé děti).
Vysvětlení je prosté a netýká se nějaké neschopnosti říci věci jasně.
Tento text je určen aby ho podepsali lidé, kteří musejí
vědět, že zkoušky na vysoké jsou nefér, že existují rovnější mezi rovnými, kteří se na školu dostali tak nějak ze známosti.
Musejí to vědět protože na těch školách učí a nebudou očerňovat své přátele a kolegy (popřípadě sami sebe).
Tito lidé na
druhou stranu potřebují ukázat, že ONI chápou politickou situaci, ONI vědí, že je něco shnilého ve státě českém a potřebují
o tom vést diskusi.
Taková hezky psaná petice jim poskytne mnoho látky na mnohá Sněžení v Katovnách a podobných
pořadech.
Závěrem
Odpověď na to co dělají mladí Slované přesně neznám. Vím ale, že někteří mí schopní kamarádi plánují emigraci a někteří
jsou toho názoru, že "by se ty svině měly postřílet". Inu, radikální mládí.
Já osobně pracuji v jedné nadnárodní společnosti a
jsem celkem spokojen. Po pravdě mi neviditelná ruka trhu a nadnárodní kapitál vyhovuje lépe než Pravda a Láska.
V
poslední době se jen bojím, že mi liberál Klaus, filozof Bělohradský, sociolog Keller a komunista Grebeníček tuto možnost
společnými silami zatrhnou.
Diskusní pořady v televizi nesleduji, denní tisk nečtu. Až budou oslavy 17. listopadu nepřijdu.
Slavit není co a házet po představitelích státu kamením (nebo alespoň vejci) se bojím.
Jinak ovšem (a samozřejmě) demokracie v Čechách kráčí mílovými kroky. Jak řekli Vodňanský a Skoumal na letošní Letní
filmové škole: demokracie spočívá v tom, že se my teď můžeme na pódiu veřejně hádat jaký bude program, nikoliv v tom, že
byste o našem programu mohli hlasovat.
Je to pokrok oproti 70. letům, kdy se lidé zavírali. 70. léta jsou pokrok proti 50.
letům, kdy se lidé stříleli a to je zase pokrok proti “konečnému řešení" z let čtyřicátých. Již moje děti budou žít v Evropské
unii. Sláva!
Ondřej Čapek
P.S.: V případě zveřejnění: Vzhledem k tomu, že někteří čtenářové měli dojem v případě mých předchozích článků že Ondřej
Čapek je pseudonym, upozorňuji že není. Opravdu existuji pod tímto jménem. Další informace o mé osobě se dají najít na
www.lide.cz
